NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 2

Čís. 6612.

Pozemková reforma.
Převzal-li Státní pozemkový úřad zaměstnance na velkostatku, má zaměstnanec sice nárok na mzdu, nikoliv však na výslužné, leč že by tu byla zvláštní úmluva.
Zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n. o zaopatřovacích požitcích bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém, nevztahuje se na ty, kdož od 6. května 1921 počínajíc vstoupili do výslužby.
Zaopatřovací nároky z §u 73 a §u 75 čís. 4 náhradového zákona nelze uplatňovati proti státu.
Dohoda Státního pozemkového úřadu s majitelem zabraného majetku o převzetí služebních smluv se zaměstnanci velkostatku (pensistů na velkostatku) není smlouvou ve prospěch zaměstnanců jako osob třetích ve smyslu §u 881 obč. zák., nýbrž jde tu o převzetí dluhu podle §u 1405 obč. zák. Zaměstnancům přísluší nárok na výslužné pouze v tom rozsahu, v jakém jim příslušel proti majiteli velkostatku. Bylo-li toto výslužné nepoměrně nízké, dlužno spatřovati v tom, že zaměstnanec přijal od zmocněnce Státního pozemkového úřadu úplatu ve značné výši za to, — Čís. 6612 —
1921
že prodejem velkostatku ztrácí své posavadní zaměstnání, vzdání se nároku na výslužné proti Státnímu pozemkovému úřadu.
Pokud nelze spatřovati vadu řízení v tom, že odvolací soud proti příkazu nejvyššího soudu, by provedl doplnění řízení sám, doplnění to neprovedl, nýbrž je uložil soudu prvé stolice, zrušiv jeho rozsudek.
(Rozh. ze dne 22. prosince 1926, Rv I 1244/26.)
Žalobce byl na velkostatku v P. ve službách již za jeho dřívějšího majitele D-a, a zůstal v nich, když Státní pozemkový úřad velkostatek ten dnem 1. července 1920 převzal, i za tohoto nového majitele až do 31. srpna 1921, kdy následkem výpovědi dané mu bankou M., jež jako plnomocnice Státního pozemkového úřadu správu velkostatku vedla, služební poměr jeho se skončil. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na Státním pozemkovém úřadě pense ve výši zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n., opíraje nárok ten o tyto důvody: 1. o zákon o úřednících statkových ze dne 13. ledna 1914, čís. 9 ř. zák.; 2. o »ostatní zákony«, zejména zákon občanský; 3. o smlouvu, totiž o dohodu ze dne 5. října 1920. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by vyčkaje pravomoci ji znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. října 1925, R I 788/25 zrušil usnesení odvolacího soudu a vrátil mu věc, by doplně řízení znovu rozhodl. Důvody: Důvody, o něž žalobce opírá žalobní nárok dlužno zkoumati po řadě. Ad 1 a 2. Co se týče prvých dvou, t. j. zákona o úřednících statkových a občanského zákona (»ostatní zákony« zatím odpadají, když ani žalobce sám neví, které to jsou), jest naprosto pochybeno, když žalobce na ně staví, neboť ani zákon o úř. statk. ani občanský zákon v titulu o smlouvě služební (,§§ 1151—1164) — na ten žalobce patrně myslí — nemají ustanovení o pensi, tedy také ne předpisu o tom, kdy, za jakých podmínek, pense úředníku statkovému pokud se týče zaměstnanci spadajícímu pod uvedený titul občanského zákona, přísluší a v jaké výši, nelze tedy pensijní nárok vůbec na jejich předpisy zakládati. Ostatně, ač vzhledem k řečenému už dalšího důvodu třeba není, zákon o úř. statk. se dle svého předpisu §u 2 (2) na zaměstnance státu, jakým by byl žalobce, byl-li ve služebním poměru k Státnímu pozemkovému úřadu, vůbec nevztahuje a oddíl obč. zákona o služební smlouvě vztahuje se na ně jen, spočívá-li jich služební poměr na soukromoprávní smlouvě, jaká by tu ovšem byla, pakli Státní pozemkový úřad žalobce převzal, neboť byl by tím Státní pozemkový úřad vstoupil v soukromoprávní smlouvu mezi ním a D-em. A tu jest další otázka. I kdyby Státní pozemkový úřad byl žalobce převzal a do jeho soukromoprávní smlouvy s D-em vstoupil, měl by žalobce z tohoto důvodu nárok na pensi proti Státnímu pozemkovému úřadu jen tehdy, pakli ho měl dle své služební smlouvy již proti D-ovi; ale žalobce sám takového smluvního nároku proti D-ovi netvrdí, nýbrž uvádí, že byl členem pensijního ústavu velkostatku v P., správně řečeno pensijního ústavu Jindřicha rytíře D-a, a že mu vznikl nárok na pensi tím okamžikem, kdy vystoupil z činné služby. Nebyl by tedy D. — Čís. 6612 —
