LIST ČESKOSLOVENSKÝCH PRÁVNÍKŮ
ROČNÍK XII.
ČÍSLO 4.
PROSINEC 1930.
VŠEHRD

Konference pro kodifikaci práva mezinárodního v Haagu a její výsledky.

Doc. Dr. Bohumil Kučera (Haag).
I. V poválečné době projevily se snahy kodifikovati právo mezinárodní s pronikavou rozhodností na půdě americké, a to na V. panamerické konferenci, jež se sešla dne 25. března 1923 v Santiagu (Chile). V resoluci přijaté konferenci dne 26. dubna 1923 byla uznána důležitost a nutnost kodifikace a Mezinárodní komisi právníků, jež byla pověřena přípravou kodifikace práva mezinárodního, bylo doporučeno, aby v kodifikaci práva mezinárodního postupovala ponenáhlu a postupně; pokud šlo o soukromé právo mezinárodní, bylo jí doporučeno, připravili celý kodex konfliktního práva. Kodifikační resoluce V. panamerické konference, jakož i přípravy zahájené ve smyslu této resoluce Panamerickou unií, vzbudily na všech stranách velikou pozornost, až se v Evropě začalo uvažovati o vyhlídkách kodifikace práva mezinárodního v rámci Společnosti národů.
Švédská pak delegace již v V. Shromáždění Společnosti národů (1924) učinila návrh, aby bylo přikročeno ke kodifikaci práva mezinárodního a po zevrubné debatě o tomto návrhu přijalo Shromáždění dne 22. září 1924 na základě zprávy I. komise (pro otázky ústavní a právní) základní kodifikační resoluci, jíž uložilo Radě, aby za účelem postupné kodifikace práva mezinárodního svolala výbor znalců (Comité ď experts), jenž by pořídil provisorní seznam otázek práva mezinárodního a dotazníkovou akcí u jednotlivých států zjistil, které otázky jsou zralé pro kodifikaci cestou mezinárodních smluv. Ve smyslu této resoluce jmenovala Rada Společnosti národů v prosinci 1924 šestnáctičlenný výbor znalců, v němž za Československou republiku byl vyslanec Dr. Vojtěch Mastný. Když výbor znalců prozkoumal odpovědi vlád na své dvě serie dotazníků, seznal, že se ke kodifikaci hodí řada otázek a z nich doporučil pro první konferenci tři otázky, totiž
a) státní příslušnost;
b) pobřežní neboli teritoriální vody;
c) odpovědnost států za škody způsobené na jejich území cizincům na osobě a majetku.
Shromáždění Společnosti národů svou resoluci ze dne 27. září 1927 rozhodlo, aby tyto tři otázky tvořily předmět jednání první kodifikační konference, a touž resolucí pověřilo Radu, aby co nejdříve zřídila Přípravný výbor (Comité préparatoire) složený z 5 osob, jež mají velikou znalost mezinárodní praxe, soudních precedentů a vědeckých základů shora uvedených otázek, a aby takto zřízený Přípravný výbor uchystal o každé ze tří otázek zprávu opatřenou označením dosti podrobných podkladů k diskusi. Tento Přípravný výbor byl složen takto: Basdevant (Francie), Sir Cecil Hurst (Velká Britanie), Pilotti (Italie), François (Nizozemsko) a Castro Ruiz (Chile). Aby připravili kodifikační konferenci, zaslal Přípravný výbor jednotlivým vládám podrobný rozbor jednotlivých dotazníkových bodů týkajících se tří otázek, jež měly býti předmětem jednání první konference pro kodifikaci práva mezinárodního, a vyžádal si od nich potřebné informace, jak se k daným otázkám stavějí jak s hlediska de lege lata, tak i s hlediska de lege condenda. Z čelných a obsažných odpovědí vlád sestavil Přípravný výbor celou řadu návrhů, jež se staly podkladem k diskusi na kodifikační konferenci (bases de discussion de la Conférence). Pokud jde o vládu československou, vyjádřila se toliko k otázce státní příslušnosti (dopis ze dne 21. ledna 1929 uveřejněný v Bases de discussion établies par le Comité préparatoire à ľintention de la Conférence. Tome I. Nationalité C. 73, M. 38, 1929. V, str. 205 a n.) a k otázce odpovědnosti států (dopis ze dne 21. ledna 1929 Tome III. Responsabilité des Etats en ce qui concerne les dommages causés sur leur territoire à la personne ou aux biens des étrangers. C. 75, M. 69, 1929. V. str. 246 a n.).
Rada Společnosti národů pozvala státy — členy i nečleny Společnosti národů — na první kodifikační konferenci do Haagu, jež se sešla dne 13. března a trvala až do 12. dubna 1930. Konferenci obeslalo 48 států včetně britských dominií. Svaz sovětských socialistických republik vyslal na konferenci své delegáty pouze jako pozorovatele (comme observateurs). Československá republika byla na konferenci zastoupena Miroslavem Plesingrem-Božinovem, vyslancem v Haagu (šéf delegace); doc. Dr. Václavem Joachimem, odborovým přednostou v ministerstvu vnitra; Dr. Františkem Sitenským, vrchním odborovým radou v ministerstvu obchodu; Dr. Miladou Královou-Horákovou jako expertkou pro otázky státní příslušnosti žen. Jako expert pro otázky práva mezinárodního byl československé delegaci přidělen ministerstvem zahraničních věcí doc. Dr. Bohumil Kučera.
