Jiří Hora:

K otázce odpovědnosti za úrazy na chodníku.

Otázka tato jest stále předmětem obecné pozornosti; také judikatura měla příležitost věcí se zabývati i v tomto roce a proto jest nutno doplniti článek, uveřejněný v I. roč. t. l. na str. 113 a n., těmito vývody:
I. Nález nejvyššího správního soudu Boh. A 12852/37 vyslovil významnou zásadu: zodpovědnost obce za policejně bezvadný stav veřejného chodníku (§ 37 obec. zříz. čes.) není vyloučena tím, že tento chodník nebyl dosud obcí podle §u 92 staveb. řádu pro Čechy převzat. V důvodech se praví v podstatě tolik, že § 37 obec. zříz. čes. ukládá obci ručení za škody způsobené zanedbáním jejích povinností v oboru místní policie. Poněvadž podle §u 28, bodu 3. obec. zříz. čes. náleží obci v oboru místní policie péče o bezpečnost a snadnost provozu na veřejných cestách vůbec, tedy nikoliv jen péče o udržování komunikací obecních, je tato místně policejní povinnost zcela nezávislá na tom, kdo je povinen tu kterou veřejnou komunikaci udržovati. Tato povinnost vztahuje se tedy i na chodníky, součást veřejných komunikací tvořící, bez ohledu na to, zda povinnost udržovati chodník postihuje podle §u 92 staveb. řádu čes. obec či ještě majitele domu. Nejvyšší správní soud podotýká, že nemůže zkoumati otázku, zda z titulu udržovací povinnosti, uložené v §u 92 staveb. řádu majiteli domu, postihovala by odpovědnost za škody z vadného stavu chodníku vedle obce i majitele domu, neboť tato otázka spadá do kompetence řádných soudů (k tomu viz Vážný 16003/37, dále sub 3. citováno).
Nejvyšší správní soud rozšířil zde tedy ručební povinnost obce v Čechách i na ty případy, kdy dosud chodník nebyl ve smyslu §u 92 staveb. řádu čes. majitelem domu obci odevzdán a touto i převzat. Tento názor není nijak v rozporu se staršími nálezy toho obsahu, že povinnost udržovati chodník nepřechází se stavebníka na obec ipso jure dle stavebních řádů, nýbrž teprve odevzdáním chodníku obci stavebníkem a převzetím chodníku obcí, na kterýžto akt má stavebník i nárok (Boh. A 1353/22 pro Čechy, Budw. 2562/04 a Boh. 4548/25 pro Prahu, Boh. A 5891/26 pro Moravu, dále Vážný 13117 pro Čechy a 12869 pro Moravu). V nálezu Boh. A 12852 dobudovává tedy nejvyšší správní soud zcela jasným způsobem zásadu, kterou lze schematicky se zřetelem na ostatní judikaturu, obsaženou v mém článku »O ručení za úrazy na chodníku« v tomto časopise, l. c., formulovati takto:
1. Z hlediska stavebního řádu je majitel domu povinen chodník udržovati (§ 92 stav. ř. čes. a § 101 stav. ř. mor.) až do doby, dokud chodník v předepsané úpravě obci neodevzdá, resp. pokud obec jej — zvláštním aktem — nepřevezme; to platí v zemích historických vůbec. V té době — do odevzdání chodníku obci — ručí majitel domu i za následky úrazů na takovém chodníku (Vážný 16003/37, dále sub 3.).
2. V tomto stadiu obec podle §u 28, bodu 3 a §u 37 obec. zříz. čes. (tedy venkovské obce české) je již odpovědna za řádný stav veřejných komunikací, ručí tedy za škody způsobené zanedbáním této povinnosti v oboru místní policie, může však až do převzetí chodníku do vlastního udržování donucovati policejním příkazem vlastníka domu a eventuelně i jeho exekučním provedením, by udržoval chodník v řádném stavu (Boh. A 12852/37, Boh. A 1353/22; co do obcí v zemi Moravskoslezské, viz dále sub 5.).