povinen k vyplácení pense, nýbrž řečený pensijní ústav, jehož právní povaha arci je nejvýš záhadná. V jeho stanovách praví se sice v §u 26, že spory z poměru k tomuto ústavu, najmě o nároky naň řeší se řádným soudem, takže by se zdálo, že žalován má býti ústav, že tedy ústav je právnickou osobou; ale není, neboť předeslaný stanovám výnos místodržitelství upírá mu motivované jak povahu spolku (korporace) tak povahu nadace. Avšak i kdyby se za to mělo, že je to jmění účelové ve správě D-a a že tedy žalován býti by musil D., nelze dojiti k výsledku, že Státní pozemkový úřad s převzetím zaměstnanců D-ových na velkostatku v P. byl by převzal nutně také správu tohoto pensijního ústavu a že by mohl býti tedy o nároky naň vznášené žalován nyní on, jako dříve D.; nelze to již proto, že pensijní ústav nesloužil jen pensijnímu pojištění zaměstnanců v P., nýbrž i všech jiných zaměstnanců D-ových, a bylo by tedy třeba předem jeho rozdělení, nebo-li, by nároky na tento pensijní ústav proti D-ovi vznikající působily proti Státnímu pozemkovému úřadu, nestačilo by jen převzetí jeho zaměstnanců při převzetí velkostatku, nýbrž bylo by nutně třeba zvláštní úmluvy (dohody), a ovšem tu žalobce takovou zvláštní dohodu uplatňuje, totiž tu shora pod 3) jako třetí žalobní důvod uvedenou ze dne 5. října 1925, o kteréž jako o samostatném důvodu žalobního nároku níže. Zde dlužno v souvislosti vyříditi otázku, zda žalobce Státním pozemkovým úřadem převzat byl či nebyl, ohledně kteréž jsou nižší stolice v rozporu, aniž však v ní vystihují dosah sporu mezi stranami v této otázce. Mezi stranami je nesporno, že žalobce byl na velkostatku v P. zaměstnán i po jeho převzetí Státním pozemkovým úřadem až do 31. srpna 1921. Žalovaný erár sice tvrdí, že žalobce tam byl zaměstnán jako »exponent banky«, která jako plnomocnice Státního pozemkového úřadu správu statku vedla a která pak žalobce také na výzvu Státního pozemkového úřadu propustila. Patrně tím chce erár říci, že nemá se žalobcem co činiti, že žalobce byl jen v služebním poměru k bance, pročež také namítl erár nedostatek pasivní legitimace. Ale poněvadž erár doznal, že banka vedla správu statku jako jeho plnomocnice, mělo by to smysl jen, pakli by to byla plná moc tajná, kde plnomocník jedná sice na účet, ale ne jménem zmocnitele, neboť pak by ručila banka podobně jako komisionár žalobci sama a jen by si to mohla pohledávati na Státním pozemkovém úřadu, ježto jednala na jeho účet (§ 1017 obč. zák.). Ale to přijmouti nelze již z té příčiny, že Státní pozemkový úřad sám výnosem ze dne 12. ledna 1921 upravil žalobci jako všem ostatním zaměstnancům služební plat a mimo to, jak říká sám, pak banku vyzval, by ho propustila. Z toho jde, že žalobce nejen byl do 31. srpna 1921 v jeho službách na jeho účet, nýbrž že ho Státní pozemkový úřad podržel také vlastním jménem. Úmluva mezi Státním pozemkovým úřadem a bankou M. osvědčená záznamem ze dne 17. března 1921, že žalobce bude služby své co nejdříve sproštěn a že ho banka M. vypořádá ohledně všech jeho nároků z propuštění, zejména i pensijních (»starobního zaopatření«), tak aby z toho ani čsl. státu ani D-ovi žádné povinnosti nevznikly, nemůže na té skutečnosti, že Státní pozemkový úřad žalobce do 31. srpna 1921 podržel, nic změniti, nemůžeť vůbec práv žalobcových, jenž na úmluvě účasten nebyl, v jeho neprospěch — Čís. 6612—
1923
prospěch se dotknouti, a ovšem ani D-ovi na úkor býti. Skutečně tedy Státní pozemkový úřad žalobce převzal, ale spor mezi stranami jde, jak z celé látky procesní plyne a jak to také intervenientka (banka M.) v stížnosti v podstatě vystihuje, o to, zda převzetí bylo provisorní či definitivní, což obě nižší stolice přehlížejí. Jak se níže ad 3. ukáže, je otázka převzetí důležitá jen k vůli výkladu bodu 7., a tím i bodu 6. dohody ze dne 5. října 1920, jímž se nižší stolice vůbec nezabývají, jenž však je rozhodný; tu ale stačí úplně, že žalobce podržen byl Státním pozemkovým úřadem ve službě přes 1. červenec 1920, třeba že to bylo podržení pouze provisorní, i netřeba tedy otázku provisornosti a