Předsedou konference byl Heemskerk, býv. nizozemský ministerský předseda, místopředsedy zvoleni: David Hunter Miller (Spojené státy severoamerické), Harukazu Nagaoka (Japonsko) a Eduardo Suarez (Mexiko). Na pořadu byly tři otázky, t. j. otázka státní příslušnosti, otázka pobřežních vod a otázka odpovědnosti států za škody způsobené na jejich území cizincům na osobě a majetku. První komisi, jež byla věnována otázce státní příslušnosti, předsedal Politis (Řecko), místopředsedou byl Chao-Chu Wu (Čína) a zpravodajem J. G. Guerrero (Salvador). V čele komise pro pobřežní vody byl Göppert (Německo), místopředsedou Antonio Goicoechea (Španělsko) a zpravodajem J. P. A. François (Nizozemsko). V třetí komisi, jež studovala otázku odpovědnosti států, předsedal Jules Basdevant (Francie), místopředsedou byl A. Diaz de Villar (Kuba) a zpravodajem C. De Vissсher (Belgie). Význačným konferenčním orgánem byl redakční výbor (Comité de rédaction), složený takto: Amedeo Giannini (Italie), předseda, E. Pépin (Francie), zpravodaj, dále W. E. Beckett (Velká Britanie), Miguel Cruchaga-Tocornal (Chile), Manley O. Hudson (Spojené státy severoamerické) a Henri Rolin (Belgie).
Pro své jednání přijala konference zvláštní jednací řád, jehož základem se stal návrh vypracovaný Přípravným výborem po rozumu resoluce Rady Společnosti národů ze dne 7. března 1929. Na přání Rady byl tento návrh rozeslán jak členům Společnosti národů, tak i jiným zájemníkům (viz dokument C. 190, M. 93, 1929. V.). Podle ustanovení jednacího řádu skládala se konference ze zmocněnců (plénipotentiaires) a technických delegátů (délégués techniques). Preseance se řídila podle francouzského abecedního pořádku. Zasedání komisí bylo tajné. Každý akt, jenž se měl státi součástí konferenčního díla, musel být i připraven a odhlasován příslušnou komisí, a byl-li přijat, byl předložen plenu konference ku schválení. V rámci každé komise bylo jednáno na základě diskusních podkladů, jak byly připraveny Přípravným výborem.
II. Jednou z nejobtížnějších otázek byla otázka státní pří- slušnosti, kterou řešila první komise. 1 Třebaže tu jde o otázku, jež v první řadě spadá do legislativní autonomie každého státu, přece podléhá v různých směrech zásadám práva mezinárodního. Když Politis zahajoval práce komise, uvedl, že potíž, pokud se týče nemožnost úpravy otázky státní příslušnosti, je způsobena tím, že státní příslušnost je problémem po výtce politickým, který interesuje život státu během celého jeho vývoje. Formace státu vyžaduje obyvatelstva, aby zajišťovalo zachování a kontinuitu státu. Komise si uvědomila nemožnost smířiti v nynější době kompromisním řešením životní zájmy států vystěhovaleckých a přistěhovaleckých. Připustivši autonomii státu v určení státní příslušnosti, komise jednomyslně uznala, že musí postupovati s krajní opatrností při zkoumání zákonných konfliktů, jež se dostavují v mezinárodní praxi v z různosti legislativní a z různosti praxe. Komise se nepokusila o úplnou uniformitu zákonů ani o odstranění všech nesnází vyplývajících z dvojí státní příslušnosti, ani o úplné vyloučení případů apatridie, nýbrž omezila se na to, že přikročila k jisté modifikaci dosud platných principů. V tom ohledu přijala komise tyto texty: 1. Úmluvu týkající se jistých otázek konfliktu zákonů o státní příslušnosti (Convention concernant certaines questions relatives aux conflits de lois sur la nationalité);
2. Protokol o jednom případu apatridie (Protocole relatif à un cas d’apatridie);
3. Protokol o vojenských povinnostech v některých případech dvojí státní příslušnosti (Protocole relatif aux obligations militaires dans certaines cas de double nationalité);
4. Protokol zvláštní o apatridii (Protocole spécial relatif à ľapatridie).
Úmluva týkající se jistých otázek o konfliktech zákonů ve věci státní příslušnosti čítá 31 článků a je rozdělena na šest kapitol. V úvodě úmluvy jsou uvedeny důvody jejího sjednání. Smluvní strany pokládají za důležito upraviti mezinárodní dohodou otázky, jež se týkají konfliktů zákonů o státní příslušnosti. Jsou přesvědčeny, že jest obecným zájmem mezinárodního společenství, aby každý jeho člen připustil zásadu, že každá osoba má míti státní příslušnost a toliko jedinou. Jako ideál prohlásily smluvní mocnosti, že mají býti vůbec odstraněny případy apatridie a dvojí státní příslušnosti. To, co úmluva přináší v tomto ohledu, je prvním pokusem a nikoli úplným vyřešením všech těch zákonných konfliktů, s nimiž se v mezinárodní praxi setkáváme.
