NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 502.

Úřednictvo státní: I. * Předpis § 2, odst. 2, prvá věta zákona ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n., jenž nařizuje odečtení doby uplynulé od 1. října 1918 až do dne jmenování od pěti půlletí jako léta válečná započítatelných osobám, které »po prvním říjnu 1918 dosáhly jmenováním požitků vyšší hodnostní třídy«, vztahuje se jen na osoby, které jmenováním do vyšší třídy povýšily a nikoliv i na osoby, které — aniž došly třídy vyšší — nabyly jen příjmů požitkům této vyšší třídy se rovnajících. — II. O povaze osobního přídavku k platu.
(Nález ze dne 2. září 1920 č. 8136.)
Věc: Dr. Ladislav Prokop, ministerský tajemník v ministerstvu vnitra v Praze, proti ministerstvu vnitra o započtení let válečných. Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud jím bylo vysloveno, že se stěžovateli připočítávají z válečných let pouze 2 roky, 2 měsíce a 8 dní, se zrušuje pro nezákonnost; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná, pokud se týče jako nepřípustná.
Důvody: Stěžovatel, bývalý zemský tajemník ve službách českého zemského výboru, přestoupil roku 1919 do služeb státních, při čemž mu byl vydán dekret ministra vnitra ze dne 23. ledna 1919 č. 553 tohoto znění:
»Jmenuji Vás ministerským tajemníkem ve stavu ministerstva vnitra se systemisovanými požitky VII. hodn. tř. a to s platem 4. stupně této třídy per 6 400 K a s aktivním přídavkem 1 288 K ročně. Mimo to povoluji Vám pro dobu, než dosáhnete základního platu 2. stupně VI. hodn. tř. per 7 200 K, do výslužného nezapočítatelný osobní přídavek v obnosu 1 200 K v měsíčních předem jdoucích lhůtách splatný.« .........
Dne 21. října 1919 podal stěžovatel presidiu ministerstva vnitra přihlášku podle § 8 zák. z 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. o výhodu připočtení válečných let, načež mu vydáno rozhodnutí ze dne 13. ledna 1920 č. 13705 tohoto znění:
»Dle zákona ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n. přísluší Vám 1. zářím 1919 počínaje služné ročních 9 408 K a místní přídavek roční 4 008 K vedle drahotních přídavků ve čl. IX. zákona stanovených.
Dle zákona ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. započítávají se Vám na Vaši přihlášku 2 léta, 2 měsíce a 8 dní do postupu VII. hodn. tř., t. j. pět válečných půlletí po odečtení doby uplynulé od 1. října 1918 až do dne Vašeho jmenování.
Dle § 1, bodu 2 posléze uvedeného zákona a prováděcích pokynů k tomuto zákonu přísluší Vám v důsledku toho 1. prosincem 1919 počínaje osobní, do pense započítatelný přídavek rovnající se rozdílu mezi 4. stupněm platovým VII. a 2. stupněm platovým VI. hodn. tř., t. j. 900 K ročně tak dlouho, pokud nebude vyrovnán požitky třídy vyšší.
Poskytnutí tohoto přídavku dlužno ve smyslu zákonného ustanovení přikládati tytéž právní následky, jako dosažení 2. stupně platového dotyčné hodn. tř. a zastavuje se tudíž současně osobní přídavek v obnosu 1 200 K, jenž Vám byl přiznán zdejším dekretem ze dne 23. ledna 1919 č. 553 pres. pro dobu, než dosáhnete základního platu 2. stupně VI. hodn. tř. per 7 200 K. Abyste tímto opatřením neutrpěl újmy na svých celkových požitcích, povoluje se Vám 1. prosincem 1919 počínaje osobní, do pense nezapočítatelný přídavek ročních 300 K, a to až do dosažení požitků 3. stupně VI. hodn. tř.« .........
Rozhoduje o stížnosti, podané pro nezákonnost tohoto rozhodnutí, vycházel nejvyšší správní soud z těchto úvah:
Nesporno jest, že stěžovatel byl v době, kdy došlo k jeho jmenování ministerským tajemníkem, to jest dne 23. ledna 1919 zemským tajemníkem ve službách českého zemského výboru, ve kterých se nalézal zejména také po celé kalendářní roky 1914—1918, že tedy byl sice ustanoven ve státní službě až po 1. listopadu 1918, že však do ní přestoupil z jiné služby veřejné.
Z té příčiny a poněvadž mu, jak rovněž nesporno, léta válečná nebyla v jeho dřívějším služebním poměru vůbec připočtena, vztahují se i na něj dle § 4 zákona ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. o připočtení válečných let obdobně ustanovení §§ 1—3 tohoto zákona.
