NPD documents search: Váž. tr., 17 (1935)

Č. 3067.

Lékárny. — Pracovní doba: I. * I noční službu kondicinujících lékárníků sluší posuzovati dle zák. o osmihodinové době pracovní z 19. prosince 1918 č. 91 Sb. resp. dle vlád. nař. z 1. prosince 1921 č. 499 Sb. — II. * Skutečnou dobou pracovní ve smyslu § 1, odst. 1 cit. zák. jest vyrozumívati dobu, po kterou dává dle účelu a povahy konkrétního podniku zaměstnanec ve shodě se zaměstnavatelem tomuto svou pracovní sílu k disposici.
(Nález ze dne 8. ledna 1924 č. 22391/23.)
Věc: Mg.Ph. Jaroslav K. na Král. Vinohradech (adv. Dr. AI. Brunclík z Prahy) proti zemské správě politické v Praze o přestupek zákona o 8 hod. době pracovní.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítla zsp odvolání st-lova podaná proti trestním nálezům osp-é na Král. Vinohradech z 22. června a 24. srpna 1922, jimiž byl st-1 odsouzen pro přestupek § 1 zák. z 19. prosince 1918 č. 91 Sb., jehož se dle oznámení a vlastního doznání dopustil tím, že zaměstnával ve své lékárně magistry déle jak 8 hodin denně, pokud se týče min. nař. z 1. prosince 1921 č. 499 Sb. více jak 192 hodin za 28 dní, dle § 13 cit. zák. k pokutám obnosem 100 a 300 K resp. k vězení v trvání 10 a 20 dnů.
Své rozhodnutí odůvodnil žal. úřad tím, že skutková podstata přestupku st-li za vinu kladeného jest prokázána.
Stížnost na toto rozhodnutí podaná vytýká jednak vady řízení, jednak nezákonnost.
Rozhoduje o stížnosti uvažoval nss takto:
Po věcné stránce obrací se stížnost proti nař. rozhodnutí ve třech směrech; jednak má za to, že zák. o osmihodinové pracovní době lze vztahovati jen na podniky s velkým počtem zaměstnanců, jednak že při posuzování skutečné doby pracovní dlužno odlišovati dobu, po kterou trvá skutečná práce, od pouhé pohotovosti a od noční služby v lékárnách a konečně, že žalovaný úřad neměl přihlížeti k tomu, zda v konkrétním případě bylo pracováno více jak 8 hodin denně, nýbrž jediné k tomu, zda v období čtyřnedělním bylo dodrženo stanovených 192 hodin pracovních.
Pokud jde o tuto poslední výtku, sluší předem poukázati k tomu, že st-1 ji v řízením správním nevznesl a že tudíž žal. úřadu neposkytl příležitosti zaujmouti k ní právní stanovisko. Jest proto výtka ta vzne- sená teprve ve stížnosti nepřípustnou již s hlediska §§ 5 a 6 zák. o ss, nehledě k tomu, že jest i věcně v odporu se spisy, neboť jak z nálezů úřadu I. stolice plyne, jest v nich nade vši pochybnost jasně vysloveno, že úřad shledal skutkovou povahu přestupku, o nějž jde, danou tím, že st-1 ve své lékárně zaměstnával magistry proti předpisu min. nařízení č. 499 z r. 1921 po více jak 192 hodin za 28 dní.
Bezdůvodnou jest i výtka stížnosti, že cit. zák. lze vztáhnouti toliko na podniky s velkým počtem zaměstnanců. Zákon v tomto směru neodlišuje tak, jak stížnost za to má, ani výslovně, ani neposkytuje pražádného podkladu pro to, aby bylo lze důvodně souditi na podobné omezení v jeho použití. Nemá proto výtka tato opory v zákoně.
Pokud jde konečně o další výtku stížnosti, jedná se tu o výklad slovního obratu, kterého zákon užívá ve svém úvodním ustanovení, totiž o to, co dlužno vyrozumívati pod skutečnou dobou pracovní zaměstnanců.
Stížnost má za to, že pod tímto pojmem lze rozuměti výhradně dobu, po kterou zaměstnanec koná nepřetržitou efektivní, intensivní práci a dovozuje, že takovou prací není ani ve svém souhrnu denní služba v lékárnách, tím méně pak služba noční.
V tom směru sluší uznati, že obrat skutečná doba pracovní zaměstnanců mohl by na první pohled sváděti k výkladu, že zákon tu má na mysli dobu, po kterou zaměstnanec skutečně pracuje, t. j. dobu, po kterou poskytuje skutečně zaměstnavateli výkony, k nimž byl námezdní smlouvou zjednán, a že tudíž výklad, který se snaží podati stížnost, není nesprávným. Hledí-li se však ke znění dalších ustanovení zákona i k úmyslu zákonodárcovu, patrnému z nich, dochází se k závěru jinému.
Již z ustanovení § 3 a § 4 jest patrno, že zákonu byl znám pojem nepřetržité práce a nepřetržitě provozovaných podniků, s kterými tu operuje a jest tedy důvodné míti za to, že nepoužil-li tohoto výrazu v § 1, kde vymezil svůj základní pojem, že tak učinil úmyslně a že proto mluvě toliko o skutečné době pracovní zaměstnanců, nechtěl vědomě vysloviti, že by touto dobou byla toliko doba, po kterou práce ta musí býti konána nepřetržitě.
