NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4118.

Státní zaměstnaci (Slovensko): K výkladu článků II D 2, III, V 3 a VI zásad pro úpravu osobních poměrů stát. zaměstnanců na Slovensku z 27. července 1920.
(Nález ze dne 15. listopadu 1924 č. 19989).
Prejudikatura: Boh. 2043 adm.
Věc: Dr. August J. v Bratislavě proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska o mimořádný přídavek.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Podáním z 3. října 1923 ohlásil st-l, že se přestěhoval z M. na Moravě do Bratislavy a žádal podle usnesení ministerské rady z 27. července 1920 o přiznání mimořádného přídavku. Nař. rozhodnutím nebylo této žádosti vyhověno.
O stížnosti uvážil nss takto:
Žádosti st-lově nevyhověl žal. úřad ve smyslu čl. 11. prováděcích pokynů vydaných výn. presidia min. vnitra č. 24555/21 k zásadám pro úpravu osobních poměrů státních zaměstnanců na Slovensku a to z důvodu, že dle intencí a v souvislosti čl. VI s odst. 3 čl. V, čl. III a čl. II D 2 těchto zásad přináleží tento mimořádný přídavek jen zaměstnancům, kteří byli před svým trvalým ustanovením na Slovensko zatímně přiděleni.
Stížnost naproti tomu uplatňuje právní náhled, že mimořádný přídavek pro Slovensko patří také zaměstnancům z území mimoslovenského, kteří před svým trvalým ustanovením na Slovensku tam nebyli zatímně přiděleni, pakliže při svém trvalém ustanovení pro nedostatek bytu se nemohli přestěhovati, takže byli nuceni vésti dvojí domácnost a požívali-li proto diet stanovených pro zaměstnance zatímně na Slovensko přidělené, že tudíž mimořádný přídavek patří také st-li. Tento náhled opírá stížnost o ustanovení čl. VI. zásad pro úpravu osobních poměrů státních zaměstnanců na Slovensku dodávajíc, že prováděcí pokyny k těmto zásadám vydané na základě meziministerské porady referentů jednotlivých resortů dne 22. září 1921 nemohou platné usnesení vlády změniti, neb je dokonce v jednotlivých částech rušiti.
Nss zkoumaje na podkladě této stížnosti nař. rozhodnutí, dospěl především k náhledu, že žal. úřad nezaložil svoje rozhodnutí na bodu 11. cit. prov. pokynů, nýbrž na ustanoveních zásad z 27. července 1920, zejména na ustanoveních čl. VI, V, odst. 3, III a čl. II D, odst. 2, z kterých dospěl k úsudku vyslovenému ve zmíněném čl. 11. výkladu zásad pro úpravu osobních poměrů státních zaměstnanců na Slovensku, t. j. že mimořádný přídavek přísluší jen zaměstnancům, kteří byli před svým trvalým ustanovením na Slovensko zatímně přiděleni. Není proto důvodu, aby se nss zabýval otázkou, jakou povahu má zmíněný výklad zásad, vydaný presidiem min. vnitra pod č. 24555/21 a zda je v odporu s předpisy zásad čili nic, a bylo pouze zkoumati, zda výrok žal. úřadu, jímž se st-li odpírá mimořádný přídavek podle ustanovení čl. VI. odst. 2 zásad pro úpravu osobních poměrů státních zaměstnanců, má v ustanoveních těchto zásad dostatečný podklad. Řeše tuto otázku, řídil se nss těmito úvahami:
Zásady pro úpravu osobních poměrů státních zaměstnanců na Slovensku jednají o mimořádném přídavku toliko při úpravě hmotných poměrů zaměstnanců na Slovensku trvale ustanovených a to v čl. II E, pak v čl. V a VI.
Předpis čl. II E zásad upravuje hmotné poměry a normuje nárok na mimořádný přídavek pro kancelářské pomocné síly, pokud tito zaměstnanci byli přijati před 1. srpnem 1920, předpis čl. V upravuje hmotné poměry a normuje nárok na mimořádný přídavek pro zaměstnance na Slovensko z území mimoslovenského dříve zatímně přidělené, kteří byli před 1. srpnem 1920 ustanoveni na systemisovaná místa a v čl. VI upravují se hmotné poměry státních zaměstnanců, kteří byli na Slovensku po 31. červenci 1920 trvale ustanoveni.
St-l byl — jak ze správních spisů je vidno — na Slovensko jmenován usnesením vlády z 27. července 1920, službu pak na Slovensku nastoupil teprve 28. února 1921. Patří tedy mezi úředníky trvale na Slovensku ustanovené po 31. červenci 1920 (viz nál. Boh. 2043 adm.). Není tedy pochyby, že by se st-lův nárok na mimořádný přídavek mohl opírati toliko o ustanovení čl. VI zásad pro úpravu osobních poměrů státních zaměstnanců na Slovensku. Stížnost také — jak již dříve bylo uvedeno — nárok st-lův na mimořádný přídavek z ustanovení tohoto čl. zásad dovozuje.
