Otto Passer:

Žaloba na zrušení adopce.

I.
Sedes materiae spočívá v § 7 zákona o adopci čís. 56/1928 Sb. z. a n. Je nutno si předem uvědomit, že osvojením tvoří se uměle právní poměr podobný přirozenému poměru, jaký vzniká zplozením mezi rodiči a dětmi: adoptio naturam imitatur. Kdežto však poměr přirozený nijak zrušiti nelze — i když dítě může býti odňato z moci otcovské dočasně, ba i trvale — může naproti tomu poměr založený adopcí býti zrušen, a to buď dohodou nebo žalobou, která směřuje na »zrušení právního poměru z osvojení«, jak výslovně praví rubrika ad § 7 a jak opakují odst. 2 a 4 cit. paragrafu.
Ani literatura ani judikatura se nezabývaly dosuď právní povahou této žaloby, znamenající novum v našem právu, ježto předpisy o adopci dříve platné neznaly jejího zrušení žalobou. Zákon sám velmi stroze a ku podivu nepřesně určil jen žalobní legitimaci a okruh osob, jež mají býti rozsudkem o této žalobě vydaným dotčeny, aniž se zmínil o řadě ostatních otázek, otvírajících se tím, že žaloba na zrušení adopce byla dřívějšímu právu adopčnímu zcela neznámou. Rovněž materialie nedávají vysvětlení chybějícího v zákoně a ani jediným slovem se nezmiňují zejména o tom, jakou žalobu měl zákonodárce na mysli, když určil, že adopční »poměr může býti zrušen o žalobě ...« (odst. 2 cit. paragrafu).
Poněvadž tedy ani zákon ani materialie, ba ani oficiosní výklad zákona, obsažený ve výnosu ministerstva spravedlnosti, uveřejněném pod čís. 14/1928 (Věstník min. spravedlnosti), nedávají odpovědi na otázku, jaké povahy je tato žaloba, jest nutno její právní zařazení teprve, určit. Žaloba směřuje na zrušení právního poměru z osvojení, takže zrušením osvojení pominou do budoucna všechny jeho účinky (odst. 3 cit. paragrafu).
Máme-li na zřeteli tento účel žaloby, položíme si v prvé řadě otázku, jak bude zníti žalobní petit, jenž podle předpisu § 226 c. ř. s. musí býti tak určitý, aby jím navržený enunciát, k jehož dosažení směřuje, skutečně vyřizoval a s konečnou platností splňoval tento žalobní účel.
Jak již bylo řečeno, žaloba podle znění rubriky ad § 7 směřuje ke zrušení právního poměru z osvojení, a zejména odst. 4 cit. paragrafu určuje, že adopční poměr může býti zrušen podle rozsudku vydaného o žalobě...
Tato dikce nasvědčuje tomu, že soud má vysloviti samo zrušení adopčního poměru a že tedy petit (a jemu odpovídající enunciát)! bude formulován dynamicky:
Právní poměr z osvojení mezi.... založený adopční smlouvou ze dne ... se zrušuje ...
a že tedy žaloba na zrušení adopce je žalobou pravotvornou, směřující k tomu, aby zánik (odst. 4) či zrušení (odst. 2) adopce soud přímo svým výrokem provedl, jako je tomu na př. v žalobách rozvodových. Ve sporech o pravotvorných žalobách nastává změna práva již pravoplatností soudního výroku samotného a není tedy v soudním enunciátu podkladu pro exekuci, neboť není již co vymáhat. Přetvoření práva stalo se bez součinnosti odpůrcovy (něco uznati, trpěti, plniti), a to teprve pravoplatností soudního rozhodnutí, které příslušný právní poměr samo vytvořilo.
