Čís. 1313.

Přípustnost určovací žaloby o zjištění nároku, jenž musí býti v určité době uplatňován, nelze-li zavčas žalovati o plnění. Kupitel nesprošťuje se povinnosti, uložené mu čl. 347 obch. zák. tím, že dal zboží dopraviti přímo svému dalšímu odběrateli, třebas do místa, rozdílného od svého bydliště.
(Rozh. ze dne 29. listopadu 1921, Rv I 720/21.)
Žalující pražská firma koupila zboží od mostecké firmy a dala je přímo dopraviti firmě P. do Děčína, pro svou odběratelku. Zboží došlo do Děčína dne 5. července 1920, odběratelka oznámila žalobkyni vady zboží dne 20. července 1920 a dala jí zboží k disposici, načež žalobkyně učinila dne 22. července 1920 oznámení o vadách žalované. Odběratelka domáhala se na žalobkyni zrušení smlouvy, pročež tato ještě za onoho sporu žalovala mosteckou firmu o určení, že smlouva mezi nimi jest zrušena. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Soudu odvolacímu, nežli se zabýval se žalobním žádáním samým, bylo především zkoumati, zda jsou tu předpoklady § 228 c. ř. s., je-li tudíž žaloba určovací přípustná. Tuto otázku nutno zodpověděti záporně. Kdežto žalobou na plnění se žádá, aby byl určen závazek žalované strany, plynoucí z právního poměru, lze žalobou určovací se domáhati toliko nálezu o tom, zda právní poměr jest po právu, čili nic. Oběma žalobám jest společné, že se rozhoduje o jistých poměrech právních; na rozdíl od žaloby na plnění předpokládá žaloba určovací právní zájem na tom, aby právní poměr byl co nejdříve zjištěn a to bez vztahu k závazku, z poměru toho plynoucímu. Takového právního zájmu tu není, lze-li žalovati na plnění závazku, jenž plyne z právního poměru tu jsoucího. Prvý soud jest toho mínění, že žalobkyně nemůže podati žalobu na plnění v preklusivní lhůtě, stanovené k uplatnění nároku ze správy, ježto dodaného zboží nemá k disposici. Tento názor však správným není. Nesporno je, že zboží bylo žalující firmě dáno její odběratelkou k disposici. Žalobkyně sama v tomto sporu stojí na stanovisku, že vady vytýkány byly včas. Není tedy překážky, bránící jí v tom, aby se zbožím, daným jí k disposici, nedisponovala dále, po případě, aby je nedala k disposici žalované a žalovala na vrácení kupní ceny. Že je mezi žalující firmou a její odběratelkou zahájen spor, a že tam žalobkyně zaujímá stanovisko jiné, nesrovnatelné s jejím stanoviskem, v tomto sporu pokud jde o otázku, zda výtka vad byla učiněna včas, nepřichází pro tento spor v úvahu. Pro tento spor rozhodným jest toliko přednes žalobkyně, jak jest obsažen ve spisech a ten zní tak, že výtka byla učiněna včas a že jí bylo zboží dáno k disposici. Tím však jest také zjištěno, že měla možnost, aby disponovala se zbožím, a rovněž, že byla s to, aby podala žalobu o plnění. Nejsou-li tu však předpoklady § 228 c. ř. s., bylo žalobu zamítnouti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Vzhledem k vývodům dovolání dlužno uvažovati o tom, zda 1. jsou tu podmínky žaloby určovací dle § 228 c. ř. s., a, v kladném případě, zda 2. lze vyhověti nároku žalobnímu po stránce hmotné. K čís. 1. Odvolací soud uznal na nepřípustnost žaloby určovací z důvodu, že žalobkyně mohla žalovati na plnění a nemá proto zájmu na zjištění dle § 228 c. ř. s. Při tom přehlédl však odvolací soud dvojí skutečnost. Dle skutkového zjištění je žalující strana sama žalována svým odběratelem na zrušení kupní smlouvy a vrácení kupní ceny pro vadnost zboží. Zvítězí-li žalobkyně v tomto sporu, nemá důvodu, proč by žádala zrušení kupní smlouvy, uzavřené se žalovanou firmou, a vrácení kupní ceny, jí zaplacené. Kdyby měla žalovati na plnění, mohla by tak učiniti buď pouze podmínečně, t. j. pro případ, že