Do první kapitoly úmluvy jsou vloženy obecné zásady. Článek první vytýká, že každému státu přísluší právo určiti jeho vlastním zákonodárstvím, kdo jsou jeho příslušníky. Toto zákonodárství má býti uznáno ostatními státy, pokud je ve shodě s mezinárodními úmluvami, mezinárodním obyčejem a právními zásadami všeobecně uznanými ve věci státní příslušnosti. Ve spojitosti s touto normou stanoví článek 2, že jakákoliv otázka, zda osoba má státní příslušnost státu, má býti rozhodnuta podle zákonodárství tohoto státu. Má-li některá osoba dvě nebo více příslušností, může býti po rozumu čl. 3 považována každým ze zúčastněných států za jeho příslušníka. Stát nemůže vykonávati právo diplomatické ochrany ve prospěch některého ze svých příslušníků vůči státu, k němuž dotyčný příslušník rovněž patří (Čl. 4). V třetím státě je nakládati s osobou, jež má více státních příslušností, jako by měla toliko jednu státní příslušnost. S výhradou právních norem platných v třetím státě ve věcech osobního stavu a mezinárodních úmluv může třetí stát na svém území uznati výlučně z několika státních příslušností buď státní příslušnost státu, v němž příslušná osoba má svůj obvyklý a hlavní pobyt (résidence), buď státní příslušnost toho státu, k němuž podle okolností zdá se býti poutána fakticky co nejvíce (státní příslušnost de jure a de facto). (Č1. 5.) S výhradou práva pro každý stát poskytnouti nejširší možnost odmítnouti jeho státní příslušnost může každá osoba s dvěma příslušnostmi, jež získala bez své vůle, vzdáti se jedné z nich, a to se svolením státu, jehož státní příslušnosti se chce vzdáti (čl. 6). V kapitole druhé jsou ustanovení o vystoupení ze státního svazku (permis d’expatriation). Propuštění ze státního svazku, pokud je zná zákonodárství, má v zápětí ztrátu státní příslušnosti jen tehdy, když osoba propuštěná ze státního svazku má již druhou státní příslušnost, nemá-li jí, od okamžiku, kdy nabude nové státní příslušnosti. Propuštění ze státního svazku stane se právně bezúčinným, jestliže propuštěný nenabude nové příslušnosti ve lhůtě stanovené státem, který propuštění vydal. Toto ustanovení nepřichází v úvahu v tom případě, když jednotlivec v době, kdy obdrží propouštěcí listinu, má již jinou státní příslušnost. Stát, jehož příslušnosti nabude osoba propuštěná ze státního svazku, oznámí toto nabytí státu, který vydal propouštěcí listinu (čl. 7).
Kapitola třetí týká se státní příslušnosti provdané ženy. O této otázce bylo v komisi velmi široce diskutováno a komise učinila svá rozhodnutí teprve po slyšení delegací mezinárodních sdružení žen. Úmluva přijala řešení kompromisní mezi dvěma protichůdnými stanovisky: jsou státy, jež mají za to, že by se měla v otázce státní příslušnosti uplatniti úplná rovnost pohlaví, kdežto jiné státy stojí na stanovisku, že osobní statut ženin se řídí osobním statutem manželovým. Jestliže některé státy připustí ve svém právním řádu zcela neb z části první systém, má právní řád většiny států ustanovení, že žena s hlediska státní příslušnosti má zpravidla sdíleti státní příslušnost manželovu. V komisi bylo k tomu poukazováno, že koexistence těchto dvou principů měla by za následek rozmnožení případů dvojí státní příslušnosti a také apatridie. Může se státi, že žena ztratí svou příslušnost sňatkem s cizincem, a nemůže-li nabýti státní příslušnosti manželovy, stává se osobou bez státní příslušnosti; nebo naopak, podržuje-li státní příslušnost původní, nabude zároveň příslušnosti manželovy. Komise, aniž by se rozhodla pro první nebo druhý princip, usilovala o to, aby zabránila jistým nepřístojnostem plynoucím z nynějších poměrů a zvláště případům apatridie.
V čl. 8 se stanoví, že v tom případě, když žena podle zákona své vlasti ztrácí sňatkem s cizincem svou státní příslušnost, ztratí ji pouze tehdy, když nabude státní příslušnosti manželovy. Dojde-li k změně státní příslušnosti ženy za manželství následkem změny státní příslušnosti manželovy, ztrácí žena svou dosavadní státní příslušnost pouze tehdy, když nabude nové státní příslušnosti manželovy (čl. 9). Dá-li se manžel během manželství naturalisovati, dojde ke změně příslušnosti manželky, projeví-li s tím souhlas (čl. 10). Žena, která podle zákona své vlasti ztratila svou státní příslušnost důsledkem svého sňatku, nenabude jí po rozvázání tohoto než tehdy, když o to zažádá podle zákona toho státu. V tomto případě ztratí státní příslušnost nabytou sňatkem (čl. 11).