Dalo by se ovšem namítnouti, že náš civilní řád soudní nezná vlastně pravotvorných žalob, t. j. takových, k jejichž návrhu soud pravoplatným svým výrokem právo či právní poměr buď teprve konstituuje či existentní poměr nebo právo svým výrokem ruší nebo alespoň mění, a že spornému soudci u nás zásadně konstitutivní pravomoc nepřísluší, a pokud pak tato pravomoc spornému soudci je ponechána (na př. věci manželské), jde o předpisy toliko výjimečné, výslovně zachované v platnosti uvozovacím zákonem k c. ř. s. Bylo by lze namítnouti i to, že podle positivního našeho práva mají konstitutivní žaloby — pokud vůbec u nás jsou přípustný — místo jen tam, kde vznik, zrušení či změna práva jsou odňaty dispositivní vůli stran a kde je ponecháno jedině soudci samotnému, aby svým výrokem sám tento vznik, zánik či změnu práva (právního poměru) teprve konstituoval, zatím co adopční poměr lze zrušiti nejen žalobou, ale i dohodou a tedy dispositivním projevem vůle stran.
Než nutno uvážit, že nezná-li c. ř. s. pravotvorných žalob, pak to znamená jen tolik, že konstitutivní pravomoc soudce se nemůže opírati o civilní řád soudní, nýbrž o ustanovení zvláštní, čili že pravotvorný rozsudek smí a může býti vynesen soudem jen v případech, o nichž mluví zákony, které byly v platnosti zachovány uvozovacím zákonem k c. ř. s., a mimo to v případech, které jsou připuštěny zákony, vydanými později než civilní řád soudní. Takovýmto pozdějším zákonem je i zákon adopční čís. 56/1928 Sb. z. a n., který konstitutivní kognici soudu v § 7 přiznal, jak jest patrno zejména z odst. 4 cit. paragrafu, který výslovně říká, že právní účinky osvojení zaniknou »podle rozsudku vydaného o žalobě...«, t. j. rozsudku vyslovujícího zrušení adopce, a .totéž ustanovuje i odst. 2 téhož paragrafu, i když poněkud nepřesně praví, že adopční poměr může býti »zrušen o žalobě..« Oba odstavce musí býti však vykládány shodně, jak pijme z jejich srovnání a souvislosti, a poněvadž každá žaloba směřuje k dosažení korespondujícího rozsudku, je zřejmo, že nikoliv »o žalobě«, nýbrž toliko rozsudkem o takovéto žalobě vyneseným může býti vyřčeno zrušení adopčního poměru.
Ve sporu zahájeném o žalobě na zrušení právního poměru z osvojení bude tedy soudce zjišťovat závažné důvody, zejména důvody zakládající dědickou indignitu, a zjistiv je a tím i fakt, že tyto závažné důvody, uplatněny jsouce žalobou, odůvodňují zrušení právního poměru plynoucího z osvojení, svým výrokem vyřkne, že poměr z adopce vzešlý, se zrušuje. Jinými slovy řečeno, nenastává zrušení adopce již samotným vznikem »závažných důvodů«, nýbrž teprve tím okamžikem, kdy zrušení z těchto důvodů bylo soudem pravoplatně vysloveno.1
Jak již bylo řečeno, je účelem adopce umělé vytvoření poměru, jaký vzniká přirozeně mezi rodiči a dětmi. Poněvadž žaloba směřuje na zrušení tohoto rodičovského, resp. filiačního poměru, není zajisté pochyby o tom, že tato žaloba je žalobou statusovou. K tomu třeba uvésti: zrušení stejně jako uzavření adopce je výronem osobního práva v nejčistším smyslu; jako musí adoptant (nehledě k náležitostem striktně předepsaným v § 1) býti při uzavření adopce svéprávný a na živu, a to až do schválení adopce soudem (§ 8, odst. 3), stejně musí žalující osvojitel býti svéprávný a živ i v době podání žaloby. Podobně jako by nemohl zákonný zástupce nesvéprávného manžela žalovati na rozvod či rozluku, nemůže zákonný zástupce nesvéprávného osvojitele žalovat na zrušení adopce. Na straně osvojencově ovšem nesvéprávnost žalobě nepřekáží, ale na živu musí rovněž být. A stejně jako nemůže pozůstalost či dokonce dědicové domáhat se rozvodu či rozluky po smrti manžela, nelze žalovat na zrušení adopce po smrti kterékoliv smluvní strany adopční (§ 531 o. z.) bez ohledu na to, že manželství smrtí zaniká, zatím co existence a trvání adopčního poměru smrtí žádné ze stran dotčena není. Z mezí tohoto článku by vybočovala již úvaha, jak se zachovati, zemře-li žalobce po podání žaloby, ale před vynesením rozsudku, zda má v takovémto případě býti konstitutivní petit změněn v petit určovací či žaloba vůbec vzata zpět, nebo jen obmezena na útraty a jak by eventuelně změněný petit zněl.
