NPD documents search: Všehrd, 8 (1927) - František Teplý, Příspěvky k dějinám českého zemědělství.

Týdenní schůze.
Na schůzi z 15 XII 1910 (za přítomnosti 28 členů) dokončil p. okr. soudce K. Skřipský přednášku o »Alko- holu a trestním právu rakouském, přítomném i budoucím.« Navázav na přednášku z 20. X. 1910 (viz »Zprávy« 1910 str. 352.) zabývá se přednášející úkoly trestního zákonodárce co do otázky alkoholové. Má za to, že trestní zákonodárce, jenž po ruce má tresty jen jako prostředky represivní na potření zaviněných činů antisociálních, nemůže se zabývati opilostí nezaviněnou. Pokud pak jde o opilost zaviněnou (ať příležitostnou, pathologickou či v alkoholismu), dlužno činiti rozdíl mezi: I. tím, kdo sám opilost svou přivozuje a II. osobami třetími, jež úmyslně, vědomě či kulposně opilost něčí přivodily. Ad I. Opilost příležitostnou, prostou, protivou k opilosti kvalifikované (budící veřejností svou pohoršení, dávající podnět k páchání trestných činů a pod. t. zv. opilosti zločinné), nelze trestně stíhati, poněvadž opilec nezasahuje v právní sféru osob třetích, ani se nedotýká zájmů veškerenstva; poškozuje nanejvýš duševně, tělesně a hmotně sebe; ani ohled na rodinu a potomstvo nemůže zakládati moment trestnosti, poněvadž tyto okolnosti nemusí tu v každém případě býti. Opilost pathologická jest chorobou, resp. zjevem choroby a již proto nemá s ní trest. zákonodárce co činiti. Totéž platí o alkoholismu. Tento jest chorobou, jež má základ ve dlouhotrvajícím zvyku a trest nemá tu pražádného smyslu. Krátký trest roztrpčí nanejvýš alkoholika, jenž neshledává na sobě pražádné viny, dlouhodobý pak není v žádném poměru k zavinění.
Trestnou býti může jen opilost kvalifikovaná. Zde pak odporučuje se při nepatrných přečiněních stihání policejní, v prvních případech co nejmírnější. V těžších případech opilosti zločinné jest na místě zakročení trestního soudce, jenž však, zvláště při alkoholismu habituelním pečovati musí o opatření další, totiž vyléčení alkoholikovo a ochranu lidské společnosti před ním. To platí jen pro případy, kdy opilostí nebyla vyloučena příčetnost. Co do otázky, lze-li opilost považovati za okolnost přitěžující či polehčující, jest přednášející toho názoru, že i zaviněná opilost, pokud nejde o actio libera in causa, jen jako okolnost polehčující posuzována býti může, poněvadž požitým alkoholem jak schopnost vnímací, usuzovací a volní jsou seslabeny.
Osoby třetí, opilost jiného přivodivší, dlužno pokládati vždy za trestné bez ohledu na druh jejich zavinění a na to, zda opojený jest osobou dospělou čili nic.
Na to probírá přednášející zevrubně předpisy platného práva rakouského, pokud se otázkou alkoholovou zabývají, neb se jí dotýkají. Pro všeobecnou známost jich upouštíme od obšírnějšího referátu, ač v jednotlivostech byly jím řešeny otázky v teorii i praxi sporné, zvláště poměr mezi předpisem § 523. k § 1. tr. z., a to způsobem zcela případným.
Přešed k osnově tr. zák. rak. uvádí, že ani tato v opilosti prosté nespatřuje moment trestnosti a nezabývá se ani případem actio libera in causa, předpokládajíc ho jako samozřejmý. U opilce tresce se jen opilost zaviněná, kvalifikovaná a to veřejné pohoršení vzbuzující, ač je-li opilec alkoholikem § 471. (zúžení zák. haličského), aneb zločinná, spáchán-li totiž v ní zločin neb těžší přečin (§ 242.). Jest nesrovnalostí, tresce-li se opilost veřejná § 471. bez spáchání trestného činu, ale netresce-li se opilost, v níž spáchán lehčí přečin neb přestupek.
