— 371 —
Pod „definitivním“ ustanovením úředníka spořitelny ve smyslu zákona ze dne 16. ledna 1910, č 20 ř. z., nevyrozumívá se, ač-li není odchylného místního zvyku, zvláštní úmluvy neb předpisů řádu služebního, ustanovení po čas života a takové, které by obyčejnou výpovědí nemohlo býti ukončeno.

A. ustanoven byl výborem spořitelny ve V. M. za »definitivního" účetního. Zvláštního služebního řádu spořitelna ta nemá.
A. svým chováním se nezamlouval i dána mu šestinedělní výpověď s tím, že jest ze služeb spořitelny propuštěn.
Žalobu A. na spořitelnu v příčině neplatnosti a bezúčelnosti výpovědi vznesenou, v které se toho dovolává, že definitivní úředník; nesmí býti propuštěn bez náležitého předchozího vyšetřování disciplinárního a bez nálezu disciplinárního, znějícího na propuštění, zamítly obě nižší stolice, vrchní z. soud v Praze z těchto
důvodů:
Odvolání žalobce odůvodněným není. Strany samy se toho dovolávají, že předmět sporný řešiti jest podle ustanovení zákona ze dne 16. ledna 1910, ř. 20 ř. z., který v § 2., odst. č. 2. výslovně uvádí, že ustanovení tohoto zákona vztahují se též ke služebným poměrům osob, které jsou ustanoveny ve spořitelnách, a právě žalobce domáhá se toho, aby výpověď jemu jako účetnímu spořitelny daná, byla za bezúčinnou prohlášena a aby spořitelna povinnou byla uznána, jej jako účetního ve službách svých ponechati. Soud první stolice, řeše spornou záležitost, dospěl k tomu úsudku, že ustanovení žalobce definitivním účetním nemá významu toho, jakoby na čas svého života, doživotně, byl ustanoven a že výpověď jemu byla platně dána, kterémuž úsudku, jelikož stavu věci a zákonu odpovídá, přisvědčiti dlužno.
Nemůže o tom býti pochybnosti, že tu byl mezi stranami podle obsahu listiny o ustanovení uzavřen poměr služební bez určení času (§ 19., odst. 3. cit. zák.), kde pak, když v tom směru ničeho ujednáno není — místní zvyk pro žalobce příznivější tvrzen nebyl — ohledně výpovědi platí ustanovení § 20. téhož zák.
Že by byla smlouva služební uzavřena bývala na čas života té neb oné osoby, nedá se vůbec z ničeho dovoditi, neboť takový poměr by vyžadoval určitého a výslovného ujednání v tom směru (§ 869. ob. z. obč.); takovýto poměr nevzniká ustanovením za — 372 —
úředníka definitivního, což jest patrno z ustanovení zákona zmíněného, když aspoň by se vyžadovalo, by bylo zjevno, na čas života které osoby dotyčný zaměstnanec byl ustanoven. Bylo by protismyslným a nastal by tím poměr zcela nepřirozený (?), aby soukromý zaměstnavatel proti své vůli nucen byl ve službách svých podržeti osobu, kterou podržeti nechce, byť i z příčin, které jen domněle takovými by byly, že by jej k propuštění jeho zaměstnance oprávňovaly, aneb snad i že osoba jeho jinak nepříjemnou se mu stala. Na druhé straně ovšem zase by neodpovídalo zajisté zásadě slušnosti a spravedlnosti, aby zaměstnanec beze vší příčiny aneb z příčin malicherných byl propuštěn ze služby, aniž by proti zaměstnavateli z toho důvodu vůbec nějakých nároků vznésti mohl, aniž by se mu v té příčině vůbec nějakého dostiučinění dostalo.