II.
Jak již bylo řečeno, zákon určil:
A. účinky, jež zrušení adpoce má za následek,
B. okruh osob, které budou dotčeny rozsudkem o žalobě vydaným,
C. legitimaci k žalobě.
Ad A. Účinky osvojení jsou upraveny v §§ 3—6 adopčního zákona a zákonodárce v nich, mimo kogentní ustanovení o jménu, položil záměrně vedle sebe ustanovení o osvojencových právech osobních a majetkových (tisk sněmovny 1389/27 ad § 4), mezi něž počítá i nárok na výživu, jak plyne nejen ze stylisace § 4, ale i ze zprávy ústavně-právního výboru poslanecké sněmovny (tisk 1389/27), která ad § 4 verbis expressis praví, že slovy »majetkoprávní nároky« zahrnují se veškeré nároky, které co do majetku mohou vzniknouti mezi rodiči a dětmi.
Toto rozlišení zůstalo zachováno i pro zrušení adopce, jehož účinky jsou jasně určeny odstavcem 3 cit. § 7, kteréžto ustanovení zní:
Zrušením osvojení pominou do budoucna všechny jeho účinky. Osvojenec obdrží opět své dřívější jméno, a není-li svéprávným, vrátí se pod moc otcovskou nebo poručenskou.
Je tedy zřejmo, že prvou větou mají býti postiženy jen nároky majetkoprávní, kdežto větou druhou práva osobní, resp. rodinná. Poněvadž rodinné poměry osvojencovy k jeho vlastní »přirozené« rodině nedoznaly adopcí změny (§ 4 zák.), nemá pro tyto rodinné poměry zánik adopčního poměru žádného významu. Výjimku činí toliko moc rodičovská, resp. otcovská nad nezletilými osvojenci: jakmile adopční poměr pominul, oživne eo ipso moc rodičovská, resp. otcovská v původním rozsahu v těch směrech, kde byla adopční smlouvou obmezena (§ 5 zák.).
Naproti tomu majetková práva osvojencova, vzniklá adopcí oproti osvojiteli, budou zrušena, jako by jich nebylo. Zaniknou v tomto směru tedy účinky osvojení jednou pro vždy, a to účinky veškeré. Zánik působí jen pro futuro. Majetková práva z adopce dříve nabytá jsou zánikem adopce dotčena jen, pokud tato práva projeví účinky v budoucnosti. Netýká se tedy zánik adopce práv před zrušením osvojení již vyčerpaných: není tedy povinností vrátit po zrušení adopce to, co již dříve bylo plněno, či poskytnuto, na př. vyplacené věno, výbava, vyplacené splátky na povinný díl, poskytnutné náklady na výživu a výchovu osvojencovu atd., a nemohou býti tato plnění zpět požadována ani kondikcí causa data non secuta.
Ad B. Osoby, proti nimž rozsudek svými účinky směřuje, označuje zákon jako »účastníky«, aniž tento pojem blíže vymezuje. Jak bude ještě ukázáno, jest těmito účastníky při zrušení adopce rozuměti jen smluvní strany adopce a potomky osvojencovy, pokud se v osvojení narodili, nebo k ní dali souhlas.