3. Je-li již jednou chodník vlastníkem domu obci odevzdán a touto převzat, není obec oprávněna přenášeti břemeno udržovací v jakékoliv formě na majitele domu (Boh. A 12358/36, Boh. A 8133/29). To platí ovšem pro obce v Čechách i v zemi Moravskoslezské; jen co do odklízení sněhu a náledí je povinen k tomu majitel domu v Praze a v Krnově (viz můj článek v »Právní praksi« roč. 1936, str. 119 a 168). Obce v Čechách také vzhledem k §u 37 čes. obec. zříz. ručí za škody zanedbáním této povinnosti způsobené.
Nejvyšší správní soud v nálezu již citovaném Boh. A 12852/37 (viz na počátku tohoto článku) v důvodech praví, že nemůže zkoumati otázku, zda-neručí i majitel domu za úraz, dokud chodník nebyl obcí převzat dle §u 92 stav. ř. A tu dává nám odpověď nejvyšší soud v rozhodnutí Vážný 16003/37 v tom smyslu, že majitelé domů v obcích země České jsou povinni udržovati chodník, obcí dosud nepřevzatý ve smyslu §u 92, odst. 1 stav. ř. čes., v dobrém a schůdném stavu a že obec jest oprávněna v příčině chodníků nepřevzatých uložiti vlastníkům domů povinnost k čištění takových chodníků od sněhu.
4. Hlavní město Praha a země Moravskoslezská nemají v příslušných obecních řádech, resp. ve statutu města Prahy ustanovení, obdobného §u 37 čes. obec. zříz., t. j. že obec jest povinna nahraditi škodu vzniklou zanedbáním místně policejních povinností zákonem jí uložených. Proto nález Boh. A 11753/35 dovozuje, že obcím ve Slezsku ukládá se sice v §u 27, odst. 2, bod 3. obec. zříz. slez. péče o bezpečný provoz po veřejných komunikacích obci jako součást jejich místně-policejních povinností, že však ani tento zákon ani jiná norma nestanoví povinnost nahraditi škodu, kterou by obec snad zavinila zanedbáním péče o bezpečný provoz po veřejných cestách. Nelze tu použíti analogicky specielního ustanovení §u 37 čes. obec. zříz., ani analogie zásady §§ 1294 násl. obč. zák., třebaže jde i dle úsudku nejvyššího správního soudu o mezeru v zákonodárství. Povinnosti v cit. předpisech stanovené, t. j. v §u 27, odst. 2, bod. 3 obec. zříz. slez. mohou býti vynuceny dle názoru nejvyššího správního soudu jinými sankcemi než odsouzením k náhradě škody, zejména výkonem dozoru nadřízenými úřady. Pro obce v bývalé zemi Moravské platí ovšem tato zásada vzhledem ku stejnému složení moravského obecního zřízení v §u 27, odst. 2, č. 3 (viz též můj článek v »Právní praksi« 1936, str. 116 sub 3.).
Obdobná situace je i v Praze, jak vyplývá z nedávného nálezu nejvyššího správního soudu Boh. A 12851/37. Nejvyšší správní soud vyslovuje tu zcela obdobnou zásadu jako v nálezu Boh. A 11753/35 a odvolává se dle §u 44 jedn. ř. na důvody v právě cit. nálezu obsažené. Zde stačí říci, že dle §u 81 praž. statutu (»Právní prakse« 1936, str. 116, sub 3.) je sice obec pražská povinna udržovati třídy a silnice ve stavu bezpečném pro chůzi a jízdu, že je i povinna ulice podle potřeby čistiti a při náledí posypávati, že však opominutí této povinnosti není postaveno pod sankci zodpovědnosti za škodu z toho vzešlou, jak je tomu v §u 37 čes. obec. zříz.
