NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 2

Čís. 52.

Převzetím inventované pozůstalosti proti zaplacení pozůstalostních dluhů a vyplacení dědických podílů nestává se přejímatel dědicem. Převzetí takové není také koupí dědictví dle § 1278 obč. zák. — Přejímatel není tu zejména povinen, platiti zůstavitelovy dluhy do inventáře nepojaté.
(Rozh. ze dne 12. února 1919, Rv 1 17/19.)
Pozůstalá vdova B, která při projednávání pozůstalosti po svém manželu uplatňovala jen svůj nárok dle § 737 obč. zák., kdežto se za dědice přihlásily podmínečně dvě nezletilé zůstavitelovy děti, a která při dalším jednání převzala dědickým narovnáním soudem schváleným veškeré inventované pozůstalostní jmění proti tomu, že zaplatí pozůstalostní dluhy a vyplatí nezletilým dětem dědické podíly, byla zůstavitelovým otcem A žalována na zaplacení zápůjčky, kterou týž prý poskytl zůstaviteli za jeho života a která do inventáře mezi pozůstalostní dluhy pojata nebyla. — Prvý soud (krajský soud v Kutné Hoře) zamítl žalobu pro nedostatek pasivní legitimace k žalobě na straně žalované a odvolací soud (vrchní zemský soud v Praze) rozsudek tento potvrdil. V důvodech svých praví: Žalobce domáhá se zaplacení své pohledávky od žalované jakožto universální dědičky jejího zemřelého manžela. Tou však žalovaná není. K pozůstalosti se přehlásily nezletilé zůstavitelovy děti. Vdova činila nárok na užívání čtvrtého dílu pozůstalosti. Převzetím veškeré pozůstalosti se všemi břemeny a dluhy nestala se universální nástupkyní zůstavitele. Smír sepsaný při projednávání pozůstalosti není kupem dědictví ve smyslu § 1278 obč. zák.; neboť nic nenasvědčuje tomu, že by žalovaná tímto smírem se byla zavázala, zaplatili též nějaké další, při projednání pozůstalosti neznámé a později na jevo vyšlé dluhy, aneb Že by nabyla jím nároku na jmění zůstavitelovo, snad později se vyskytnuvší, že by tedy byla chtěla uzavřití smlouvu odvážnou dle § 1278 obč. zák. Dohodnutí to jest pouze koupí inventovaných aktiv s převzetím sepsaných pasiv pozůstalosti a podílů nezletilých dětí, nevztahuje se však na dluhy do inventáře nepojaté, jako neposkytuje žalované nároku na jmění zůstavitelovo, které by snad později na jevo vyšlo. Následkem toho není žalobce, jehož pohledávka do inventáře pojata nebyla, oprávněn, dle § 1278 obč. zák. zaplacení její od žalované požadovati. Žalovaná nad to z pozůstalosti vlastně ničeho neobdržela. Dle spisů pozůstalostních obnášela čistá pozůstalost 2664 K. Žalovaná zavázala se dle dohodnutí shora zmíněného vyplatiti každému z obou pozůstalých dětí 3000 K, tedy daleko více, než činila čistá pozůstalost. Poněvadž pak dědicové ručí dle § 821 obč. zák. po odevzdáni pozůstalosti za dluhy pozůstalostní v případě zřízení inventáře jen dle poměru svých dědických podílů, jest zjevno, že žalovaná, která žádného dílu pozůstalosti neobdržela, k zaplacení pohledávky žalobcovy povinna není.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobcovu.
Důvody:
Jak nižší soudy na základě příslušných pozůstalostních spisů zjistily, přihlásily se к pozůstalosti jako dědici nezletilé zůstavitelovy děti výminečně ze zákona, pozůstalá vdova pak, nynější žalovaná, činila nárok na požívání čtvrtého dílu pozůstalosti. Právo pozůstalého manžela dle § 757 obč. zák. není však svou právní povahou právem dědickým. To vyplývá z § 532 obč. zák., dle kterého je právo dědické výlučné právo, ujati se držby celé pozůstalosti neb části její stanovené v poměru k celku, tudiž právo, nabýti vlastnictví celku neb části. Předmětem práva vyhraženého pozůstalému manželu dle § 757 obč. zák. není však vlastnictví pozůstalosti, nýbrž jen požívání její a nemohlo by právo to ani tehda přicházeti v úvahu jakožto právo dědické, kdyby se žalovaná byla přihlásila k pozůstalosti po svém manželu za dědičku. Že žalovaná nestala se dědičkou převzetím inventované pozůstalosti, je zřejmo. Žalovaná není proto dědičkou, tím méně universální dědičkou po zemřelém manželu, nemůže pozůstalost jeho zastupovati, poněvadž representanty jejími mohou býti po rozumu § 547 obč. zák. jen dědicové. V důsledku toho není žaloba, domáhající se zaplacení proti žalované jako dědičce resp. universální dědičce, oprávněna a byla tudiž právem zamítnuta. To tím spíše, když odvolací soud správně dovodil, že žalovaná, i kdyby se snad za dědičku považovati měla, k zaplacení pohledávky žalobcovy by povinna nebyla,, ježto dědicové dle § 821 obč. zák. ručí po odevzdání pozůstalosti za dluhy pozůstalostní v případě zřízení inventáře jen dle poměru svých dědických podílů, žalovaná však, ana převzala daleko větší výplaty nežli čistá pozůstalost činila, z pozůstalosti vlastně ničeho neobdržela. Odvolací soud uznal ve shodě s prvou instancí naprosto správně, že povinnost žalované ku zaplacení není dána ani ve smyslu § 1278 obč. zák. Jak z pozůstalostního spisu na jevo vychází, byla pozůstalost jak co do aktiv tak i co do pasiv zevrubně sepsána a bezprostředně na to bylo uzavřeno dědické narovnání. Z toho dlužno usuzovati, že strany měly při vyjednávání smíru na mysli jen ona aktiva a pasiva, která jsou v předchozím inventáři, seznačena, a dlužno proto za předmět kupu považovati vypočtená aktiva, za cenu kupní pak převzaté dluhy a dědické podíly. Nebylo proto prodáno dědictví jako celek, povaha koupě dědické záleží však právě v tom, že se přenáší dědictví jako celek, že tudiž kupující nastupuje úplně na místo dědicovo. To by mělo v zápětí, že na jevo vyšlé snad nové jmění nepřipadlo by dědicům, nýbrž kupiteli dědictví. To však strany nezamýšlely a nelze proto zmíněný smír považovati za koupi dědictví, nýbrž za obyčejnou koupi inventovaného jmění. Vzhledem k tomu vztahuje se povinnost ku zaplacení pozůstalých dluhů jen na ty dluhy, které byly výslovně převzaty, totiž na ty, které jsou v inventáři uvedeny. Byla proto žaloba zamítnuta právem i s tohoto hlediska a je právní posouzení věci se strany soudu odvolacího i v tomto ohledu bezvadným. Dovolací důvod § 503 č. 4 c. ř. s. není tudiž dán.

Citace:

č. 6146. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 1064-1065.