Nezvratný však důkaz o tom, co zákon pod skutečnou dobou pracovní měl na mysli, podává obsah č. 3 § 7, jenž stanoví způsoby, jakými pravidelná pracovní doba může býti prodloužena, když zaměstnanec jest sice déle na místě služebním (v pohotovosti), ale jeho skutečná práce nevyžaduje více než 6 hodin denně. Není pochyby, že toto ustanovení zákona, mluvíc o pravidelné pracovní době, může míti na mysli toliko tentýž pojem, který označuje § 1 jako skutečnou dobu pracovní, o jejíž prodloužení tu jde, a že tedy oběma obraty, totiž pravidelná a skutečná doba pracovní jest vyjádřen pojem týž. V mezích tohoto pojmu zahrnuje však zákon, jak z cit. předpisu jest nade vši pochybnost jasno, nejen dobu, po kterou trvá skutečná práce, nýbrž jak tuto efektivní práci tak i pohotovost, leda že by nastal výminečný případ cit. §em 7 normovaný. O takový případ zde nejde. St-1 sice při svém prvním výslechu dne 22. června tvrdil, že kolektivní smlouva o prodloužení doby pracovní mezi magistry a lékárníky existuje, avšak v odvoláních více na tom netrval a také ve stížnosti svoji obranu na ničem podobném nezaložil. Nad to jest i ze spisů správních patrno, že k takové smlouvě ve skutečnosti nedošlo. Je-li tomu tak, pak platí ustanovení všeobecné, dle něhož, jak již dovozeno, je pod pojmem skutečné či pravidelné doby pracovní vyrozumívati dobu, po kterou jest zaměstnanec podle smlouvy se zaměstnavatelem na svém služebním místě, tedy ne toliko dobu, po kterou trvá práce skutečná, nýbrž i pohotovost k ní. Jest tudíž mylným názor stížnosti, že dle zákona sluší nezbytně činiti rozdíl mezi efektivní prací a pohotovostí, nýbrž právě naopak jest míti za to, že pod skutečnou dobou pracovní jest vyrozumívati dobu, po kterou dává dle účelu a povahy konkrétního podniku zaměstnanec ve shodě se zaměstnavatelem tomuto svoji pracovní sílu k disposici.
Dle § 15 platné lékárnické instrukce z 3. listopadu 1808 č. 16135 a předpisů souvislých jsou lékárny povinny každému ve dne i v noci s ochotou poctivě a bez otálení léky vydávati. Předpis tento nezůstavuje pochyby o tom, že účel a povaha podniků lékárnických vyžaduje nepřetržitý provoz dnem i nocí a že tudíž, používá-li majitel lékárny v tomto provozu síly námezdné, jest tato povinna, pokud službu koná, dáti mu svoji pracovní sílu k disposici, aniž lze činiti podstatný rozdíl mezi službou denní a noční. Je-li tomu tak, pak nelze než uznati nejen dobu služby denní, nýbrž i dobu služby noční konané v lékárnách za skutečnou dobu pracovní ve smyslu zákona č. 91 z r. 1919 resp. nařízení č. 499 z r. 1921. Nelze proto po objektivní stránce pochybovati o tom, že zákon o osmihodinové době pracovní jest vztáhnouti na veškerou službu konanou v lékárnách a třeba jest zkoumati, zdali i po subjektivní stránce jest nař. rozhodnutí ve shodě se zákonem.
V tom směru sluší předeslati, že jak odvolání podaná v řízení administrativním tak i stížnost sama zastávají patrně názor, že ve výpověděch st-lových, učiněných v řízení před I. stolicí, nelze spatřovati doznání skutkové podstaty přestupku st-li za vinu kladeného po stránce subjektivní. K tomu třeba uvážiti, že pokud jde o výslech z 26. srpna 1922, seznal st-1 výslovně, že zaměstnává své zaměstnance více než 8 hodin denně, případně více jak po 192 hodin za 28 dní, v čemž jest nepochybně spatřovati, dle toho, co shora vyloženo, úplné doznání deliktní činnosti postavené před trestní sankci zákona.
Při výslechu však z 31. května 1922 udal st-1, že zaměstnává 2 magistry, kteří jsou v lékárně denně od 8 hodiny ranní do 7 hodiny večerní s polední přestávkou dvouhodinovou, že mají každý třetí den půl dne a každý šestý den celý den prázdno a že dále na každého z nich připadne během 28 dnů 7 služeb nočních. Čítá-li se tu do doby pracovní i služba noční, není pochyby, že počet 192 hodin pracovních v období 28 denním byl překročen, což ostatně zástupce stížnosti při veřejném ústním líčení sám doznal.
Za tohoto stavu věci nutno uznati, že úřady správní spatřovaly důvodně i v této výpovědi po subjektivní stránce doznání st-lovo o tom, že zaměstnává své magistry během 28 dní více než po 192 hodin. Opřel-li tedy žal. úřad, když, jak svrchu clovozeno, skutková podstata přestoupení zák. č. 91 z r. 1918 resp. nař. č. 499 z r. 1921 po objektivní stránce jest dána, nař. rozhodnutí po subjektivní stránce o posléze uvedené výpovědi st-lovy, nelze míti za to, že by se byl octl v odporu se zákonem.
Jest proto stížnost bezdůvodná a bylo ji zamítnouti.

Citace:

č. 251 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1936, svazek/ročník 17, s. 565-566.