V kapitole čtvrté jsou zařaděny předpisy o státní příslušnosti dětí. V čl. 12. přijala komise zásadu obecně uznanou, podle níž se nevztahují předpisy o nabytí státní příslušnosti jure soli ipso facto k dětem, jichž rodiče požívají diplomatických imunit ve státě zrození. Komise byla toho názoru, že formule »personnes qui jouissent des immunités diplomatiques« kryje zejména případy členů rozhodčích soudů a mezinárodních vyšetřovacích komisí ve smyslu zásad platného práva mezinárodního. Kromě toho věnovala komise pozornost případům osob, jež sice zastávají úřední funkce, jimž však nejsou přiznány diplomatické imunity. V tom směru měla komise zejména na zřeteli případ konsulů z povolání a pak vůbec případ cizích státních funkcionářů pověřených oficielním posláním se strany jejich vlád. Zákon každého státu má podle II. odstavce čl. 12 připustiti, aby v případě, kdy děti konsulů z povolání nebo cizích státních funkcionářů pověřených jejich vládami úředním posláním mají dvě příslušnosti v důsledku zrození, mohli se děti vymaniti cestou repudiace neb jinak ze státní příslušnosti státu, na jehož území se zrodily, pokud arci podrží státní příslušnost svých rodičů.
(Dokončení.)

Konference pro kodifikaci práva mezinárodního v Haagu a její výsledky.

Doc. Dr. Bohumil Kučera (Haag).
(Dokončeni.)
Významným problémem byla též otázka vlivu naturalisace rodičů na státní příslušnost nezletilých dětí. Komise vyšla ze zásady, že naturalisace rodičů v některém státě má v zápětí změnu státní příslušnosti nezletilých dětí, pokud snad zákonodárství státu, který rodiče naturalisoval, neobsahuje nějakých odchylek. V komisi byla pronesena řada názorů o tom, jakým podmínkám by mělo býti podrobeno takového nabytí státní příslušnosti, a podle jakého práva by se měla posuzovati nezletilost dětí, zda podle práva státu původu, státu naturalisujícího či podle obou. Většina komise byla toho názoru, že by tu měla býti volba a posléze se vyslovila pro zákonodárství státu naturalisujícího. Vzhledem pak k tomu, že zákonodárství jednotlivých států vykazuje různé divergence, redigovala komise text tak, aby státům byla ponechána největší svoboda. Naturalisace rodičů zjednává nezletilým jejich dětem státní příslušnost toho státu, který naturalisaci udělí. Zákon tohoto státu může určiti podmínky, na nichž závisí v tomto případě nabytí jeho státní příslušnosti. V případech, v nichž zákon státu nerozšiřuje účinky naturalisace rodičů na jejich dětí, podržují tyto svou státní příslušnost (čl. 13).
Žádné potíže nevznikly při řešení otázky státní příslušnosti dětí neznámých rodičů neb dětí nalezených. Již v čl. 6 smlouvy mezi čelnými mocnostmi spojenými i sdruženými a Československem podepsané v Saint-Germain-en Laye dne 10. září 1919 čteme, že státní příslušnosti československé nabude ipso facto pouhým zrozením na československém území každá osoba, která zrozením nenabývá státní příslušnosti jiné. Komise přijala dikci, podle níž dítě, jehož žádný z rodičů není znám, má státní příslušnost státu, v němž se narodilo. Zjistí-li se však příbuzenství dítěte, bude se jeho státní příslušnost spravovati předpisy platnými pro případy, kdy příbuzenství je známo. O dítěti nalezeném, pokud není prokázán opak, má se za to, že se narodilo na území státu, v němž bylo nalezeno (čl. 14).
Kdežto Přípravný výbor navrhoval pro ten případ, kdy dítě zrozené na území daného státu nenabývá státní příslušnosti jure soli, aby nabylo, když je zrozeno z rodičů bez státní příslušnosti neb jehož státní příslušnost je neznáma, státní příslušnosti státu zrození, nechtěla komise uložiti státům takovou povinnost ani za toho předpokladu, že by dítě v takovém státě zůstalo do určitého věku. Některé státy žádaly z důvodů hospodářských, aby státům nebyla již nyní ukládána povinnost rozmnožovati počet jejich příslušníků o děti bez státní příslušnosti. V přijatém textování proniká však přání komise, aby státy studovaly možnost, zda by se dala do jejich zákonodárství zavésti ustanovení, jež by bránila znepokojujícímu vzrůstu osob bez státní příslušnosti. Polská delegace učinila kompromisní návrh, který chce odstraniti jistý počet případů apatridie. Tento návrh tvoří předmět Protokolu o případu apatridie, o němž se níže zmíníme. Podle přijatého textu článku 15 může dítě, zrozené na území státu z rodičů bez státní příslušnosti neb neznámé příslušnosti, nabýti státní příslušnosti tohoto státu, pokud jí nenabude následkem zrození ipso facto. Zákon státu, kde se dítě narodilo, určí podmínky, na nichž závisí nabytí jeho příslušnosti. Pokud jde o shora uvedený Protokol, týká se případu, kdy se narodí dítě z matky, jež má státní příslušnost státu zrození, a z otce bez státní příslušnosti nebo neznámé státní příslušnosti. V tomto případě má míti dítě státní příslušnost státu, v němž se narodilo.