Je tedy pojem účastníků zrušení adopce užší než pojem účastníků zřízení adopční smlouvy, kde jsou, a to kogentně účastníky: manžel osvojitelův (§ 1), rodiče osvojencovi (§ 2) a potomci osvojencovi, mají-li býti účastni následků adopce (§ 4). Zákon totiž při zřízení adopce rozeznává mezi vlastními stranami adopce a mezi pouhými účastníky adopce, jak jasně plyne z § 8, odst. 1, zatím co při zrušení adopce označuje termínem »účastník« i smluvní strany samy, resp. zahrnuje pod tímto označením všechny osoby, jichž souhlasu je ke zrušení žaloby třeba. Poněvadž ke zrušení není v žádném případě zapotřebí souhlasu rodičů osvojencových (leč by některý z nich byl zákonným zástupcem nezletilého osvojence) a manžela osvojitelova (leč by sám byl spoluosvojitelem a zrušení mělo by platit i ohledně něho), jest tedy při zrušení adopce užší nejen počet účastníků (vedle smluvních stran jen potomci osvojencovi), ale i pojem účastníka, neboť pod tímto označením jest při zrušení adopce rozuměti i smluvní strany, které mezi pouhé »účastníky« přece při zřízení adopce zahrnovány nejsou.
Ze srovnání odst. 2 a 4 cit. § 7 pak plyne, že žaloba na zrušení adopce jest:
a) absolutní, která kladem svého výsledku postihuje všechny účastníky. Adopční poměr zruší se tu rozsudkem úplně ohledně všech účastníků tak, jako kdyby adopce nebylo,
b) realitivní, která postihuje svým kladným výsledkem jen účastníky jednotlivé, nedotýkajíc se účastníků ostatních, takže adopční poměr bude (rovněž úplně) zrušen jen ohledně těchto jednotlivých účastníků, zatím co pro ostatní účastníky zůstává nedotčen a tito v něm pokračují. Takovéto relativní zrušení může nastati na př. jen ohledně jednoho manžela-osvojitele, zatím co adopční poměr zůstane zachován mezi druhým osvojivším manželem a osvojencem (důležité při rozluce), nebo se zruší mezi osvojitelem a osvojencem, nikoliv však oproti jeho potomstvu, nebo naopak z adopčního poměru vystoupí potomci osvojencovi nebo jeden z nich, zatím co osvojenec sám a event. ostatní jeho potomstvo v osvojení pokračuje.
Těchto variantů může být celá řada a nemělo by smyslu je vypočítávat.
Rozdělení adopčních žalob na absolutní a relativní nesmí býti ovšem zaměňováno s účinností rozsudků o žalobách těch vydaných: žaloby z adopce jsou žaloby statusové a proto rozsudky o nich vynesené působí vždy absolutně, t. j. mají materielní závaznost nejen pro sporné strany samotné, nýbrž i pro všechny osoby ostatní, a to i když jde o rozsudek vyslovený o relativní žalobě adopční.
Ad C. Ze znění zákona je zřejmo, že žaloba může být projednávána jen mezi účastníky, takže aktivní i pasivní legitimace žalobní bude dána určením těchto účastníků. Nikde v celém zákonu není sice zmínky o tom, koho jest považovati za účastníka zrušení adopce, ale jak již bylo uvedeno, jsou účastníky zrušení jednak smluvní strany adopční, jednak potomstvo osvojencovo, ať již se v osvojení narodilo, nebo k adopci dalo svůj souhlas, a to z těchto důvodů:
Odst. 4 § 7 mluví o žalobě osvojitelově proti účastníku právního poměru adopčního (správně poměru adopcí založeného, věta 1. cit § 7) a naopak. Je evidentní, že žaloba může směřovati v prvé řadě proti smluvci osvojitelovu, t. j. osvojenci, čili že »účastníkem« je tu předně osvojenec sám. Je-li však účastníkem jedna smluvní strana adopce, musí jí být logicky i smluvní strana druhá, takže není pochyby o tom, že účastníky zrušení jest rozuměti předně smluvní strany samy. Poněvadž adopcí utváří se filiační poměr jen mezi smluvci a potomky osvojencovými, pokud dali k adopci souhlas, nebo se v osvojení narodili, je zjevno, že ještě jen tito mohou býti účastníky poměru osvojením založeného a jeho zrušení.
Odst. 4 jasně praví dále, že účinky osvojení mohou zaniknout pro jednotlivé účastníky podle žaloby osvojitelovy na toho kterého účastníka: rodiče osvojencovi nejsou však v žádném poměru oproti osvojiteli a neosvojivší manžel oproti osvojench takže již z vlastního znění zákona plyne, že proti nim žaloba samostatně absolutně směřovati nemůže (ač byli účastníky zřízení adopce), neboť nemohou být žalováni na zrušení poměru, v němž nejsou.