5. Z těchto zásad dá se tedy vyvozovati pro Prahu a zemi Moravskoslezskou zásada, že až do odevzdání, resp. převzetí chodníku jako součásti veřejné komunikace, může obec donucovati vlastníka domu k udržování chodníku ve stavu schůdném a bezpečném. V tomto stadiu by za případný úraz ručil ovšem vlastník domu, nikoliv však obec. Jakmile pak jednou je chodník obcí ve smyslu předpisů stavebního řádu převzat, je sice povinností obce Prahy a obcí Moravskoslezských udržovati jízdní dráhu i chodník jako součást veřejné komunikace ve stavu bezpečném pro dopravu a chůzi; obec však neručí za zanedbání této povinnosti (Boh. A 12851/37, Boh. A 11753/35). Pokud jde pak o chodníky, nemůže obec co do udržování chodníku ukládati tuto povinnost majitelům domů (Boh. A 12294/36, analogie zde možná dle Boh. A 12358/36, třebaže jde o Čechy, neboť řeší se tu stav po převzetí chodníku, v kterémžto směru jsou stejné předpisy stavebních řádů i obecního zřízení pro zemi Českou a Moravskoslezskou — srov. str. 116 sub 3., str. 118 sub II. in fine, »Právní prakse« 1936), jakmile chodník obec jednou převzala.
Pro Velkou Prahu ovšem je výjimka jen pokud jde o čištění chodníku od sněhu a náledí, kterážto povinnost byla výslovně uložena v Praze majitelům domů; tuto povinnost ovšem nelze rozšiřovati na udržování chodníku ve schůdném stavu mimo případy sněhu a náledí (vyhláška z 25. května 1838, č. 22871 ve sbírce zemských zákonů č. 134/1838, dále Budw. 1857/83, Budw. A 7395, jakož i Právní prakse 1936, str. 119 a násl.); tatáž zásada platí též pro Krnov podle zem. zák. 33/1906 slez.
Je tedy i po nových nálezech Boh. A 12851/37, 12852/37 a Vážný 16003/37 čím dál tím patrnější, jak složitá je tato právní otázka. Kuriosnost této úpravy očividně vyplývá na tomto příkladu: Utrpí-li někdo úraz ve Velké Praze na chodníku nebo v jízdní dráze pro vady dlažby a pod., neručí za škodu tím vzniklou zásadně nikdo, tedy ani obec, třebaže je povinna veřejné komunikace udržovati ve schůdném stavu. Utrpí-li někdo úraz za sněhu nebo náledí ve Velké Praze, nemá opět proti obci nároku na náhradu škody, stane-li se úraz v jízdní dráze. Dojde-li k úrazu tomuto však na chodníku za sněhu a náledí, má poškozený nárok na náhradu škody aspoň proti majiteli domu, dokáže-li mu ovšem, že chodník řádně neočistil.
II. V této souvislosti dlužno ještě reagovati na rozsudek krajského soudu trestního v Brně z 19. července 1937, č. j. T V 357/37, o němž je zpráva v »Právní praksi«, 1937, str. 33 a násl. Soud dovozuje tu pro domovníka povinnost chodník čistiti a posypávati z té okolnosti, že domovník obžalovaný pro § 335 tr. zák. této úlohy se fakticky ujal, nikdy se o osvobození od této úlohy vůči obci neucházel, třebaže soud zjistil, že skutečně v Brně není městská rada oprávněna ukládati péči o odklízení sněhu na chodnících majitelům domů (cituje se i Boh. A 12294 a 12358). Důvody citovaného rozsudku vypomáhají si tedy fikcí jakési konkludentní úmluvy ku konání prací mezi domovníkem a obcí Brnem ve prospěch obce Brna a dovozují, že domovník, třebaže povinnost čistiti chodník převzal via facti a dobrovolně, měl obec Brno vyrozuměti o tom, že chodník nadále čistiti nebude; neučinil-li tak, dopustil se přestupku dle §u 335 tr. z.