V odst. 1. čl. VI cit. zásad stanoví se všeobecná zásada, že zaměstnanci po 31. červenci 1920 na Slovensku trvale ustanovení mají pouze nárok na normální požitky s drahotním přídavkem o 100% vyšším. Nemohl by se tedy st-l dle tohoto odstavce mimořádného přídavku právem domáhati.
Ale ze všeobecné zásady v tomto odstavci vyslovené obsahuje výjimku odst. 2. čl. VI zásad, v němž se stanoví, že »zaměstnancům z území mimoslovenského, kteří byli před svým trvalým ustanovením na Slovensku zatímně přiděleni, nebo kteří nemohli se pro nedostatek bytů při svém trvalém ustanovení na Slovensko přestěhovati a kteří měli tudíž diety stanovené pro zaměstnance zatímně přidělené (čl. III. a II D 2), přiznává se mimořádný přídavek ve výměře a s omezením, jak jest v čl. V, odst. 3 uvedeno a to počínaje dnem jejich trvalého ustanovení, případně dnem po jejich přestěhování.«
Klade tudíž ustanovení odst. 2 čl. VI zásad pro úpravu osobních poměrů státních zaměstnanců na Slovensku zaměstnancům uvedeným v čl. V zásad co se týče mimořádného přídavku úplně na roveň ze zaměstnanců ustanovených trvale na Slovensku teprve po 31. červenci 1920 jednak zaměstnance z území mimoslovenského, kteří před svým trvalým ustanovením byli na Slovensko zatímně přiděleni, jednak však také ty zaměstnance z území mimoslovenského, kteří před svým trvalým ustanovením sice nebyli na Slovensko zatímně přiděleni, ale kteří, byvše na Slovensko trvale ustanoveni, nemohli se pro nedostatek bytů na Slovensko přestěhovati a měli z toho důvodu diety podle ustanovení čl. III a II D 2 zásad pro úpravu osobních poměrů státních zaměstnanců na Slovensku.
Ze správních spisů je vidno — a mezi stranami není ani sporno, že st-l byl na Slovensko trvale ustanoven z území mimoslovenského, že se při ustanovení na Slovensko pro nedostatek bytů nemohl přestěhovati a že proto požíval diet podle ustanovení čl. III a II D 2. zásad.
Jsou tedy u st-le splněny předpoklady, na něž ustanovení odst. 2. čl. VI zásad přiznání mimořádného přídavku váže.
Ovšem žal. úřad odůvodňuje svůj opačný náhled tím, že stylisace ustanovení tohoto odst. čl. VI. zásad není zcela jasná a že správný smysl jeho vysvitne teprve, přihlíží-li se současně k ustanovením čl. V, odst. 3, čl. III a II D 2 zásad.
Než nemá-li odst. 2. čl. VI zásad jiného obsahu, než jak prve byl uveden, nelze právem tvrditi, že ustanovení to je nepřesné a připouští pochybnost, komu přiznává mimořádný přídavek, a že je vysvětlení tohoto ustanovení hledati v předpisech zásad, jichž žal. úřad se dovolává, z nichž ostatně pro názor žal. úřadu nelze ničeho dovoditi.
Přihlíží-li se pak dále k ustanovení čl. II E zásad, které přiznává mimořádný přídavek též zaměstnancům z území slovenského ustanoveným před 1. srpnem 1920, pokud jim úřadem min. pro správu Slovenska byly přiznány svého času denní odměny 20 K, případně 15 K, pak další výrok žal. úřadu, že intence zásad pro úpravu osobních poměrů státních zaměstnanců na Slovensku směřuje k tomu, aby mimořádného přídavku dostalo se pouze zaměstnancům, kteří před svým trvalým ustanovením na Slovensko byli zatímně přiděleni, nejen že nemá v ustanoveních zásad žádného odůvodnění, nýbrž je s nimi v přímém rozporu.
Když tedy žal. úřad vycházeje z právního náhledu, že dle intencí a v souvislosti čl. VI s odst. 3 čl. V, čl. III a čl. II D 2 zásad pro úpravu osobních poměrů státních zaměstnanců na Slovensku mimořádný přídavek přináleží jen zaměstnancům, kteří byli před svým trvalým ustanovením na Slovensko zatímně přiděleni a žádost st-lovu o přiznáni tohoto přídavku, ježto jej mezi tyto zaměstnance zařaditi nelze, zamítl, jest jeho rozhodnutí nezákonné. — —

Citace:

č. 4118. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 797-799.