Ze srovnání odst. 2 a 4 cit. § 7 se podává, že jejich ustanovení jest vykládati shodně. Z toho však plyne, že v odst. 2, kde jest sedes materiae pro žalobu absolutní, chybí redakční chybou uvedení osvojitele co aktivního subjektu žaloby a naopak, takže doslov odst. 2 správně má zníti: »... o žalobě osvojitele proti všem účastníkům, nebo všech účastníků na tohoto.« Jinak by ustanovení odst. 2, kde se praví: »Ze závažných důvodů, zejména z důvodů, pro které se někdo stává nehodným; děditi nebo může býti vyděděn, může býti tento poměr zrušen o žalobě proti všem. účastníkům anebo všech účastníků.«
nedávalo smyslu, a naopak výklad, plynoucí z přesného a doslovného jeho znění vedl by ad absurdum, ježto by připouštěl žalobu (čí?) patrně smluvních stran proti těm, kdož dali souhlas ke zřízení adopce (§ 8, odst. 1), anebo naopak žalobu těchto osob proti smluvcům adopce: čili i tam, kde smluvní strany samy byly by zajedno ohledně zrušení adopce, musily by vznésti žalobu na tyto třetí osoby, jinak na adopci nezúčastněné, a to jen proto, že tyto osoby, jichž se adopce sama a její zrušení nijak netýká, nesouhlasí (jsou třeba mrtvy) se zrušením adopce, k jejímuž vzniku daly souhlas, a naopak musila by býti adopce zrušena k žalobě těchto třetích osob i proti vůli smluvních stran samých!
Bude snad namítnuto: potomci osvojencovi v adopci zrození nejsou účastni vlastního smluvního poměru, který má býti žalobou zrušen, nýbrž jen jeho následků, jež je postihují přece bez jejich ingerence. Potomci osvojencovi, kteří se v osvojení narodili, jsou adopční smlouvou vázáni bez své vůle a závisejí úplně na existenci smlouvy, sjednané mezi jejich ascendentem a adoptantem, takže zrušení této smlouvy je postihuje automaticky, tedy zase bez ohledu na jejich vůli; stejně jako potomstvo osvojencovo v adopčním poměru teprve zrozené je účastno účinků adopce jen v důsledku toho, že se zrodilo v tomto poměru jejich ascendentem sjednaném, stejně tak musí nést i následky plynoucí odtud, že tento jeho ascendent, co smluvní strana adopčního poměru na zrušení tohoto poměru bral účast. Jinými slovy řečeno, mají žalobní legitimaci jen ty osoby, které byly součástí adopční smlouvy buď na straně osvojitelově nebo osvojencově, a poněvadž osvojencovi potomci, ještě nenarození v době sjednání adopce (správně v době, kdy adopční smlouva nabyla teprve účinnosti soudním schválením: § 8, odst. 3), nebyli součástí této smlouvy ani na jedné či druhé straně, nejsou eo ipso účastníky adopce, a to ani jejího zřízení ani zrušení. V důsledku toho nemají také ani aktivní ani pasivní legitimace k žalobě na zrušení adopce.
Uvědomíme-li si však účel adopce (zřízení poměru adaequatního přirozenému poměru mezi rodiči a dětmi), bude nám jasno, že práva z adopce plynoucí jsou — nehledě k právům rodinně-majetkovým, právy ryze osobními, zejména jakým je právo, na jméno adopcí získané. Tato osobní práva jsou však člověku vrozená, jak výslovně stanoví § 16 obč. zák. Poněvadž však nikdo nemůže těmito osobními právy disponovati, může tím méně býti ponecháno někomu třetímu (v daném případě osvojenci), aby projevem své vůle o existenci adopce působil na osobní práva svých potomků v adopci narozených. Musí tudíž býti při zrušení adopce i k těmto osvojencovým potomkům, kteří se v adopci narodili, přihlíženo právě proto, že zrušením adopce budou dotčena jim vrozená (a zrozením v adopci nabytá) jejich práva osobní. Ostatně adopční zákon nečiní rozdílu mezi potomky osvojencovými, ať dali k adopci souhlas či se v ní teprve narodili, a jsou-li účastníky zrušení adopce ti potomci osvojencovi, kteří s uzavřením adopce souhlasili, jsou jimi nutně i ti jeho potomci, kteří sice svého souhlasu k adopci nedali, ježto v době jejího schválení soudem nebyli na živu, ale kteří z adopce, svým zrozením v ní, nabyli nezadatelných, osobních práv. Jsou tudíž i oni k žalobě legitimováni.