Komise věnovala náležitou pozornost tomu, aby nemanželské dítě, bylo-li legitimováno neb uznáno, nepozbylo státní příslušnosti. Připouští-li zákon státu, aby nemanželské dítě, jež má jeho příslušnost, mohlo jí pozbýti změnou v osobním stavu (legitimace, uznání), je tato ztráta vždy závislou na získání státní příslušnosti jinakého státu (čl. 16).
Kapitola pátá pojednává o adopci. Je tu zařazen čl. 17, který stanoví, že pro případ, kdy stát připustí ztrátu státní příslušnosti následkem adopce, má tato ztráta nastati, když adoptovaný získá státní příslušnost adoptantovu.
Kapitola šestá obsahuje konečně řadu obecných a závěrečných ustanovení (čl. 18 až 31). Z nich jest předem uvésti předpis, který stanoví, že přijetí zásad úmluvy neprejudikuje nikterak otázce, zda principy ty tvoří či nikoliv součást práva mezinárodního. Principy a zásady, jichž se úmluva nedotýká, zůstanou v právu mezinárodním nadále v platnosti. Úmluva nechává v platnosti ustanovení smluv, úmluv a dohod, jež v otázkách státní příslušnosti platí mezi smluvními stranami. Každý ze smluvních států může při podpisu, ratifikaci nebo při přístupu k úmluvě formulovati výhrady, pokud jde o ustanovení čl. 1 a 17 a 21. Článek 21 obsahuje ustanovení o vyřizování sporů, jež by se týkaly výkladu neb použití úmluvy, a v tom ohledu odkazuje k úmluvám, jež váží smluvní strany. Není-li těchto úmluv, zavazují se smluvní strany, že spor předloží řízení rozhodčímu neb soudnímu.
Úmluva vstoupí v platnost 90tého dne po vyhotovení protokolu o složení ratifikací v sekretariátě Společnosti národů. Od 1. ledna 1936 bude moci každá smluvní mocnost podati u generálního sekretáře Společnosti národů žádost o revisi některých neb všech ustanovení úmluvy. Jestliže se takové žádosti, jež se sdělí ostatním smluvním mocnostem, dostane během jednoho roku podpory aspoň 9 z nich, rozhodne Rada Společnosti národů po slyšení členů neb nečlenů Společnosti národů, pokud jsou signatáři, zda se má svolati za tím úče- lem zvláštní konference či má býti revise dána na pořad nejbližší konference pro kodifikaci práva mezinárodního (čl. 27). Úmluva může býti vypověděna. Tato výpověď projeví své právní účinky po roce, kdy ji obdržel generální sekretář (čl. 28). Jakmile úmluva vstoupí v platnost, bude registrována péčí generálního sekretáře Společnosti národů.
V komisi bylo diskutováno také o tom, zda a v jaké formě bylo by lze přijmouti druhý podklad k diskusi, kterým měla býti uložena státu povinnost převzíti na žádost státu pobytu dřívějšího příslušníka, který ztratil příslušnost prvního státu, aniž by nabyl nové. V komisi stály proti sobě dva tábory stejně silné. První skupina států se vyslovila pro podržení této diskusní base, skupina pak druhá chtěla ji zcela vyloučiti. Tato poslední skupina namítala, že otázka, jak byla položena Přípravným výborem, má povahu politickou a překračuje rámec otázek státní příslušnosti, aby se stala otázkou mezinárodní poliсie. Různé pak delegace uváděly, že, kdyby uvedená zásada se dostala do mezinárodní úmluvy, byla by tím dotčena svoboda státu přijímati neb odmítati cizince. Byl učiněn pokus docíliti dohody na základě formule, jež by umožnila vraceti do původního státu nemajetného cizince a bez státní příslušnosti, jakož i cizince bez státní příslušnosti odsouzeného aspoň k jednoměsíčnímu trestu na svobodě. Tato formule přešla do zvláštního protokolu, jehož první článek zní takto:
»Jestliže osoba, když vstoupila na území cizího státu, pozbyla své státní příslušnosti, aniž by nabyla jiné, je stát, k němuž posléze příslušela, povinen převzíti ji na žádost státu pobytu,
1. stala-li se osoba ta trvale nemajetnou následkem nemoci nevyléčitelné nebo z jakékoli jiné příčiny; neb
2. byla-li ve státě pobytu odsouzena aspoň k jednoměsíčnímu vězení, nechť je odpykala nebo obdržela zcela aneb z části prominutí trestu.
