Čís. 1074.
Přípustnost poznámky spornosti, jde-li o odvolání daru pro nevděk.
(Rozh. ze dne 31. května 1921, R II 213/21.) Μ 7
Žalobkyně domáhala se žalobou, by uznáno bylo, že jest oprávněna
odvolati dar pro nevděk obdarované, a žádala za knihovní poznámku žaloby. Knihovní soud poznámku povolil, rekursní soud žádost zamítl. Důvody: Žalobkyně svou žalobou neodporuje platnosti darovací
smlouvy a nepopírá platnost knihovního zápisu na základě této smlouvy provedeného, nýbrž domáhá se na základě později vzniklého právního důvodu nevděku obdarované — uznání práva k odvolání tohoto daru.
V § 61 knih. zák. předpokládá se však, že v žalobě se popírá platnost původního vkladu, a, ježto tu není ani žádného z případu v §§ 62 až 71
taxativně uvedených, ve kterých se knihovní poznamenání sporu připouští, není v tomto případě pro poznamenání žaloby zákonného předpokladu.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody.
§ 61 knih. zák. dopouští poznámku spornosti ve všech případech, kdy kdo nějaký vklad, jímž se ve svém knihovním právu zkrácen cítí, z důvodu neplatnosti v odpor bere a znovuzřízení dřívějšího knihovního
stavu žádá. Zákon dokonce nemluví o titulu napadeného vkladu, nýbrž
pouze o neplatnosti vkladu sama, nevyhledávaje nikterak, aby neplatnost byla již původní, a neříkaje, že nestačí nynější, takže již
podle znění zákona jedno jest, zdali vklad byl již od původu neplatný čili se teprve později neplatným stal, nevadí tedy nic, že snad
titul, na př. tedy smlouva, na niž vklad spočívá, byla platna a vklad tedy
právem se stal, jen když vklad nyní neprávem vázne, což ovšem předpokládá, že ani titul nyní už neexistuje po právu. To také úplně odpovídá hospodářskému a tudíž zákonodárnému účelu poznámky, máť se jí nynějšímu knihovnímu držiteli znemožniti disposice sporným právem, která
by mu jinak na úkor žalobce jakožto dřívějšího knihovního držitele možná
byla, a má takto účel žaloby t. j. znovuzřízení dřívějšího knihovního stavu
býti zabezpečeno, a na to tedy dlužno klásti důraz. Dle toho vyloučena
jest poznámka spornosti jen tam, kde žalobce nedomáhá se znovuzřízení
dřívějšího knihovního stavu, protože ani dříve knihovním držitelem nebyl,
nýbrž žádá zřízení knihovního stavu, jehož tu prvé nebylo na př. kupitel
reality, aby kupní smlouva byla uznána a dodržena a on do knih vložen.
Zde však nejde o takového nového nabyvatele, nýbrž o starého vlastníka, jenž novému do knih již vloženému nabyvateli platnost jeho práva popírá,
a jsou tedy podmínky § 61 knih. zák. dány. Žalobkyně totiž odvolává dar
sporných nemovitostí pro nevděk žalované, a tu praví § 949 obč. zák., že
nevděk činí nevděčného obmyslným držitelem t. j. on přestává býti vůči dárci vlastníkem a jest povinen věc mu vrátiti, čili darovací smlouva, titul
a tím i vklad, na ní spočívající, stává se ve smyslu § 61 knih. zák. neplatným t. j. bezprávným. I kdyby se tyto účinky nevázaly hned na nevděk, jak doslov zákona činí, nýbrž teprv na odvolání daru pro nevděk,
tedy i pak podmínka splněna, protože žaloba dar pro nevděk skutečně
odvolává a vrácení věci a znovuzřízení dřívějšího knihovního stavu žádá.
Opačný názor rekursního soudu, že § 61 knih. zák. předpokládá, aby se
v žalobě popírala platnost původního vkladu, správně řečeno tvrdilo, že
vklad už z původu je neplatný, tedy že titul, na němž spočívá, od počátku
neplatným byl, názor, jenž kdysi v praxi býv. víd. nejv. soudu zastoupen byl, jest nyní předstižen řadou rozhodnutí téhož soudu, zejména ale rozhodnutím ze dne 20. srpna 1885, čís. 5830, zapsaným do repertoria nálezu pod čís. 128, dle něhož je přípustná i poznámka žaloby na výmaz zástavního prává pro zaplacení nebo soudní deposici pohledávky, což nutně
předpokládá původní platnost vkladu, jenž však pozdější skutečností
uprávnění svého pozbyl.