Č. 8173.

Pojištění pensijní. — Řízení správní: Byl-li zaměstnanec uznán výměrem Zem. úřadovny všeob. pensijního ústavu povinným pensijním pojištěním, a podal-li proti výměru tomu námitky toliko zaměstnanec, nikoliv těž zaměstnavatel, nemůže zaměstnavatel podati odvolání teprve z rozhodnutí žup. úřadu, kterým byly zamítnuty námitky zaměstnancovy.
(Nález ze dne 14. října 1929 č. 3079/28.)
Věc: Mg. Ph. Jaroslav N., majitel firmy Salubritas, chem. těch. kosmet. a veterinárská laboratoř v Bratislavě proti ministerstvu sociální péče o pensijní pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Župní úřad v Bratislavě rozhodnutím z 22. února 1924 nevyhověl rekursu (námitkám) Štěpána G., zaměstnance firmy »Salubritas« v Bratislavě, proti pojišťovacímu výměru Zem. úřadovny Všeob. pens. ústavu v Bratislavě ze 14. listopadu 1923, jímž byl jmenovaný zaměstnanec prohlášen za pojistně povinného podle vl. nař. č. 16/23.
Odvolání firmy »Salubritas« proti tomuto rozhodnutí zamítlo min. soc. péče nař. rozhodnutím jako nepřípustné, poněvadž firma opomenula podati námitky proti zmíněnému výměru Zem. úřadovny, opatřenému řádným poučením o opravných prostředcích, v zákonné lhůtě k župnímu úřadu, čímž vešel výměr ten vůči ní ve formální právní moc. Není proto přípustno, aby se odvolávala nyní proti instančnímu rozhodnutí župního úřadu, jímž výměr ten byl (k námitkám druhé zúčastněné strany) v plném rozsahu potvrzen. Týmž nař. rozhodnutím vyloučilo však min. soc. péče z úřední moci dozorčí Štěpána G., zaměstnance zmíněné firmy, z pens. pojišťovny u Zem. úřadovny Všeob. pens. ústavu v Bratislavě, a to dnem doručení tohoto rozhodnutí uvedené zem. (úřadovně počínaje, zjistivši, že jeho zaměstnání nezakládá pojistné povinnosti podle § 1 odst. 1 vl. nař. č. 16/23, a dodalo, že tímto dozorčím opatřením není nikterak dotčeno pravoplatně provedené pojištění G-ovo od 1. ledna 1922 do dne svrchu uvedeného.
Toto rozhodnutí napadá stížnost v celém jeho obsahu.
I. Proti prvé části nař. rozhodnutí, odmítající stížnost firmy »Salubritas« jako nepřípustnou, uplatňuje stížnost v podstatě toto: Podle § 75 odst. 3 cit. vl. nař. má právo podati námitky proti výměru pojišťovny o pojistné povinnosti zaměstnance jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec, neboť oba jsou účastníky, jak je § 75 odst. 1 má na mysli. Mezi účastníky s ohledem na základ výměru je poměr korreality, ježto stanovení pojistné povinnosti váže stejně zaměstnance i zaměstnavatele. Poněvadž povinnost zaměstnavatele, uložená mu vl. nař. č. 16/23, nevzniká, dokud není pravoplatně ustálen základ, totiž existence pojistné vinnosti zaměstnancovy, nemůže vejíti ani ohledně zaměstnance ani ohledně zaměstnavatele ve formální právní moc rozhodnutí, jež je některým z účastníků napaden. Stížnost dovozuje z nedělitelnosti předmětu sporu, t. j. z okolnosti, že otázka pojistné povinnosti zaměstnance, zakládající povinnosti jak pro zaměstnavatele tak i pro zaměstnance, nemůže býti vyřešena pro jednoho kladně a pro druhého záporně, že také procesní jednání jedné ze stran nezbytně platí pro stranu druhou a to tak, že nemůže nastati ani prekluse dalšího opravného prostředku pro stranu, která rozhodnutí 1. stolice nenaříkala, jen když strana druhá, s níž je v nedělitelném společenství, opravný prostředek podala.
O námitce té uvážil nss toto:
Podle povahy předmětu sporu, jímž jest v daném případě pojistná povinnost Štěpána G. v jeho zaměstnání u stěžující si firmy, jest tu nedílná právní záležitost, jež může býti rozřešena jen jednotným způsobem.
Nedělitelnost předmětu sporu má zajisté za následek, že se výrok úřadu stejně dotýká všech sporných stran, poněvadž právě předmět sporu jest nedělitelný, a proto nemůže pro jednu ze sporných stran vyzníti tak a pro druhou opačně. Z toho ovšem plyne, že opravný prostředek podaný jednou ze stran jeví po stránce materielněprávní ten účinek, že instanční rozhodnutí platí i pro strany, které instanční pořad nenastoupily, t. j. že rozhodnutí 1. stolice, bylo-li změněno stolicí vyšší, není v právní moci pro stranu, jež opravný prostředek nepodala, nýbrž že i pro ni platí instanční rozhodnutí vyvolaná stranou jinou. Z toho se však ještě nepodává, že by při nedělitelném předmětu sporu strana, jež rozhodnutí 1. stolice nenaříkala, mohla podati opravný prostředek do souhlasného rozhodnutí 2. stolice, vyvolaného jinou stranou. Tu se právní situace, založená prvním rozhodnutím, nijak nezměnila, rozhodnutí prvé zůstalo nedotčeno. Pak ovšem nemůže strana, jež se tímto rozhodnutím spokojila a je včas nenaříkala, teprve proti souhlasnému rozhodnutí druhé stolice opravným prostředkem uplatňovati námitky, jež opomenula uplatniti proti rozhodnutí prvé stolice, s nimiž je důsledkem toho prekludována, a tak odčiniti svou neúčast v dosavadním instančním řízení.
O takovýto případ tu jde, odmítl proto žal. úřad právem odvolání stěžující si strany jako nepřípustné.
II. Min. soc. péče v druhé části nař. rozhodnutí z úřední moci dozorčí vylučuje Štěpána G. z pensijního pojištění, a to počínajíc dnem doručení tohoto rozhodnutí Zem. úřadovně Všeob. pens. ústavu v Bratislavě. Stížnost vytýká této části nezákonnost z tohoto důvodu, že nebylo zrušeno pojištění Štěpána G. i za dobu minulou, t. j. od 1. ledna 1922. Stížnosti nebylo lze dáti za pravdu.
Jde tu o výkon práva dozorčího. Strana nemůže nikdy uplatňovati nárok na to, aby dozorčí právo, jež slouží jedině ochraně zájmů veřejných, bylo vykonáno, neboť ochrana veř. zájmů náleží pouze úřadu a nikoliv straně. Nemůže-li strana takovýto nárok uplatňovati vůbec, pak ovšem nemůže se ani domáhati toho, aby úřad užil svého dozorčího práva takovým způsobem, jak si toho strana ve svém vlastním zájmu přeje. Tuto právní zásadu vyslovil nss již opětovně, tak zejména v nál. Boh. A 1290/22, 1577/22, 2889/23, 5104/25, 5440/26, 5748/26 a j.
Jestliže žal. úřad odepřel v daném případě vykonati své dozorčí právo, jemu nad Zem. úřadovnou Všeob. pens. ústavu v Bratislavě příslušející, výrokem, že pojistná povinnost Štěpána G. se zrušuje se zpětným účinkem od 1. ledna 1922, nelze st-li podle toho, co shora bylo řečeno, přiznati na takové úřední dozorčí zakročení právní nárok.

Citace:

č. 8173. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 259-261.