V prvém případě může stát, k němuž osoba ta posléze příslušela, odmítnouti převzetí, když se zaváže, že bude hraditi výlohy spojené se zaopatřením ve státě pobytu od 30. dne od podání žádosti. V druhém případě jdou výlohy dopravy k tíži státu, který podá žádost o převzetí.«
V souvislosti s čl. 6 úmluvy, který se týká možnosti odmítnouti jednu ze státních příslušností, byl podán různými delegacemi, zejména delegací dánskou, návrh na řešení otázky plnění vojenské povinnosti osobami s dvojí státní příslušností. V tom ohledu přijala komise řešení, jež bylo pojato do Protokolu o vojenských povinnostech v jistých případech dvojí státní příslušností. V čl. 1 až 3 tohoto Protokolu jsou vysloveny tyto zásady:
Osoba, jež má státní příslušnost dvou nebo více států, a sídlí obvykle na území některého z nich, jakož i fakticky je nejvíce poutána k tomuto státu, bude osvobozena od vojenských po- vinností v každém jiném z oněch států. Toto osvobození může míti v zápětí ztrátu státní příslušnosti v druhých státech.
S výhradou předchozích ustanovení bude osoba, má-li státní příslušnost dvou neb několika států a podle zákonodárství některého z nich má právo v okamžiku dosažené zletilosti odmítnouti státní příslušnost toho státu, sproštěna po dobu své nezletilosti vojenské služby v tomto státě.
Osoba, jež ztratila státní příslušnost státu podle jeho zákonodárství a nabyla jiné státní příslušnosti, bude zbavena vojenských povinností ve státě, jehož státní příslušnosti pozbyla.
Kromě těchto instrumentů smluvních přijala konference ještě řadu přání ve věci státní příslušnosti. Tato přání znějí takto:
1. Konference jednomyslně pokládá za vysoce žádoucí, aby státy usilovaly při svobodném výkonu své zákonodárné moci ve věcech státní příslušnosti o největší snížení případů apatridie, a aby Společnost národů pokračovala v díle, jež započala za tím účelem, aby bylo dosaženo v tomto těžkém problému mezinárodní dohody.
2. Konference doporučuje státům, aby zkoumaly, zda by bylo žádoucno v tom případě, když osoba ztratí svou státní příslušnost, aniž by nabyla jiné, aby stát, k němuž posléze příslušela, připustil ji na své území k žádosti státu pobytu a za jinakých podmínek než jsou uvedeny v Protokolu zvláštním o apatridii.
3. Konference jednomyslně pokládá za vysoce žádoucí, aby státy při svobodném výkonu své zákonodárné moci ve věcech státní příslušnosti usilovaly o největší snížení případů dvojí státní příslušnosti, a aby Společnost národů hledala prostředky, jak docíliti mezinárodní dohody v řešení různých konfliktů vyplývajících ze skutečnosti, že osoba má dvě neb více státních příslušností.
4. Konference doporučuje státům, aby zavedly zákonná opatření, jež by umožnila osobám, majícím při jejich zrození více státních příslušností, vzdáti se státní příslušnosti států, v nichž se nezdržují, aniž by toto vzdání bylo učiněno závislým na podmínkách, jichž by nebylo nutně třeba.
5. Je žádoucno, aby státy uplatnily princip, podle něhož nabytí cizí státní příslušnosti cestou naturalisace má za následek ztrátu dřívější státní příslušnosti. Je rovněž žádoucno, pokud tohoto principu nebude všeobecně užito, aby státy, dříve než udělí svou příslušnost cestou naturalisace, přihlédly k tomu, zda zúčastněná osoba splnila neb je s to splniti podmínky vyžadované zákonem její vlasti pro ztrátu státní příslušnosti.
6. Konference doporučuje státům, aby zkoumaly, zda by nebylo možno,
1. aby přijaly ve svém právním řádu princip rovnosti pohlaví ve věcech státní příslušnosti s náležitým zřetelem k zájmu dětí, 2. a aby zvláště rozhodly, že napříště státní příslušnost ženy nebude v zásadě dotčena bez jejího souhlasu, ať sňatkem, ať změnou státní příslušnosti manželovy.
7. Konference vyslovuje přání, aby žena, jež ztratí sňatkem svou dřívější státní příslušnost a nenabude státní příslušnosti manželovy, mohla nabýti pasu státu, jehož je manžel příslušníkem.
8. Konference upozorňuje státy na užitečnost zkoumati na nejbližší konferenci otázky týkající se průkazu státní příslušnosti. Bylo by vysoce žádoucí určiti právní moc průkazů o státní příslušnosti vydaných neb příště vydávaných příslušnými úřady a stanoviti podmínky jejich uznání ostatními státy.