Porušeno-li opilostí vědomí tak, že pachatel jest neschopen nahlédnouti bezpráví svého činu, aneb vůli svou dle toho náhledu určiti, jest beztrestným; § 3. osnovy. Rozšíření oproti § 2. lit. c) plat. tr. z.
I dle osnovy jest opilost okolností polehčující (§ 44.), ale jen všeobecnou a nemůže, byť i hraničila na nepříčetnost, vésti k výměře trestu pod nejnižší sazbu (§ 57.). Opilost při povoláních, tělesnou bezpečnost v tom stavu ohrožujících, jest trestná (§ 470.). Rozšíření a upravení § 524. tr. z.
Osoby třetí jsou bezvýminečně trestný jen, opojují-li neb trpí-li opojení nedospělců v míře škodlivé; jinak jen hostinští, obchodníci s lihovými nápoji a pod. a jejich lidé za určitých předpokladů (§ 469.).
Pro alkoholiky zavádí se ústavy léčební dle toho, jsou-li již duševně choři a obecně nebezpečni, aneb jen duševně méněcenní. Na to objasňuje přednášející zevrubně rozdíly ústavů těch a rozebírá předpisy o řízení, předcházejícím internování, nakládání v ústavech a pod.
Dne 19. I. 1911 (účast 31 členů) přednášel p. dr. Frant. Hodáč st., advokát v Brně »O úmrtném (úmrtním kvartálu)«. Probrav nejdříve starší předpisy, úmrtným se zabývající, z nichž jest patrno, že úmrtné bylo poskytováno k umožnění zaplacení nákladů nemoci a pohřbu zesnulého, vyličuje p. přednášející praktický případ, rozhodovaný na základě nyní platných zákonů z 21. IV. 82 ř. 123. a 14. V. 96 ř. 74. Lékař, ošetřovavší zůstavitele, zažaloval vdovu, jež byla od zůstavitele od stolu a lože rozvedena, na zaplacení honoráře, byl však ve všech instancích odmítnut. Přednášející se domnívá, že rozhodnutí ta nejsou správná, poněvadž úmrtné nemá se odnímati svému účeli a poněvadž zákonem z 14. V. 96 ř. 74 nebyly starší zákonné předpisy zrušeny.
Tomu odporuje v debatě na to p. dr. Jar. Peka, rada fin. prok., poněvadž zákon z 14. V. 96 ř. 74. poskytuje vdově (resp. ost. osobám) úmrtné beze vší výhrady, toto není a nebylo ani dříve jměním účelovým a vyloučení exekuce na úmrtné nemělo by pak smyslu. P. okr. soudce dr. Vácha souhlasí s p. přednášejícím, jelikož úmrtné dle historické kontinuity má býti věnováno na útraty pohřbu a nemoci zůstavitelovy, jest jměním účelovým a nikoliv nějakým přilepšením pozůstalé vdovy. To plyne jmenovitě z předpisu § 13. cit. zák., dle něhož osoby třetí, cizí, jen tehdy na úmrtné mají nárok, postaraly-li se o nemocenské ošetření a pohřbení zesnulého. S dr. Pekou souhlasí p. dr. Hynek Bulín. Vdova má dle doslovu zákona nárok na úmrtné bez všelikého obmezení; osoby třetí jen, prokáží-li že toho mají třeba k zapravení obstaraných jimi zmíněných nákladů. O jmění účelovém nemůže býti řeči, poněvadž by pak šlo o osobu právnickou, jež by měla třeba zvláštního zastoupení, a jmění takové zákonem kreováno nebylo. Při víceleté nemoci by úmrtné na zapravení řečených nákladův ani nestačilo. Stejného názoru jest i p. vrch. z. s. r. Boubela, jenž podotýká, že, kdyby byl stát měl kdy v úmyslu platiti náklady nemoci a pohřbu, byl by tak učinil a to prostředky lacinějšími než jest vyplácení úmrtného vdově, kteréž s výší nákladů nemusí býti v žádném poměru.
