NPD documents search: Všeobecný slovník právní, sv. 3

Prohlášení za mrtva.
Prohlášení za mrtva.

I. Pojem.
Prohlášení za mrtva jest soudcovský výrok, že někoho sluší po právu míti za mrtva. Hmotné podmínky tohoto výroku vypočítává § 24 o. o. z. Platí totiž »domněnka,« že určitá nepřítomná nebo pohřešovaná osoba jest mrtva:
1. uplynula li od jejího narození doba 80 let a místo jejího pobytu
jest po 10 let neznámo;
2. bez ohledu na dobu od narození — neví-li se o osobě nějaké po
plných 30 let; 3. byla-li osoba ve válce těžce poraněna, nebo byla-li na lodi, která se ztroskotala, nebo nalézala-li se v některém jiném blízkém nebezpečí smrti, a pohřešována jest od té doby po 30 let (případy »blízkého nebezpečí smrti« nalézáme v rozhodnutích nejvyš. soud. dvoru, sb. »Gl. U.« č. 929, 4168, 4604, 8347).
II. Řízení.
Řízení upraveno bylo občanským zákonníkem v §§ 112, 114, 277 a 278. Zákon ze dne 16. února 1883, č. 20 ř. z. upravil řízení to poznovu a tím ustanovení obč. zákoníka netoliko formálně obměněna, nýbrž dána prohlášení za mrtva jinaká právní povaha; byloť toto dle o. o. z. rázu konstitutivního.
1. Příslušným prohlásiti za mrtva nepřítomného (pohřešovaného) jest sborový soud I. stolice, v jehož obvodu měl nepřítomný své poslední bydliště, pokud se týká, poslední svůj pobyt (§ 1 cit. zák., čl. VIII. uvozovacího zákona k normě jurisdikční, ze dne 1. srpna 1895, č. 110 ř. z.).
2. Žádost o prohlášení za mrtva lze podati rok před uplynutím lhůty ustanovené v § 24 o. o. z. Má-li však býti za mrtva prohlášen nepřítomný, který se nalézal v blízkém nebezpečí smrti, lze podati žádost naznačenou ihned po události, v níž ohrožen byl život nepřítomného.
3. Strana, která žádost podala, a jiné osoby mohou býti vyslýchány — i přísežně (§ 3 cit. zák.).
4. Soud má o žádosti za prohlášení za mrtva zříditi k zastupování
nepřítomného kuratora v řízení o prohlášení za mrtva; povinností tohoto kuratora jest jmenovitě zavésti pátrání, kterými lze přijíti na stopu nepřítomného (§ 6 cit. zák.).
5. Jsou-li dostatečným způsobem splněny náležitosti potřebné k zavedení řízení, má soud učiniti zvláštním ediktem obsahujícím podstatné okolnosti případu vyzvání ku veřejnosti, aby se soudu nebo kurátoru podávaly zprávy o nepřítomném (§ 7 cit. zák., §§ 113 a 277 o. o. z.); současně jest vyhlásiti, že následovati bude rozhodnutí, jakmile uplyne jeden rok. Byla-li žádost podána ihned po události, ve které ohrožen byl život nepřítomného, sluší lhůtu tuto rozšířiti až na dobu dvou let (§ 7 cit. zák., § 24 č. 3 o. o. z.). Edikt dlužno přibiti na soudní tabuli a uveřejniti třikráte v časopisu určeném pro úřední vyhlášky. Soud může též naříditi, aby byl edikt tento uveřejněn též v jiných časopisech, jakož aby se opakovalo uveřejnění ediktu (§ 7 cit. zák.). V ediktu udati jest den, kterýmž končí lhůta ediktální, a ustanoviti jej tak, že musí od třetího vložení ediktu do úředního časopisu aspoň rok uplynouti (§ 7 cit. zák.).
6. Jakmile uplynula lhůta ediktální, rozhodne soud k nové žádosti
o prohlášení za mrtva (§ 8 cit. zák.). Vysloví-li se prohlášení za mrtva, udati dlužno též den domnělé smrti. Lze-li dle konaného vyhledávání určiti den nastalé smrti, pokud se týká, lze-li se domnívati, že nepřítomný dne toho nepřežil, sluší tento den, jinak však onen den označiti za den domnělé smrti, kterého skončila lhůta, jejíž vypršení dle § 24 o. o. z. zakládá domněnku smrti pro konkrétní případ (§ 8 cit. zák.). Povaha prohlášení za mrtva spočívá právě v tomto zákonném ustanovení; konstatujeť cosi, jest deklarační a nikoli — jako dříve — povahy konstitutivní (dříve pokládán byl den, kterým prohlášení za mrtva nabyla moci právní, za právní
den úmrtí) (§ 278 o. o. z.). 7. Lze-li se obávati toho, že by delším odkládáním bylo nemožno
nebo značně těžko zjistiti skutečnosti pro vydobytí prohlášení za mrtva závažné, lze o zjištění jich zakročiti ještě před žádostí o prohlášení za mrtva u okresního soudu, v jehož obvodu provésti se mají vyhledávání k tomuto zjištění potřebná (§ 4 cit. zák.).