III. V druhé komisi 2 byly probírány otázky týkající se právního postavení pobřežních vod. Jednotlivé delegace se tu jednomyslně postavily na stanovisko svobody námořní plavby. Pokud však šlo o právní moc pobřežního státu k pobřežním vodám, bylo uznáno, že právo mezinárodní přiznává pobřežnímu státu suverenitu nad pásmem, jež omývá jeho břehy. Pásmo pobřežního moře, kterýžto výraz byl pokládán za případnější než pobřežní vody, tvoří součást státního území. Suverenita, kterou tam stát vykonává, neliší se nikterak od právní moci, kterou stát vykonává na pevnině. Tato suverenita jest arci omezena právem mezinárodním a byl to universální zájem na svobodě plavby, který vedl k uznání pokojného průjezdu teritoriálními neboli pobřežními vodami. Různost názorů se projevila v komisi tehdy, když šlo o stanovení rozsahu pobřežního moře, v němž může pobřežní stát vykonávati práva suverénní. Tato názorová divergence je podmíněna z velké části růzností v zeměpisných a hospodářských poměrech mnohých států a světových dílů. Komise se nevyslovila o otázce, zda platné právo mezinárodní uznává čili nic existenci určitého rozsahu pobřežního moře. Snažila se toliko o dosažení dohody v tom směru, jak by měl býti určen rozsah pobřežního moře pro budoucnost. Snahy v tom směru vyvíjené tak úplně ztroskotaly. Stanoviti rozsah pobřežního moře na tři mořské míle (6556 m) se nezdařilo pro odpor těch států, které hájily stanovisko, že právní norma o třech mořských mílích neexistuje a že jejich státní zájmy vyžadují přijetí větší výměry. Proti tomu bylo namítáno, že některé státy nemohou připustiti výjimek ze zásady 3 mořských mil. Státy, jež byly pro širší výměru, byly toho názoru, že přijetí takové zásady bylo by libovolné a nechtěly se spokojiti se zvláštní situací, jak by byla vytvořena cestou smluvní. Konečně bylo vzato v úvahu, zda by se nemělo přijmouti souvislé pásmo (zone contiguë), ale ani tento systém nemohl přivoditi mezi delegacemi dohody.
Krátké trvání konference zabránilo pokračovati v diskusi o problému rozsahu pobřežního moře a tak v základním problému se nedospělo k žádoucímu výsledku. To muselo nutně působiti na řešení jinakých problémů mezinárodního námořního práva, jež souvisejí s postavením pobřežního moře.
První subkomise vypracovala i přijala 13 článků, jež předpokládaly vyřešení problému rozsahu pobřežního moře, a tu bylo sporno, zda bez vyřešení tohoto problému lze uvésti v život úmluvu o právním postavení pobřežního moře. Na konec zvítězilo stanovisko, aby se hned taková úmluva neuzavírala a aby články vypracované subkomisí byly přijaty komisí toliko provisorně (à titre provisoire). Stejný osud měly články vypracované druhou subkomisí.
Výsledek svých prací shrnula druhá komise ve zprávě, jež je provázena 3 přílohami. První přílohu tvoří předběžná osnova úmluvy o právním postavení pobřežního moře (régime juridique de la mer territoriale) о 13 článcích, druhou a třetí dvě přání, jež přijala konference. Konference přijala o dalším postupu v kodifikaci otázky postavení pobřežního moře významnou resoluci, v níž se praví zejména toto:
Konference přihlížejíc k nesnázím, jež znemožnily uzavříti úmluvu o pobřežním moři, a majíc za to, že nutno v započaté kodifikaci pokračovati:
1. prosí Radu Společnosti národů, aby sdělila vládám vypracované články o právním postavení pobřežního moře, jež se mají státi součástí integrální úmluvy.
2. prosí Radu Společnosti národů, aby pozvala vlády k pokračování studia otázky rozsahu pobřežního moře a souvislých otázek, a to na podkladě diskusí vedených na konferenci;
3. prosí Radu Společnosti národů, aby zkoumala, zda by měly býti pozvány námořní státy, aby zaslaly generálnímu tajemníku oficielní informace o základních liniích pro výměru jejich pásem pobřežního moře;
4. doporučuje Radě Společnosti národů, aby svolala co nejdříve, jak uzná za vhodno, novou konferenci, ať pro uzavření úmluvy o souhrnu otázek týkajících se pobřežního moře, ať pro uzavření úmluvy omezené na body uvedené v předběžné osnově.
První přání týká se vnitrozemské vody (les eaux intérieures) a v něm konference vyslovila přání, aby úmluva o mezinárodní úpravě námořních přístavů, podepsaná v Ženevě dne 9. prosince 1923, byla doplněna ustanoveními o rozsahu soudní pravomoci států v poměru k lodím, jež se nalézají v jejich vnitrozemských vodách.
Druhé přání jedná o ochraně lovu, t. j. o ochraně mořské zvířeny.
IV. S naprostým nezdarem pracovala třetí komise, 3 jež probírala velmi komplikovaný a politicky silně zbarvený problém odpovědnosti států. V závěrečném konferenčním aktu se v tom ohledu uvádí prostě toto: »Komise pro odpovědnost nemohlo skončiti studium problému odpovědnosti států za škody způsobené na jejich území cizincům na osobě neb na majetku a proto nemohla konferenci předložiti své návrhy.«
Příčinou nezdaru prací této komise byla nesnadnost uspokojivé formulace pojmu mezinárodních závazků (obligations internationales). Dne 2. dubna 1930 byla sice přijata v komisi 28 hlasy proti 3 formulace mezinárodních závazků, jak ji vypracovala a jednomyslné přijala první subkomise, totiž že jsou to závazky, jež vyplývají z mezinárodního smluvního a obyčejového práva, jakož i z právních zásad všeobecně připuštěných mezinárodním společenstvím, ale v průběhu dalšího jednání vycházelo určitěji na jevo, že velmocím a kapitalistickým státům vůbec jde při tom o vyloučení principu egality cizinců s tuzemci a o uplatnění principu, podle něhož mají cizinci nárok na lepší právní postavení než tuzemci. Pronikající poznání tohoto faktu vedlo řadu jiných států, zejména středo- a jihoamerických, že k formuli mezinárodních závazků zaujaly totéž odmítavé stanovisko, jež od počátku zastávala československá delegace a za situace, v níž proti sobě stály dva tábory sobě rovnocenné, musela padnouti všechna naděje na přijetí připravené již úmluvy.