Poněvadž tedy účastníky zrušení jsou jen smluvní strany adopční a. osvojencovo potomstvo v osvojení zrozené, nebo dalo-li k adopci souhlas, je tím také určeno, že žalovati může při žalobě:
1. absolutní: jedna kolektivní smluvní strana druhou smluvní stranu kolektivně (oba osvojivší manželé osvojence a jeho potomstvo), nebo jeden ze smluvců všechny ostatní účastníky kolektivně (jeden manžel druhého osvojivšího manžela, osvojence a jeho potomstvo) a naopak,
2. relativní: kterýkoliv z účastníků jiného účastníka či několik jich, na př.: jeden ze spluosvojivších manželů jednoho z osvojenců, ne však jeho potomstvo, nebo jen některého z těchto potomků, nikoliv však ostatní potomky ani osvojence samého atd., a zase naopak.2 Že pak tato argumentace je správná, plyne ostatně i z postupného vývoje zákona čís. 56/1928 Sb. z. a n., neboť původní návrh zákona (tisk senátu 1494/22) měl ustanovení, že žalobu může vznésti jen ta či ona strana (rozuměj smluvní), kteréžto ustanovení doslovně přejal i ústavně-právní výbor senátu (tisk senátu 1829/24). Teprve poslanecká sněmovna toto ustanovení změnila, ovšem nevhodně a právnicky nepřesně — tím, že dala § 7 dnešní jeho znění, což se však stalo s tím úmyslem, aby rozhodování o zrušení adopce se smělo zúčastnit i potomstvo osvojencovo, jak výslovně praví důvodová zpráva ad § 7 (tisk sněmovny 1389/27).
III.
Zákon neurčil fórum, před kterým jest žalobu podati. Rovněž materialie nemají v tomto směru nejmenšího vysvětlení. Toliko výnos ministerstva spravedlnosti čís. 14/1928 uvádí, že »pro žalobu jest příslušný obecný soud té neb oné strany podle obecných ustanovení«. I když tento výnos není pro soudy závazný, ježto neobsahuje ani autentický výklad zákona ani není nařízením zákon provádějícím, jest mu přece přisvědčiti, pokud jde o určení příslušnosti místní: žalobu jest podati vždy před obecným soudem bydliště žalovaného, a je-li žalovaných více, před obecným soudem prvého žalovaného (§ 93 j. n.).
Pokud jde o věcnou příslušnost, je nutno zdůrazniti: ustanovení § 56 j. n. nemá tu místa, takže věcná příslušnost dovolaného soudu se neřídí oceněním předmětu sporu, správně zájmu na rozepři, a to proto, že jde o žalobu statusovou.
Otázka osobního stavu, jež je předmětem rozepře, vymyká se jakémukoliv ocenění, nejsouc věcí právního obchodu (§ 303 obč. zák.) a nemá tedy místa libovolné oceňování nad či pod Kč 5000.—, takže nelze žalobu libovolně vznášet na okresní nebo krajský soud. Adopcí stává se osvojence dítětem osvojitelovým, neboť nastává tu po právu stejný poměr, jaký přirozeně vzniká mezi rodiči a dětmi. Poněvadž pak podle § 50, č. 3 j. n. náleží veškeré spory mezi rodiči a dětmi, pokud nejsou rázu ryze majetkového, před sborový soud prvé stolice, je nutno míti za to, že sem patří i žaloba na zrušení adopce a že je věcně tudíž k jejímu řešení povolán jedině sborový soud prvé stolice podle § 50, č. 3 j. n.