A tu již v § 1155. ob. z. obč. bylo ustanoveno, že za služby a práce, které vykonány nebyly, přísluší zaměstnanci přiměřeni odškodnění, když ochoten byl je vykonati a jen vinou zaměstnavatele mu v tom bylo zabráněno. Stejné a to zcela určité ustanovení má v tom ohledu zákon ze dne 16. ledna 1910, č. 20 ř. z. Ustanovujeť § 29., že, propustí-li zaměstnavatel zaměstnance předčasně bez důležitých důvodů, může tento bez újmy případných dalších nároků na náhradu škody žádati kromě dílu odměny svým dosavadním výkonům přiměřeného, odměnu, která mu podle smlouvy na čas, který by musil projíti až do skončení služebního poměru uplynutím určeného smluvního času neb řádnou výpovědí přísluší, a podobné ustanovení nachází se v § 31. téhož zák. v případě, že zaměstnavatel bez důležitého důvodu od smlouvy odstoupil, aneb dal-li důvodnou příčinu zaměstnanci k odstoupení svým zaviněným chováním. Z toho jde, že žalobce toho se domáhati nemůže, aby na dále jako účetní ve službách žalované spořitelny ponechán byl, vztažně by služební poměr byl obnoven. Žaloba v tomto směru podaná jest pochybena a bezdůvodná, právem byla tudíž zamítnuta.
Důvody třetí stolice,
která revisi žalobcově nevyhověla, jsou tyto:
Uplatňovaného do volacího důvodu č. 4 § 503. c. s. ř. zde není.
Dovolatel žádá, aby mělo slovo: »defmitivní« význam a dosah slov: »na čas života«.
Slovní a mluvnický výklad mluví nikoliv pro něho, nýbrž proti němu. Ona slova jsou sama o sobě a dle svého smyslu zcela různá. Definitivní (trvalý, skutečný) jest opak slova provisorní (zatímní). Že však trvalé, skutečné ustanovení nemusí míti stejný význam s ustanovením na doživotí, nepotřebuje zajisté žádného bližšího výkladu. Dovolatele opouští však též zákon o obchodních pomocnících, kterého se obě strany dovolávají, ježto — 373 —
zákon ten má na zřeteli služební poměr na určitý čas, na zkoušku, bez určení času — zde s dalším podružným dělením: na čas přechodné potřeby aneb bez takového obmezení —' na dobu života nějaké osoby aneb načas delší než pět let. Ve smyslu tohoto zákona lze tedy rozuměti pod definitivním ustanovením jen ustanovení bez určení času (§ 19, odst. 3.), však s vyloučením jen po dobu přechodné potřeby (§ 20., odst. 3.), a to tím spíše, ježto žalobce netvrdil odchylného od toho ujednání neb místního zvyku, pro zaměstnavatele příznivějšího (§ 20., 1. věta). Správným jest zajisté, že české zemské zákony ze dne 3. října 1907, č. 63, z. z. (§§ 8, 25. a j. v.) a ze dne 29. května 1908, č. 35 z. s. (§§ 8, 25, 26. a j. v.), kterými se upravují služební poměry úředníků, ustanovených u okresních výborů a u obcí, přiznávají definitivnímu == skutečnému ustanovení úředníka ten význam, že služební poměr ustanoveného může býti zrušen jen nálezem disciplinárním; leč těchto specielních ustanovení zákonů zemských nelze zde použiti, ježto pozdější říšský zákon upravuje služební poměr úředníků, jmenovaných u spořitelen. samostatně a odchylně.
V rozsudku soudu dovolacího nebylo lze tedy nalézti tvrzeného právního omylu, takže bylo neodůvodněné dovolání zamítnouti.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 16. září 1913, č. j. Rv II 930/13 1.) Flieder.

1. Pozn. zašil. Bylo by si věru přáti, aby veškeré spořitelny shodly se na levném řádu služebním, který by poměr služební úředníků lépe upravil, než ve zmíněném zákoně se stalo. Známý Mayerův komentář zmiňuje se na str. 260. o této otázce takto: Im allgemeinen spriclit die Vermutung nicht fur die Bindung auf Lebenszeit Es genügt, um eine derartige Vereinbarung zu begründen: nicht die Zusage einer »dauernden Anstellung; oder eines »langjährigen Postens. Die Abrede muss so klar sein, dass ihr Endziel, d. i. Vereinbarung einis Dienstes fur Lebenszeit, für länger als 5 Jahre nicht in Zweifel gezogen werden kann. Wer das Zustandekommen einer solchen Vereinbarung behauptet, trágt die Beweislast.*