Čís. 4108.

Zcizil-li příjemce bezelstně věc jemu omylem došlou, aniž se tím obohatil, nelze na něm ničeho požadovati.
(Rozh. ze dne 2. září 1924, Rv I 791/24.)
Žalovaná banka zaslala dne 23. ledna 1919 žalující bance šek na 9 513 K k inkasu u uherské poštovní spořitelny s výslovným podotknu- tím, aby jí, žalované, poukázala peníze prostřednictvím filiálky banky Ž. v H., pakli jí šek ten bude skutečně honorován. Počátkem února 1919 žalovaná od filiálky banky Ž. v H. peníz onen obdržela hotovým složením bez jakékoli výhrady a peníz ten bez průtahu vyplatila Jaroslavu M-ovi, jemuž onen peníz byl poukázán. Šek nebyl však poštovní spořitelnou uherskou honorován a žalující 10. února 1919 původní dobropis stornovala. Žaloba o zaplacení 9 513 Kč byla oběma nižšími soudy zamítnuta, odvolacím soudem z těchto důvodů: Dle §u 1431 obč. zák. lze žádati věc zpět, pokud jest ještě u příjemce. Zde však 9 513 K bylo vyplaceno Jaroslavu M-ovi a naskytuje se otázka, co jest právem, když příjemce věc, jemu omylem došlou, zcizil, jak tomu jest v tomto případě. Otázku tuto nelze řešiti dle §u 1437 obč. zák., nýbrž dle §u 1431 obč. zák. V tomto zákonném ustanovení není přímo řešen případ, když věc plněná není již v držení příjemce, a dlužno tedy použíti dle §u 7 obč. zák. obdoby a tato podává se z opatření poslední věty §u 1441 obč. zák. Dle této jest v případě, když nikoli věc, ale jednání bylo plněno, odměnu, přiměřenou užitku, zjednanému příjemci, nahraditi tomu, kdo plnil, co dlužen nebyl. Zcela něco podobného jest i tehdy, když plněná věc byla zcizena a mohl by tedy dle oné obdoby od příjemce býti požadován peníz úměrný zjednanému užitku, tak aby příjemce ze škody plátcovy neměl užitku. Pakli že však příjemce věc zcizil, aniž by se byl tím obohatil, nemůže na něm býti nic požadováno. Žalovaná, která jednala bezelstně, peníz 9 513 K již v rukou nemá, nemůže proto k vrácení jeho býti přidržána a mohla by v tomto případě žalobkyně domáhati se na žalované toho, co tato ještě v rukou má, totiž hodnoty onoho prospěchu, který žalované vzešel z toho, že přijala onen peníz a vyplatila jej Jaroslavu M-ovi. Že a jaký prospěch z toho žalované vzešel, žalobkyně netvrdí, a také neprokázala.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Právní posouzení věci i obdobné použití poslední věty §u 1431 obč. zák. odpovídá správnému výkladu tohoto §u. Tak posuzuje věc i nauka, a stačí poukaz na výklad §u 1431 obč. zák., obsažený ve Stubenrauchově komentáři k tomuto zákonu, s nímž shoduje se úplně právní názor odvolacího soudu. Dovolání snaží se marně vyvrátiti správnost tohoto názoru tvrzením, že bylo povinností žalované strany, by vyžádala si od svého komitenta částku jemu bezdůvodně vyplacenou, po případě by postoupila nárok ten žalobkyni, mimo to pak, že žalovaná může v promlčecí lhůtě 40 let žádati od svého komitenta vrácení částky jemu omylem vyplacené. Tento názor není správný. Povinností žalované bylo, by vyplatila Jaroslavu M-ovi částku jemu poukázanou, jakmile ji obdržela. Výplatou částky té vyhověla žalovaná banka ať již jako komisionářka anebo jako zmocněnec povinnosti, převzaté přijetím složenky, obsahující příkaz, by poukázané peníze byly vyplaceny Jaroslavu M-ovi, a neměla práva, výplatu zdržovati, jakmile obdržela sama poukázanou hotovost bez jakékoli výhrady. Měl proto Jaroslav M. vůči žalované bance nárok na výplatu, a banka vyplativši mu částku tu, nejednala v omylu, nýbrž konala jen svou povinnost. Nevzešel proto žalované bance proti M-ovi nárok podle §u 1431 obč. zák. na vrácení částky, jak dovolání předpokládá. Tím méně lze říci, že by byla výplatou částky té obohacena, což platí i o předchozím přijetí peněz.

Citace:

č. 4108. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 175-177.