Dalo by se sice namítati, že ustanovení § 50 j. n. je ustanovení zvláštní a jako takové nesmí býti vykládáno extensivně, než nelze přehlížeti, že pojem »rodičů — dětí« jest určen i pro formální právo předpisy práva hmotného a že na roven »přirozeným« rodičům a dětem klade adopční zákon osvojitele a osvojence, čili že hmotněprávním předpisem adopčním je na roveň přirozenému poměru rodičovskému postaven poměr z osvojení, takže i účastníky zrušení osvojení jest zahrnouti mezi »rodiče a děti«, jak je má na mysli § 50, č. 3 j. n.
Pro řízení procesní neustanovil zákon žádné výjimky, takže toto řídí se předpisy c. ř. s. Platí tedy zásada projednací. Soudní schválení vyžaduje se toliko pro zřízení adopce (§ 8), zatím co pro zrušení tato náležitost předepsána není, a nebude ho tudíž zapotřebí ani když půjde o procesní stranu nesvéprávnou, která ovšem musí míti soudní zmocnění, hodlá-li do sporu vstoupiti jako strana žalující.

Je tudíž nesprávný jediný vzorec, který je mi znám, a sice vzorec čís. 73 uveřejněný ve Sbírce bratří Nováků z r. 1933, který zní: »Právní poměr z osvojení, založený smlouvou adopční mezi... zrušuje se úplně účinností ode dne podání žaloby. Žalovaný je povinen nahraditi útraty tohoto sporu do 14 dnů pod exekucí. Po právní moci tohoto rozsudku pominou právní účinky osvojení, založené výše uvedenou smlouvou adopčního budoucna a žalovaný obdrží opět své dřívější jméno.« Prvá část petitu je nesprávná, pokud účinnost se stanoví ex tunc (ode dne podání žaloby), při čemž ocitá se v rozporu s druhou částí petitu, jež navrhuje zánik právních účinků adopce »po právní moci tohoto rozsudku«. Ostatně tato druhá část petitu je vůbec nepřípustná, ježto stanoví, jaký rozsah a účinek má míti navržený soudní výrok. Avšak určení rozsahu a účinků enunciátu vymyká se již kognici sporného soudce stejně jako disposici sporných stran, poněvadž tu nejde o právo neb právní poměr mezi stranami sporný. Je to jen jakýsi výklad zákona, který je se stanoviska procesního práva naprosto nepřípustný a do enunciátu absolutně nepatřící. Kdyby na základě rozsudku, zakončujícího spoř o zrušení adopce bylo lze vésti exekucí, pak by rozsah těchto účinků zkoumal jedině soudce povolující exekuci. Ježto však exekuci vésti nelze, jest dosah a význam rozsudku dán již zákonem samým, který jasně praví, že zrušením osvojení pominou do budoucna všechny jeho účinky. Nepřísluší tedy v žádném případě soudu samému, aby tento zákonem stanovený následek zrušení vydával za své vlastní rozhodnutí.
Zde jest upozorniti na rozhodnutí nejvyššího soudu z 31. III. 1938 Rv III 876/ 37, Vážný 16895, podle něhož a) mohou se zrušení právního poměru z osvojení domáhati jen strany, které smlouvu o osvojení uzavřely (Petit: »Právní poměr z osvojení mezi... založený adopční smlouvou ze dne... se zrušuje«), kdežto b) ony osoby které nejsou smluvními stranami (v konkrétním případě cit. rozhodnutí osoby, které by měly zákonné dědické právo po osvojiteli), mohou žalovati jen, že smlouva o osvojení je pro nedostatek zákonných náležitostí právně neúčinná (Petit: »Smlouva adopční uzavřená o osvojení mezi... dne... je právně neúčinná«), neboť jim schází aktivní legitimace k tomu, aby se domáhaly přímo zrušení adopce, kteréžto právo je nejosobnějším právem smluvních stran. Přesto, že citované rozhodnutí netýká se adopční smlouvy uzavřené za platnosti zák. č. 56/1928 Sb. z. a n., lze zásadu v něm vyslovenou pokládati za všeobecnou. — Pozn. redakce.

Citace:

Těžký problém rozřešen!. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1933, svazek/ročník 14, číslo/sešit 4, s. 143-143.