NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Č. 4907
.
Jazykové právo. — Samospráva obecní: I. Obec vystupujíc v řízení správním jako strana, má co do práva jazykového stejné postavení jako každá jiná osoba fysická nebo právnická. — II. K výkladu předpisu § 7 jaz. zák. o vyřizování jazykových sporů.
(Nález ze dne 16. září 1925 č. 17136).
Prejudikatura: Boh. 3144, CCXXXVII adm. a j.
Věc: Obec m. Ch. proti ministerstvu vnitra o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 27. prosince 1922 navrhla městská rada v Ch. německým přípisem u purkmistrovského úřadu na S. podle § 2 zák. z 15. prosince 1896 č. 222 ř. z. přijetí Pavla W. do domovského svazku obce s-ské. Úřad vrátil jí podání to dne 4. ledna s českým záznamem, že obec jako strana musí podání učiniti v českém jazyku státním. Dne 18. června 1923 zažádal městský úřad v Ch. u zsp-é v Praze, aby ve věci této rozhodla podle § 6 cit. zákona jako vyšší stolice. Zsp výnosem z 22. června 1923 odpověděla, že není dosud oprávněna rozhodovati, neboť ode dne podání žádosti, t. j. od 27. prosince 1922, neuplynulo dosud 6 měsíců.
Když pak purkmistrovský úřad v Ch. dne 19. července 1923 opětně se u zsp-é ucházel o rozhodnutí, bylo mu výnosem zsp-é oznámeno, že zsp nemá po zákonu možnosti uložiti magistrátu hlavního města Prahy, aby přijal německé podání.
Purkmistrovský úřad v Ch. podal proti tomuto vyřízení dohlédací stížnost k min. vnitra jazykem německým, v níž dovozoval, že zsp neprávem převedla věc týkající se přijetí Pavla W. do domovského svazku obce smíchovské na pole jazykové. Obec Ch. požádala zsp-ou jen za rozhodnutí podle § 6 nov. k zák. dom. a domáhá se proto stížností k min. vnitra toho, aby bylo zsp-é uloženo, by podle § 6 zák. z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z. rozhodla instančnč a věcně o žádosti obce ch., došlé dne 3. ledna 1923 k městskému úřadu Praha—Smíchov a tam do 6 měsíců nevyřízené, za přijetí inženýra Pavla W. do svazku obce.
Tato stížnost byla nař. výnosem odmítnuta bez jednání, poněvadž nevyhovuje po stránce jazykové zákonu z 29. února 1920 č. 122 Sb. V soudním okrese s-ském, v jehož obvodu vzešel důvod příslušnosti min. vnitra k vyřízení podání, o něž jde, neobývá tile posledního sčítání lidu aspoň 20% státních občanů německého jazyka, a min. vnitra není tudíž vzhledem k ustanovením §§ 1 a 2 jaz. zák. oprávněno toto podání podání v německém jazyku sepsané přijati a vyříditi.
Stížnost obce ch. do tohoto rozhodnutí pro nezákonnost i vadnost řízení podanou nemohl nss uznati za důvodnou.
Nař. rozhodnutím bylo vysloveno, že dozorčí stížnost obce, podaná na výnos zsp-é v Praze z 25. července 1923, nevyhovuje předpisům §§ 1 a 2 jaz. zák., a že ji tedy žal. úřad nemůže učiniti podkladem meritorního vyřízení. Šlo o stížnost, kterou podala obec ch., vystupující podle § 3 zák. z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z. jako strana (srovnej zdejší nál. Boh. 175 adm.) v řízení o přijetí Pavla W. do domovského svazku obce s-ské následkem vydržení. Nutno proto s tohoto hlediska posuzovati otázku, zda bylo nař. rozhodnutím porušeno nějaké subjektivní právo stěžující si obce.
St-lka to tvrdí, dovozujíc především, že ze zásady vyslovené v § 1 jaz. zák. o povinnosti soudů, úřadů atd. republiky úřadovati jazykem státním — čsl., neplyne ještě povinnost stran sepisovati tímto jazykem svá podání. Ale neprávem, jak tento tribunál vyslovil již častěji (srovnej na př. na nál. Boh. 3144 adm.), zaujav právní názor, že § 1 jaz. zák., mluvě o úřadování soudů, úřadů atd., měl na zřeteli také jazyk, v němž se smějí na soudy, úřady atd. obraceti strany, a ne toliko jazyk, jehož používají soudy a úřady samy při své úřadování a ve svých vyhláškách.
