Authors:
= Boh. adm., 2 (1920)
PDF

Č. 556.


Mimořádná opatření vyvolaná válkou a převratem: I. * Neuposleehne-li průmyslník příkazu daného mu podle § 9 lit. b cís. nař. z 24. března 1917 č. 131 ř. z., jest ministerstvo obchodu oprávněno vynutiti splnění tím, že dá na jeho útraty vykonati rozkaz vydaný osobou k tomu způsobilou. Označí-li osobu takovou správcem nebo vnuceným správcem, nemění se tím charakter tohoto donucovacího prostředku. — II. * Vydá-li administrativní úřad opatření ve věci samé sice správné, k odůvodnění jeho však odvolá se na nepřípadné zákonné ustanovení, nelze v tom shledávati ani vadu řízení ani nezákonnost. — III. * Administrativní úřad, jenž v mezích své působnosti vydal příkaz, jehož strana neuposlechla, jest oprávněn vynutiti splnění jeho všemi prostředky stanovenými v § 5 cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z., byť i specielní zákon, na němž založena jest kompetence úřadu toho k vydání příkazu, neměl ustanovení o jeho vynucení, nýbrž obsahoval toliko trestní sankci. — IV. * Nechá-li strana rozhodnutí, jímž nařízeno exekuční provedení příkazu správním úřadem vydaného, vejíti v právní moc, nemůže již ve stížnosti proti uložení útrat s provedením onoho příkazu spojených uplatňovati námitky proti povolení onoho exekučního opatření.
(Nález ze dne 20. října 1920 č. 9860).
Věc: P.—K .. ská továrna na kůže (adv. Dr. Rud. Winternitz z Prahy) proti ministerstvu průmyslu, obchodu a živností stran nákladů vnucené správy.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výnosem ze dne 22. prosince 1919 čís. 46413 ustanovilo ministerstvo obchodu podle § 9, lit. b cís. nař. ze dne 24. března 1917 č. 131 ř. z. Jana V., koželuha v B., správcem továrny na kůže stěžovatelům patřící a uvedlo, že opatření to činí z toho důvodu, že přes jeho výnos ze dne 18. září 1919 čís. 32129 nezahájili stěžovatelé racionelní výrobu v továrně, jak jim tímto výnosem bylo uloženo. Bylo totiž zjištěno, že v továrně nepostupuje práce, pokud se týče vydělávání kůže, jak se očekávalo.
Usnesením ze dne 29. ledna 1920 čís. 5066 ministerstvo obchodu odvolalo toto své rozhodnutí a dodalo: »Protože Jste vnucenou správu svým jednáním vyvolali, spadají náklady spojené s funkcí vnuceného správce na Váš účet; o jejich výši bude později rozhodnuto.« Proti tomuto odstavci naříkaného rozhodnutí směřuje stížnost, o které nejvyšší správní soud uvážil toto:
Stěžovatelce bylo ministerstvem průmyslu, obchodu a živností opětovně a zejména výnosem ze dne 18. září 1919 č. 32129 po rozumu § 9, al. b cís. nařízení ze dne 24. března 1917 čís. 131 ř. z. nařízeno, aby zahájila práci ve své továrně, kůže co nejrychleji spracovala a pak odvedla ke zhotovení obuvi, a byly jí dány určité předpisy, jež měla při tom zachovávati. Toto opatření nebylo stěžovatelkou bráno v odpor. Po názoru žalovaného úřadu nedbala stěžující si firma daných předpisů a neplnila, co jí jimi pravoplatně bylo uloženo.
Na neuposlechnutí opatření vydaných na základě § 9, b cit. nařízení, na jednání proti nim má sice toto nařízení v § 11 předpisy trestní, aniž také obsahuje zvláštní ustanovení o vynucení splnění příkazů dle tohoto nařízení vydaných. Leč tím není vzato právo administrativnímu úřadu, který v mezích své kompetence vydal příkaz, jehož strana neuposlechla, aby splnění příkazu toho na ní vynutil. Jako každý rozkaz úřadu v mezích zákona a jeho kompetence vydaný musí býti respektován, tak také musí býti mocí a autoritou státní vynutitelný. Není-li zvláštních předpisů o exekučním vydobytí příkazu příslušného správního orgánu, platí všeobecný předpis § 5 cís. nař. ze dne 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. Ten dává úřadu právo, aby k vynucení konání prací nebo plnění dávek naturálních dal to, co strana nesplnila vůbec nebo nikoliv úplně a včas, vykonati osobou k tomu způsobilou na nebezpečí a útraty povinného a náklad na to učiněný od něho vydobyl. Užívaje tohoto práva, ustanovil žalovaný úřad k provedení obmeškaných prací v továrně stěžovatelky Jana V., odborníka v koželužství. Označil-li jej úřad při tom správcem nebo vnuceným správcem, nemění se tím charakter tohoto donucovacího prostředku. Toto donucovací opatření nemá ovšem základ svůj v ustanovení § 9, b častěji citovaného nařízení, na které se žalovaný úřad odvolal; na tomto předpise se zakládaly původní, stěžovatelkou neuposlechnuté rozkazy úřadu, směřující k zahájení a provozování výroby v podniku jejím, kdežto řízení zavedené k vynucení toho, aby stěžovatelka plnila, co jí úřad pravoplatně rozkázal, má svoji zákonnou basi v § 5 cís. nař. ze dne 20. dubna 1854 čís. 96 ř. z. Avšak v tom, že se úřad, vydávaje své opatření, odvolal na nepřípadné zákonné ustanovení, nelze shledávati ani vadu řízení ani nezákonnost, pokud opatření to ve věci samé jest správné.
Do výnosu ze dne 22. prosince 1919 č. 46413, jímž se svrchu zmíněná opatření exekuční stala, podala sice stěžovatelka stížnost k nejvyššímu správnímu soudu, ale tu zase odvolala, tak že řízení o ní bylo dle usnesení tohoto soudu ze dne 23. února 1920 čís. 1431 zastaveno. Důsledkem toho jest, že zavedení exekuce k vydobytí plnění předpisů, jež žalovaný úřad po rozumu § 9 b cís. nařízení ze dne 24. března 1917 čís. 131 ř. z. stěžovatelce uložil, nabylo moci práva. Byla-li pak exekuce zahájena a vedena po právu, jest nutným důsledkem toho — jak předpisuje zákon — že vedení exekuce děje se na nebezpečí a útraty exekutovy. Nechala-li stěžovatelka rozhodnutí o povolení exekuce vejíti v moc práva, nemůže již ve stížnosti do výroku, že náklady s provedením exekučního opatření spojené spadají na její účet, uplatňovati námitky proti povolení onoho opatření.
Bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.
Citace:
č. 556. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 616-618.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).