Tato úvaha, ač jí nelze upříti originelnosti, je svými důsledky přec jen příliš dalekosáhlá a našemu právnímu řádu i cítění zcela cizí. Nelze podrobně rozebírati nedostatky zmíněného rozsudku, dlužno však aspoň v zásadě vytknouti toto: citovaný rozsudek posuzuje tu vznik povinnosti veřejnoprávní nepochybně podle pravidel občan. zákoníka o uzavření smlouvy konkludencí (§ 863 obč. zák.). I kdybychom mohli tvrditi, že vůle domovníkova byla zde »mlčky projevena takovými činy, které, uváží-li se všechny okolnosti, nedávají rozumné příčiny o ní pochybovati«, bylo by nutno uvážiti tu význam odst. 2 §u 863 obč. zák. »co do účinků opominutí vzhledem k obyčejům a zvyklostem, které platí v poctivém obchodu«. Nelze přec tvrditi, že takovéto závazky se obyčejně takovýmto konkludentním projevem přebírají. Vedle toho však nebylo by lze přehlédnouti ani § 915 obč. zák., že při smlouvách jednostranně závazných (a o takovou smlouvu by tu jistě šlo, ledaže by soud byl zjistil, že domovník obdržel nějakou úplatu od obce Brna za čištění chodníku) pokládá se v pochybnostech, že zavázaný chtěl na sebe vložiti břímě spíše menší než větší. Konec konců jde tu zcela nepochybně o analogon prekaria dle §u 974 obč. zák., takže se stává pochybným názor cit. rozsudku, podle jakých předpisů a jakou formou měl onen domovník vůči obci Brnu svoji fakticky a dobrovolně převzatou činnost čistiti chodníky pro budoucno vypověděti. To vše by platilo, kdybychom případ posuzovali civilisticky a z tohoto hlediska i trestně-právně.
V daném případě však jde nesporně o oblast veřejného práva, kde tím méně lze z činnosti, kterou někdo z ochoty nebo fakticky vykonává, vyvozovati pro něho pak tak dalekosáhlé důsledky, zejména pak dokonce i ten důsledek, že by o zproštění od této dobrovolně převzaté a zákonem nevynutitelné povinnosti dokonce rozhodoval ten, v jehož — snad nepřímý — prospěch »povinný« byl dosud činný určitým způsobem. Nutno zde totiž uvážiti, že v daném případě jde zcela nepochybně o výkon »služeb« ve prospěch obce; tyto služby však mohou býti uloženy občanstvu zcela výminečně jen v mezích platných zákonů usnesením obecního zastupitelstva a po předchozím schválení vyššího dohlédacího úřadu v případě potřeby naprosto nezbytné pro potřebu obce (§§ 24 a 39 zák. z 12. srpna 1921, č. 329 Sb. z. a n., prov. nař. č. 143/1922 Sb. z. a n., srov. i Právní prakse, 1936, str. 124 násl.). Proto nelze z pouhého dobrovolného a faktického výkonu takových služeb vyvozovati závazek, jak cit. rozsudek činí.
Zejména pak nelze souhlasiti s úsudkem cit. rozsudku, že město Brno nemělo příčiny starati se o čištění do své správy převzatého chodníku, když domovník chodník vždy čistil a posypával. Naopak, město nemělo dokonce ani trpěti, aby někdo jiný než jeho orgánové o čištění chodníku pečovali; neboť již tím obec zanedbala zákonnou péči o řádný stav veř. komunikací.
Nutno tedy posuzovati citovaný rozsudek jen jako pokus o vyplnění mezery zákona, k čemuž však soudy povolány nejsou, neboť musí se omeziti pochopitelně jen na výklad platných právních předpisů, jak to již tolikrát a v této věci právě v nálezu Boh. A 12851/37 a 11753/35 zdůraznil nejvyšší správní soud.

Citace:

Stávka anglických horníků. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1926, svazek/ročník 65, číslo/sešit 10, s. 360-360.