To uznává také žalovaný úřad. Jeho stanovisko rozchází se však se stanoviskem stěžovatelovým:
1. především v odpovědi na otázku, dle kterého z různých ustanovení §§ 1—3 dlužno v daném případě při započítávání válečných let postupovati. Žalovaný úřad, opíraje se o předpis § 2, odst. 2 cit. zák., přiznal stěžovateli 5 válečných půlletí po odečtení doby, která uplynula ode dne 1. října 1918 do jeho jmenování a která činí 3 měsíce 22 dní, takže připočteno bylo stěžovateli celkem 2 léta, 2 měsíce a 8 dní. Stěžovatel hájí naproti tomu názor, že na něj předpisu toho použíti nelze, nýbrž že nutno postupovati dle bodu 1 § 1 a přiznati mu celých pět půlletí válečných.
Názor ten sdílí také nejvyšší správní soud. Správné řešení otázky, o niž jde, závisí na tom, lze-li o stěžovateli právem tvrditi, že »po 1. říjnu 1918 dosáhl jmenováním požitků vyšší hodnostní třídy« (§ 2, odst. 2 cit. zák.) tím, že mu — ač i po svém jmenování dne 23. ledna 1919 provedeném zůstal dle výslovného ustanovení jmenovacího dekretu v VII. tř. hodnostní — bylo ve formě osobního přídavku k jeho služebním příjmům přidáno tolik, že celkové jeho požitky se vyrovnaly požitkům VI. tř. hodn. 2. stupně platového. Otázku tuto bylo by ve shodě s naříkaným rozhodnutím zodpověděti kladně jen tehdy, když by bylo jisto, že zákon klade důraz toliko na finanční efekt jmenováním přivoděný a nežádá, aby se dostavily i jiné účinky, které s povýšením do vyšší třídy spojuje.
Ale slovné znění zákona tento výklad nepřipouští, nýbrž naopak nutí slova »dosáhli jmenováním požitků vyšší hodnostní třídy« pojímati ve smyslu »povýšeni byli do vyšší třídy hodnostní«. Vede k tomu především srovnání tohoto předpisu s větou následující, kterou upravena jest otázka, co platiti má, když úředník »od 1. října 1918 byl povýšen o dvě třídy«. Tento obrat dopouští již sám o sobě úsudek, že věta předchozí normuje případ, kde jmenování neobsáhlo 2 hodnostní třídy, nýbrž obmezilo se na jedinou, ale jeví se při tom povýšením o tuto jednu třídu.
Než ještě více žádá tento výklad i sama věta prvá téhož odstavce, nařizuje-li, že léta válečná úředníkům přiznaná mají býti započtena do dalšího postupu »v této hodnostní třídě«, ježto toto ustanovení nemělo by jasného smyslu, kdyby jmenováním žádná hodnostní třída nová nebyla bývala získána.
Pokud by snad vzejíti mohla pochybnost o tom, zda stěžovatel před svým přestoupením do služeb státních byl již v VII. tř. hodn., sluší uvážiti toto:
Stěžovatel měl v zemských službách, jak strany souhlasně udávají, bezprostředně před svým jmenováním ministerským tajemníkem ve stavu ministrestva vnitra základního platu 3 400 K a 1 600 K příbytečného.
Protože ve službách zemského výboru nejsou zavedeny třídy hodnostní po způsobu služby státní, zbývá pro posouzení otázky hodnostní třídy jako jediné měřítko pouze výše základního platu, jakého stěžovatel požíval před svým jmenováním. Základní plat jeho jako zemského úředníka v době převzetí do služeb státních per 5 400 K odpovídal však tehdejšímu 2. stupni platovému VII. hodnostní třídy státních úředníků a proto nutno jej posuzovati tak, jakoby býval před svým přestoupením do státní služby v VII. tř. hodnostní.
Předpoklad § 2 odst. 2 není tedy u stěžovatele dán a protože také není jinaké příčiny, proč by mu nemělo býti přiznáno plných pět půlletí válečných dle § 1, odst. 1., jest dotyčný výrok žalovaného úřadu v odporu se zákonem.
Námitka tato stala se ostatně vzhledem k obsahu nálezu ad 1. bezpředmětnou.
2. Stěžovatel béře dále v odpor opatření žalovaného úřadu, kterým mu byl při příležitosti připočtení válečných let zastaven osobní přídavek 1 200 K, povolený jmenovacím dekretem pro dobu, než dosáhne základního platu 2. stupně VI. třídy hodnostní per 7 200 K. Žalovaný úřad má za to, že tato rozvazovací podmínka již nastala poskytnutím osobního, do pense započítatelného přídavku 900 K dle § 1 č. 2 cit. zák., kdežto stěžovatel to popírá, tvrdě, že mu dekretem o započtení válečných let ze dne 13. ledna 1920 č. 13705 nebyl přiznán základní plat 2. stupně VI. třídy hodnostní, nýbrž jen osobní přídavek, který má sice stejný účinek peněžní, ale postrádá úplně dalšího právního významu, jaký má skutečné dosažení 2. stupně platového VI. třídy hodnostní, totiž VI. třídu hodnostní dosaženou předchozím povýšením nebo nastalý časový postup do VI. třídy hodnostní se všemi dalšími důsledky této skutečnosti.