V. První konference pro kodifikaci práva mezinárodního neskončila s nezdarem, avšak také ne s pronikavým úspěchem. Vlastní příčinou skrovných jejích výsledků je ta okolnost, že program konference byl zatížen eminentně politickými problémy a při tom nesmírně složitými. Byly problémy lehčí, jež bylo lze snadněji řešiti na první kodifikační konferenci. O menší úspěch konference se dělí i ta skutečnost, že Přípravný výbor připravil sice skvělým způsobem řadu diskusních základů, ale nepodal žádné osnovy úmluv, o jichž uzavření se mělo na konferenci jednati. V tomto směru dá se příprava příští kodifikační konference zdokonaliti.
Konference přijala ve věci postupné kodifikace práva mezinárodního řádu přání, jež zasluhují zvýšené pozornosti. Aby byla usnadněna postupná kodifikace práva mezinárodního, vyslovila konference přání, aby příště státy, když sjednávají mezi sebou partikulární úmluvy, respektovaly podle možnosti ustanovení aktů první konference pro kodifikaci práva mezinárodního. Konference dále, oceňujíc vysoce vědecké práce, jež mají za předmět kodifikaci vůbec a otázky na jejím pořadu zvláště, poděkovala jejich autorům a měla za žádoucno, aby příští konference pro kodifikaci práva mezinárodního měly rovněž k disposici nové vědecké práce. Za tím účelem mohly by mezinárodní nebo národní instituce konati ve vhodnou dobu studia o základních otázkách práva mezinárodního, zejména o principech, pravidlech a jejich aplikaci, zvláště pokud půjde o otázky, jež budou dány na program příštích konferencí. Konference pokládajíc za žádoucí pokud možno nejširší koordinaci všech snah vyvíjených za účelem kodifikace práva mezinárodního, projevila přání, aby práce podniknuté v té příčině pod záštitou Společnosti národů, jakož i konferencemi amerických států děly se v nejdokonalejší harmonii. Posléze konference upozornila Společnost národů na nutnost chystati práce příští konference pro kodifikaci práva mezinárodního tak, aby se její diskuse děly s nezbytnou autoritou a rychlostí. Za dosažením tohoto účelu pokládala by konference za žádoucí, aby byly přípravné prace organisovány takto:
1. Výbor pověřený výběrem jistého počtu otázek, jež by mohly býti předmětem úmluv kodifikačních, mohl by poříditi zprávu, v níž by bylo stručně a jasně udáno, z jakých důvodů jeví se možným a žádoucím dospěti o vybraných otázkách k mezinárodním dohodám. Tato zpráva byla by sdělena vládám, aby se o ní vyjádřily. Rada Společnosti národů přihlížejíc k takovému vyjádření, sestavila by seznam otázek, jež bylo by studovati.
2. O každé z takových otázek vypracoval by vhodný orgán předběžnou osnovu úmluvy, při čemž by přihlížel ke všem poznatkům vědy a praxe.
3. Předběžné osnovy úmluv byly by zaslány vládám se žádostí, aby podaly své připomínky k hlavním bodům. Rada by o to pečovala, aby dostala co největší počet odpovědí.
4. Odpovědi byly by sděleny všem vládám se žádostí, aby podaly jak své vyjádření o vhodnosti dání takových osnov na program konference, tak všechny nové připomínky, k nimž daly podnět odpovědi ostatních vlád týkající se uvedených osnov.
5. Rada dala by na program konference otázky, jež by došly formálního souhlasu velmi značné většiny mocností pozvaných, aby se konference zúčastnily.
Na těchto základech má dojíti k přípravě příštích konferencí pro kodifikaci práva mezinárodního. S touto organisaci příprav kodifikačních konferencí lze plně souhlasiti, neboť mezinárodní legislativa, k iejímuž výkonu je povoláno velmi mnoho států s různými právními i politickými hledisky, musí býti do největších podrobností připravena již před vlastními konferencemi. V tomto směru byla první kodifikační konference velkým poučením, že v přípravné práce kodifikační nutno vložiti pevnou a dokonalou organisaci tak, aby v ní nescházel ani jeden organisační článek. Lze očekávati, že Společnost národů se o takovou organisaci co nejdříve postará a že příští kodifikační konference bude míti více vavřínů nežli první konference tohoto druhu.

1. V této komisi byl za Československo doc. Dr. Joachim a Dr. Králová-Horáková.
2. Československo v ní zastupoval Dr. Sitenský.
3. V této komisi hájili československé zájmy vyslanec Plesinger-Božinov a doc. Dr. Kučera.