Lichá jest také další námitka stížnosti, že § 1 neobsahuje žádného ustanovení o tom, jakého jazyka jsou povinny užívati ve styku s úřady státními úřady samosprávné.
Již svrchu bylo zdůrazněno, že v daném případě nutno uvažovati toliko o porušení jazykového práva obce ch-ské v její vlastnosti jako strany, nikoli tedy o nějakém jazykovém právu obecního úřadu města Ch. Netřeba tedy zkoumati, jaký byl v době vydání nař. rozhodnutí právní stav, týkající se úředního jazyka úřadu samosprávných a jazyka ve styku jich s úřady státními, protože otázka ta je pro řešení daného sporu bezvýznamná.
Pokud však jde o jazyková práva obcí jako korporací samosprávných, hájí nss důsledně právní názor, že ustanovení § 2. jaz. zákona, které zní zcela všeobecně, nerozeznávajíc mezi subjekty práva menšinového podle jejich právní povahy, týče se také osob právnických a že není obmezeno — jak má za to stížnost — toliko na jazykové právo osob fysických (srovn. na př. usnesení tohoto soudu Boh. CCXXXVII adm.).
Ježto pak sama stížnost netvrdí, že by v případě, o nějž šlo, byly bývaly dány předpoklady pro použití výjimečného ustanovení odst. 2. § 2 jaz. zák., nelze uznati, že se nař. rozhodnutí ocitlo v rozporu se zákonem, když odmítlo meritorně vyříditi stížnost obce Ch., sepsanou proti zásadnímu ustanovení § 1 jaz. zák. jazykem německým.
Poukazuje-li stěžující si obec také na to, že podle § 7 jaz. zák. spory o používání jazyků mají býti vyřízeny jakožto záležitosti státní správy odděleně od záležitosti, ve které povstaly, a usuzuje-li z toho, že min. vnitra nesmělo odmítnouti věcné vyřízení stížnosti obce ch-ské, i když podle jeho názoru měla býti sepsána jazykem českým, protože jazykové spory nesmí býti důvodem pro odepření meritorního vyřízení záležitosti, o kterou jde, je to rovněž námitka lichá, protože z ustanovení § 7 jaz. zákona naprosto neplyne, že by státní úřady měly vyříditi každé podání bez ohledu na to, v jakém jazyce je sepsáno, vždy meritorně a jen vedle toho, čili odděleně uplatňovati, že podání mělo býti v daném případě sepsáno jazykem státním.
Kdyby byl správný tento názor, pak by šlo při sporech jazykových jen o theoretické řešení dané otázky, strany by však fakticky mohly užívati libovolně kteréhokoli jazyka, což se zřejmě příčí nejen účelu, za jakým byl jaz. zákon vydán, nýbrž i positovnímu textu § 2 jaz. zák., z něhož a contrario plyne, že soudy, úřady a orgány republiky nejsou povinny ani přijímati, tím méně pak věcně vyříditi podání v jazyku menšinovém, nejsou-li splněny předpoklady v zákoně uvedené. V § 7. chtěl jazykový zákon toliko vysloviti, že o jazykové otázce podání atd. nerozhodují samostaně soudy, úřady atd., povolané k věcnému vyřízení podání, nýbrž že, neuzná-li strana výrok dotčeného soudu, tirádu atd. o jazykové stránce podání za správný, může o tom vyvolati rozhodnutí příslušného státního orgánu dohlédacího, a to ovšem odděleně od věci, ve které spor jazykový vzešel, a tedy i s výhradou prostředků op.avných v instančním pořadí zmíněných dohlédacích úřadů.
Je-li jako v daném případě, úřad povolaný k meritornímu vyřízení určitého podání zároveň také nejvyšším dozorčím úřadem v dotčeném oboru veřejné služby, je tím, že úřad ten odmítl určité podání jako nepřípustné s hlediska §§ 1 a 2 jaz. zák., vyřízena podle § 7 jaz. zák. definitivně také jazyková otázka a straně zbývá již jen cesta stížnosti k nss-u, kterou st-lka také nastoupila.
Stížnost její však bylo z důvodů výše naznačených jako bezpodstatnou zamítnouti.

Citace:

č. 4907. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 129-131.