Dne 26. I. 1911 (přít. 31 členů) přednášel p. dr. Rud. Krsek, kand. advok. v Brně o »Pasivní legitimaci při rei vindikaci.« P. přednášející probírá nejprve názory v teorii dosud o otázce té uplatněné pro ten případ, kde držitel a majitel věci vindikované jsou osoby různé a zastává správnost panujícího mínění, že jen majitel (detentor) žalován býti může; zmíniv se pak o různých názorech v teorii co do otázky, kdy zde musí detence býti, zda v době podání žaloby, či po jejím podání, či v době doručení, či v době rozsudku (§ 406. c. s. ř.), přednáší praktický případ: Jistému nájemníku bylo obchodníkem dodáno více kusů nábytku, z nichž nájemník některé nepřijal; tyto byly složeny v průjezdu domu; vlastník domu to dopustil, opatřil i potřebné místo, ale nechtěl pak nábytek ten obchodníku vydati, leč na zaplacení skladného; když obchodník zaplatiti odepřel, dal vlastník domu nábytek ten v uschování povozníkovi; obchodník podal žalobu vlastnickou na vlastníka domu a žalobě bylo v obou nižších instancích vyhověno, poněvadž prý vlastník domu byl detentorem a povozník jen jeho zmocněncem; třetí instance dosud nerozhodla. P. přednášející potírá rozsudky ty jako nesprávné, poněvadž vlastník domu nebyl nikdy držitelem nemaje vůle vlastnické, detentorem byl, ale nikoliv v době podané žaloby; tu byl detentorem již povozník, jehož detencí zanikla detence vlastníka domu; s p. přednášejícím souhlasí pp.: vrch. rad Boubela a okr. soudce dr. Vácha, kdežto p. auskult. dr. Henzl hájí správnost rozsudků míně, že tu snad šlo o žalobu negatorní neb o žalobu o právo.
Na schůzích 9. II. 1911 (přít. 35 členů) a 23. II. 1911 (přít. 34 členů a 1 host) přednášel p. c. k. vrch. zemsk. soud. rada J. Boubela o: »Zcizitelnosti podílů singularistických.« Přednášce slouží za podklad praktický případ z Moravy, v němž I. a III. instance proti II. rozhodly, že podíly ty jsou nezcizitelny, poněvadž prý jsou příslušenstvím dotyčných statků. Názor ten potírá p. přednášející, jelikož o příslušenství ve sm. obč. práva tu nemůže býti ani řeči. V čilé debatě na to se rozvinuvší obhajuje p. dr. Krippner správnost rozhodnutí nejvyš. soudu, poněvadž spoluvlastnictví k podílu singul. má povahu reálního práva a jako takové nemůže býti samostatně odloučeno a zcizeno. S p. přednášejícím souhlasí pp. okr. soudce dr. Vácha, advok. dr. Růžička, dr. Haas, rada fin. prok. dr. Peka a kand. adv. dr. Haičmann. P. dr. Vácha poukazuje jmenovitě na obdobný zákon o kontribučenských fondech; p. dr. Peka potírá názor, že tu jde o reální právo, poněvadž reální břemeno na vlastní věci existovati nemůže.
Dne 16. II. 1911 přednášel p. místotajemník zemsk. výboru Frant. Janík o: »Představeném obce jako orgánu (instanci) rozhodovací.« Applikuje na praktický případ: V jisté obci usnesl se obecní výbor, že se konání tanečních zábav v sobotu pro dotyčnou obec na vždy zakazuje. Zemský výbor usnesení to schválil, starosty obce se v té věci nedotázav. P. přednášející předkládá si k řešení otázku, zda-li byl obecní výbor oprávněn učiniti usnesení to a pominouti starostu, či byl-li tento v první instanci povolán k rozhodnutí o povolení či nepovolení zábavy; dospívá k názoru, že usnesení výboru bylo správné, poněvadž starosta jest orgánem pouze správním a výkonným a jen v případech zákonem zvlášt stanovených též orgánem rozhodujícím. Opačný názor hájí advokát p. dr. Čapek, poněvadž starosta zastupuje obec, jest obecním výborem zvolen a ve věcech místní policie jest I. instancí rozhodovací.

Citace:

Týdenní schůze. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1911, svazek/ročník 20, číslo/sešit 2, s. 138-142.