v onom sporu podlehne, anebo sice bezpodmínečně, byla by však nucena navrhnouti přerušení řízení dle § 190 c. ř. s. až do rozhodnutí onoho sporu, a dle výsledku jeho pokračovati v druhém sporu aneb od žaloby upustil a nésti náklady sporu. Mimo to má však žalobkyně ve lhůtě čl. 349 obch. zák. uplatňovati veškeré nároky, vzešlé jí z dodávky vadného zboží, by jich nepozbyla promlčením, tudíž i nároky z náhrady škody a procesní útraty, jež vznikly a vzniknou jí prvním sporem. Doposud není jisto, zda utrpí škodu a v jaké výši, tím méně lze určiti výši útrat, jež teprve vzniknou sporem, dosud neskončeným, takže by mohla žalující strana domáhati se žalobou jen plnění dosud neurčitého. Žalobkyni nezbylo tudíž nic jiného, než podati žalobu určovací, chtěla-li zabrániti promlčení nároku, vyplývajícího pro ni z dodávky zboží, prý vadného, pro případ, že podlehne ve sporu, zahájeném proti ní, a to nároku, jehož rozsahu dosud určiti nelze. Jde tudíž o zjištění postižního nároku, jenž musí býti v určité lhůtě uplatňován a tím jsou dány podmínky § 228 c. ř. s. V tomto směru posoudil soud odvolací věc nesprávně po stránce právní.
K čís. 2. Přes to však nelze vyhověti bez dalšího žalobní prosbě. Žalobkyně prokázala právní zájem na zjištění postižního nároku, musí však prokázati i hmotné podmínky tohoto nároku, neboť jinak nelze jí nárok ten přiznati ani podmínečně. Spor vedený mezi žalobkyní a její odběratelkou jest pro právní poměr mezi žalobkyní a žalovanou jen tak dalece rozhodným, že může žalobkyně uplatňovati proti žalované straně postižní nároky jen tehdy, podlehne-li ve sporu tom, není však tím řečeno, že jí nárok ten v tomto případě bez dalších důkazů přísluší, a dlužno další podmínky tohoto nároku posuzovati na základě právního poměru mezi těmito spornými stranami. V první řadě dlužno uvažovati, zda žalobkyně proti žalované zachovala se dle čl. 347 obch. zák., t. j. zda prozkoumala zboží bez prodlení a vady jeho ihned oznámila žalované firmě. Úvaha tato jest umožněna zjištěním provedeným soudem prvé stolice. Žalobkyně, sídlící v Praze, poukázala žalovanou firmu, sídlící v Mostě, by prodané zboží dodala firmě do Děčína, žalovaná firma zaslala zboží to z Teplic jako místa výroby do Laube u Děčína, kam zboží to došlo 5. července 1920 a bylo 7. července 1920 převzato společností pro mezinárodní obchod. Šlo tudíž o distanční obchod a měl se žalobce zachovati dle čl. 347 obch. zák. Povinnosti, z tohoto článku vyplývající, nebyla strana žalující sproštěna tím, že dala zboží dopraviti do Děčína pro svou odběratelku. Článek 347 obch. zák. zní určitě a jasně, a nelze jej vykládati v tomto případě v neprospěch žalované. Vyhověla-li tato příkazu žalující firmy a zaslala zboží spediterovi touto určenému, nevzdala se tím práva, by jí hned po dodání (čl. 347) sděleny byly vady zboží. Neměla-li žalující strana možnosti prozkoumati zboží bez průtahu, zavinila uvedeným příkazem nemožnost tu sama, jednala tudíž na vlastní nebezpečí, a nebylo tím zhoršeno právní postavení žalované strany tak dalece, by byla nucena s právním účinkem přijati i opožděnou výtku vad, jako by se byla stala včas. Žalující strana pozastavila zboží, došlé do Děčína již 5. července 1920, teprve dopisem ze dne 22. července 1920, tudíž pozdě, a nemá proto postižních nároků proti žalované, i kdyby podlehla ve sporu, který vede se svou odběratelkou. Nemůže proto uplatňovati proti žalované nijakých nároků pro vadnost zboží bez ohledu na výsledek prvního sporu. Z tohoto důvodu nelze vyhověti žalobě na zjištění postižního nároku, jehož není.

Citace:

Čís. 1313. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 825-828.