Ale v tom směru nelze stížnosti dáti za pravdu. Dekret ze dne 23. ledna 1919 zaručil stěžovateli osobní, do pense nezapočítatelný přídavek 1 200 K výslovně jen pro dobu, než dosáhne základního platu 2. stupně VI. hodn. tř. per 7 200 K, tedy nikoli, než dosáhne ať tím či oním způsobem skutečně VI. tř. hodn. a v ní 2. stupně platového. Z doslovu dekretu, jehož stylisaci označuje sám stěžovatel za »vědomě volenou«, jest zřejmo, že bylo opravdu snahou ministerstva vnitra toliko, aby stě- žovatel neutrpěl přestoupením do státní služby újmy na svých příjmech čili že tu šlo jen o efekt čistě finanční, že tedy důvod zastavení přídavku 1 200 K nastal, jakmile se tento finanční efekt dostavil a že nebylo třeba vyčkávati, až se dostaví i další právní účinky, o kterých se stížnost zmiňuje.
Netřeba se proto vůbec zabývati otázkou, bylo-li stěžovateli tím, že mu jmenovací dekret přiznal základní plat dle 4. stupně VII. tř. hodn., povoleno implicite i započítání určitého období po rozumu § 50, odst. 3 nebo 51, odst. 6 služ. pragm., kterou také žalovaný úřad v naříkaném rozhodnutí ex professo neřešil. Stěžovatel má základního platu ve 4. stupnici VII. tř. hodn. 9 408 K, s připočtením přídavku do pense započítatelného a tedy k základnímu platu se řadícího per 900 K celkem 10 308 K, což se rovná základnímu platu 2. stupnice VI. tř. hodn. a přesahuje také daleko částku 7 200 K, jejíž dosažení bylo v dekretu i ciferně stanoveno za podmínku pro zastavení přídavku 1 200 K.
Je tedy stížnost po této stránce bezdůvodna.
3. Stěžovatel má dále za to, že nebylo v daním případě vůbec přípustno, použíti ustanovení § 1, bodu č. 2 zák. o připočtení válečných let, protože v době, kdy připočtení válečných let u stěžovatele se stalo skutkem, t. j. dne 13. ledna 1920, platil již zákon ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n., který otevřel státním úředníkům skupiny A časový postup až do VI. hodn. tř. Nelze prý tedy tvrditi, že pro stěžovatele v době připočítání válečných let neměl postup časový již místa.
Avšak námitka tato jest neoprávněna. Neboť třeba, že žalovaný úřad uplatnil u stěžovatele předpisy zákona ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n. pokud jde o novou úpravu služného, místního přídavku a drahotních přídavků současně s připočítáním válečných let, nelze mu činiti výtku z toho, že při tom nepřihlížel také k předpisu čl. III. § 1 téhož zákona. Žalovaný úřad byl nejen oprávněn, ale i povinen, nedbáti té nahodilé okolnosti, že se připočítání let u stěžovatele protáhlo až do doby, kdy již nabyl účinnosti zákon ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n., nýbrž musil v tom směru vysloviti především důsledky podávající se ze zákona ze dne 23. července 1919 č. 547 sb. z. a n. samého, aby se uplatnil plnou měrou právní stav, jaký byl zjednán tímto zákonem, nabyvším platnosti již dne 7. srpna 1919.
Domnívá-li se stěžovatel, že by dodatečnou aplikací později vydaného a teprve dnem 1. září 1919 účinnosti nabyvšího zákona ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n. získal pro sebe příznivějších podmínek, jest jeho věcí, aby se toho na příslušném místě domáhal. Do té doby, než bude o jeho žádosti rozhodnuto, není věc po této stránce v cestě administrativní rozřešena a je dle § 5, odst. 2 zák. o správním soudu nepřípustno dovolávati se v tom směru zakročení nejvyššího správního soudu.
4. Pokud se ve stížnosti posléze namítá, že naříkané rozhodnutí bylo zatím již předstiženo zákonem ze dne 18. prosince 1919 č. 25 sb. z. a n. ai 1920 o přeřadění úředníků, který byl publikován dne 17. ledna 1920, ale platí od 1. září 1919, a že tedy mělo býti naříkané rozhodnutí dle něho opraveno, dlužno stěžovatele s výtkou touto odkázati rovněž na cestu výše uvedenou a nemůže se s ní nejvyšší správní soud před konečným rozhodnutím úřadu správního zabývati.

Citace:

č. 696. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 170-172.