Čís. 1017.

I pohledávky bývalého c. a k. eráru, splatné na území Československé republiky, zaplatili jest v korunách Československých.
(Rozh. ze dne 12. dubna 1921, Rv II 36/21.)
Konsumní ústav c. a k. továrny na prach v Blumau objednal roku 1918 od tuzemského obchodníka potraviny. Ze smlouvy vznikla onomu proti tomuto pohledávka 2334 K 50 h, již vymáhal likvidační c. k. erár v roce 1920 a sice žádal zaplacení v Kč. Procesní soud žalobě vyhověl. Odvolací soud rozsudek potvrdil a uvedl v otázce měny v důvodech: Názor žalovaného, že měl býti odsouzen ku placení toliko v korunách nekolkovaných, jest právně mylným. Stanoví-li se v § 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n., že závazky, znějící na koruny rakousko-uherské měny, které jsou splatný v oblasti Československého státu, platí se v korunách Československých, opakuje se tím jen zásada, vyslovená v čl. 336 obch. zák., pokud se týče v §§ 905 a 1420 obč. zák , podle nichž co do měny rozhodným jest v pochybnosti, t. j. není-li něčeho jiného dojednáno neb určeno podstatou obchodu, splniště závazku. Tato zásada podle čl. 325 odstavec druhý obch. zák. platí i tenkráte, když dlužný peníz zasílá se podle prvého odstavce téhož zákonného předpisu na místo různé od splniště. Těžiště ustanovení § 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n. spočívá v dalším předpisu, podle něhož počítá se v těchto případech 1 K československá za 1 K rakousko-uherskou. Tento zákonem stanovený poměr obojí měny platí, jelikož zákon nerozeznává a splatností peněžitého závazku míní se místo plnění, pro všechny případy, k nimž vztahuje se zásada převzatá podle § 6 cit. zák. z čl.,.336 obch. zák., pokud se týče §§ 905 a 1420 obč. zák. Zásada ta platí tedy i pro případy, kde věřitel není státním občanem a kde zasílají se odtud peníze do ciziny (čl. 325 obč. zák.), jelikož nelze do zákona vložiti rozeznávání, které v něm obsaženo není, a je tu proto zejména také nerozhodným, z kterého právního důvodu závazek povstal. Avšak odvolatelka jest také na omylu, poukazuje-li k domnělému obohacení žalující strany, neboť nelze přehlédnouti. že odvolatelka sc zavázala zaplatiti zažalovaný peníz dne 1. září 1918 a že tedy platiti měla v tehdejší plnocenné měně, dále pak, že zaplacení toto se až dosud nestalo a že žalovaná firma nezaplacený peníz nyní má v československých okolkovaných bankovkách nebo v hodnotách za ně obdržených a československé měně odpovídajících, takže o nějakém poškození u ní řeči býti nemůže a naopak těžila by z toho neoprávněným způsobem, kdyby zažalovanou částku nyní platiti mohla v jiné méněcenné měně. Pokud odvolatelka poukazuje na domnělý úmysl zákonodárce, aby toliko občanům, bydlícím v oblasti Československé republiky bylo placeno takovou měnou, jaká v republice jest ustanovena, přehlíží, že něco takového v zákoně vysloveno není a že, kdyby zákonodárce něco jiného zamýšlel, než řekl, závazným jest přece jen to, co v zákoně vyslovil, neboť nesmí se zapomínati, že vyhlášený zákon odlučuje se od svého autora-zákonodárce a stává se samodělným, od něho
neodvislým. Netřeba proto ani zkoumati, směřoval-li skutečně úmysl zákonodárce к onomu cíli, jak to tvrdí odvolatelka.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání jest na omylu, hájí-li opětně názor, že ustanovení § 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n. na tento případ nelze použiti; z tohoto přece vyplývá, že dřívější měna rakousko-uherská, korunová, přechází v měnu československou, při čemž se počítá jedna koruna rakousko-uherská za jednu korunu československou; tato pak jest dle § 5 zm. zák. v oblasti Československého státu jediným platidlem potud, pokud strany se nedomluvily na měně cizí. Žalovaný nic netvrdí, že by se strany byly dohodly na určitém splništi neb že by se místo placení dle povahy neb účelu závazku žalovaného mohlo určiti, náleží proto žalovanému, jak odvolací soud správně odůvodňuje, plniti (zaplatiti) dle § 905 obč. zák. a čl. 324 obch. zák. v místě jeho bydliště neb obchodního podniku, tedy dle shora řečeného v měně československé. Mylným jest tedy náhled dovolání, že § 6 zm. zák., pokud se týče splatnosti nemá na zřeteli bydliště dlužníkovo, nýbrž bydliště věřitelovo, nehledíc ani k tomu, že touto žalobou uplatňuje vlastně finanční prokuratura (čl. IV. uv. zák. k с. ř. s.) pohledávku našeho eráru, vzniklou ovšem z likvidace bývalého c. k. eráru, kterou dle nepopřeného (§ 504 c. ř. s.) obsahu rozsudku prvé stolice jest piatiti k rukám mor. sl. finanční prokuratury, tedy uvnitř oblasti československého státu. Nynější rozdíl v měně československé a rakouské nemůže býti zažalované pohledávce eráru na újmu a tvrdí-li dovolání, že erár zaplacením v měně zdejší byl by obohacen, dlužno poukázat k tomu, že žalovaný domnělou svou škodu sám zavinil průtahem v placení. Věc sporná byla tedy soudem odvolacím správně posouzena a uplatňovaný důvod dovolací není opodstatněn.

Citace:

č. 1007. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 274-277.