8. Podpůrně platí pro řízení o žádosti za prohlášení za mrtva všeobecná nařízení o soudním řízení ve věcech nesporných (§ 2 cit. zák., §§ 1—10 říz. ve v. nespor.).
9. Všechny skutkové poměry závažné pro soudcovské posouzení
dlužno úředním vyšetřováním zjistiti. Co do použití prostředků průvodních a ocenění důkazů není soud vázán zákonnými pravidly (§ 3 cit. zák.).
III. Právní účinky prohlášení za mrtva.
1. Manželství. Prohlášení za mrtva samo o sobě nemá za následek, že by manželství nepřítomného platilo za rozloučené, zrušené; to musí být naopak zvlášť vysloveno. Pozůstalý manžel legitimován jest žádati za výrok, že manželství pokládati jest za zrušené. Může současně s žádostí
za prohlášení za mrtva zakročiti, aby s prohlášením za mrtva spojen byl výrok, že manželství sluší považovati za rozloučené; žádost tuto lze podati též zvlášť, jmenovitě i tehdy ještě, když nepřítomný právě již za mrtva byl prohlášen. Tak dlužno buďto v rozhodnutí, kterým se vyslovuje prohlášení za mrtva, nalézti též o žádosti, že manželství považovati jest za zrušené, nebo — byla-li žádost tato podána teprve po prohlášení za mrtva, rozhodnouti o této dodatečné žádosti, a soud má se pak — vyhoví-li této žádosti — omeziti na výrok, že manželství pokládati jest za zrušené
(§ 9 cit. zák.). Výrok tento učiniti lze jen za té podmínky, že splněny jsou náležitosti stanovené v právu občanském. Vedle náležitostí § 24 o. o. z. musí nepřítomnost pohřešované osoby provázena býti takovými okolnostmi, které nevzbuzují nijakých pochybností o tom, že nepřítomný zemřel (§ 112 o. o. z.). K žádosti o výrok, že manželství považovati sluší za zrušené, má soud současně s kuratorem zříditi i obhájce svazku manželského. Domnělý den smrti platí v právu za den úmrtí nepřítomného (§ 9 cit. zák., § 278 o. o. z.).
2. Právo dědické. Nedostaví-li se podle § 131 říz. ve v. nespor. nepřítomný do jednoroční lhůty ediktální ani sám, ani neustanoví plnomocníka, nastoupí v dědictví jeho zřízený kurator, projedná se pozůstalost a čistý obnos její uschová se jemu u soudu až k důkazu jeho smrti nebo ke dni prohlášení za mrtva. Nastane-li kolise mezi dědickým prohlášením učiněným od kuratora ve jménu pohřešovaného a mezi prohlášením jiných nápadníků dědictví, kteří ku posloupnosti dědické povoláni jsou toliko pro ten případ, že by se zmizelý nedožil nápadu dědictví, přikázati dlužno úlohu žalobce jiným nápadníkům dědictví, nikoli kurátoru (Gl. U. č. 2242).
Prohlášení za mrtva nevylučuje důkazu, že nepřítomný dříve či později zemřel, nebo že ještě na živu jest (§ 278 o. o. z.). Provede-li se důkaz takový, jest pokládati za poctivého držitele toho, kdo na základě soudního prohlášení za mrtva uvázal se v držbu jmění (§ 278 o. o. z.).
IV. Řízení důkazní.
Cit. zák. ze dne 16. února 1883 vytýká též ustanovení »o vedení důkazu smrti«.
1. Pravidelně vede se důkaz smrti veřejnými listinami. 2. Nedá-li se důkaz smrti nepřítomného vésti veřejnými listinami, lze u sborového soudu první stolice, v jehož obvodu měl nepřítomný své poslední bydliště (pokud se týká, svůj poslední pobyt), vésti důkaz smrti jinými průvodními prostředky a možno vymoci výrok, že tento důkaz považovati jest za podaný.
3. O řízení mají podpůrnou platnost všeobecná nařízení o řízení
soudním v záležitostech nesporných; i pro toto řízení platí předpis úředního šetření, volné použití průvodních prostředků a volné uvážení důkazů. Příslušnost okresního soudu, v jehož obvodu provésti jest vyhledávání, platí v tomtéž způsobu, jako při řízení o prohlášení za mrtva. I zde má soud vydati edikt, leč lhůtu ediktální stanoviti má soud dle volného uvážení svého, avšak doba ta nesmí býti kratší tří měsíců (§ 10 cit. z.); současně dlužno zříditi kuratora. Důkazy provésti se mohou prve, než uplyne lhůta ediktální. Před rozhodnutím má soud vyslýchati strany o výsledcích důkazů. Uzná-li se některý důkaz za podaný, udati jest v rozhodnutí den, o kterém prokázáno jest, že jest dnem úmrtním, pokud se týká, že ho nepřítomný nepřežil; v tomto posledním případu platiti má tento den za den smrti (§ 10 cit. zák.).
Prohlášení za zletilého viz Otcovství a Poručenství.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Prohlášení za mrtva. Všeobecný slovník právní. Díl třetí. Padělání peněz - pych vodní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1898, svazek/ročník 3, s. 770-773.