definitivnosti řešiti. Jinak je otázka převzetí úplně bezpředmětná, protože i když žalobce Státním pozemkovým úřadem převzat byl a to třeba definitivně, nemá proti němu z důvodu tohoto převzetí samostatného nároku na pensi, neboť založení soukromoprávního poměru služebního, jakým by převzetí bylo, ať už by Státní pozemkový úřad byl vstoupil ve služební smlouvu žalobcovu s D-em místo tohoto, nebo uzavřel se žalobcem služební smlouvu novou, zakládá pouze nárok na mzdu, nikoli ale nárok na pensi, jak už shora uvedeno (zák. o obch. pom., zák. o úř. statk. a ostatní v §u 153 třetí novely uvedené zvláštní zákony o služebních poměrech, jakož i předpisy občanského zákona o smlouvě služební, jež by tu dle §u 153 cit. novely platily), nýbrž jest k založení nároku na pensi třeba buď zvláštní úmluvy (zde mezi žalobcem a Státním pozemkovým úřadem), aneb zvláštního předpisu zákona, avšak ani toho ani onoho žalobce neuplatňuje. Uplatňoval sice zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n. o úpravě zaopatřovacích požitků bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém, avšak jen co do výše žalobního nároku, nikoli i co do jeho důvodu. Ježto však druhá stolice oproti první zákona toho na žalobce použiti míní, a to i co do důvodu, nařizujíc s hlediska toho další jednání, dlužno k zamezení zbytečného jednání zdůrazniti, že tento zákon se na žalobce vůbec nevztahuje, protože žalobce nespadá pod § 1 ani pod lit. a), ježto v čase vyhlášení zákona pense ještě nepožíval, ani pod lit. b), protože po dobu vakace zákona (§ 16) do výslužby nevstoupil. Odvolací soud patrně toto ustanovení b) mylně chápe. Ono sice není stylisticky zdařilé, avšak pomocí důvodové zprávy lze se jeho pravého smyslu bezpečně dopátrati. Ačkoli zákon míněn jest již dle svého nadpisu, dle něhož upravuje »zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců«, a dle celého obsahu svého jen pro osoby v čase jeho vydání již pensionované, šlo přece zákonodárci o to, by účastni byli dobrodiní zákona nejen zaměstnanci, kteří v čase jeho vyhlášení již pense požívali (lit. a), nýbrž i ti, kteří sice již vyslouženo měli, ale jen proto setrvali ještě v aktivitě, protože by se skrovnou pensi vyměřenou dle poměrů předválečných v nynější drahotě vystačiti nemohli, i aby tedy i tito dobrodiní zákona užiti mohli, ustanovena vakace zákona na dobu 30 dní, ve které mohli do výslužby vstoupiti a tak nároku na »vyplácení« pense, t. j. effektivního nároku na pensi nabýti (lit. b). Zákon tedy nevztahuje se na ty, kdo teprv po dni, kdy zákon působnosti nabyl, t. j. od 6. května 1921 počínaje do výslužby vstoupili, což dopadá i u žalobce, jenž vystoupil z aktivity 31. srpna 1921. Tak vyložil nejvyšší soud zákon tento — Čís. 6612 —
1924
hned původně a zachovává tuto praxi stále a neúchylně, a nelze také jinak, ježto důvodové zprávy tisky čís. 1130 ai 1920, čís. 573 ai 1921 a zvláště čís. 1471 ai 1921 (zde al. 3, 6, 11) opětovně a opětovně tento výklad samy podávají, zdůrazňujíce při tom, že o zaopatření aktivních zaměstnanců jest již v zákoně náhradovém postaráno, jak níže také zde ukázáno bude. Přistoupiti tedy na stanovisko opačné odvolacím soudem zaujaté znamenalo by zhatiti zákonodárci celý plán. Opírá-li odvolací soud opačný svůj náhled o vl. nař. ze dne 13. května 1921, čís. 189 sb. z. a n,, dlužno na to odvětiti, že to jest opětně omyl a že chápati toto nařízení v tom smyslu odporovalo by nejen úmyslu zákonodárce a zákonu samému, přes jehož předpis ani vl. nařízení nemůže, protože, pokud by bylo proti zákonu, bylo by neplatné, nýbrž i úmyslu nařízení samého. I nařízení ovšem vyjadřuje se dosti nejasně, takže doslov k názoru odvolacího soudu skutečně svádí. V nařízení souvětí k §u 1 písm. b) »před tímto dnem vstoupili do neaktivního poměru, majíce ze smlouvy nebo podle zvyklosti nárok na vyplácení pense neb provise .... aneb před tímto dnem dokonali 40-, pokud se týče 35tiletou službu ve smyslu §u 3 tohoto nařízení«, dle této poslední věty sice připouští zdánlivě smysl, že nebylo třeba, aby zaměstnanec byl »před tímto dnem«, t. j. před 6. květnem 1921 opustil aktivní službu, nýbrž že stačilo, měl-li již 40 nebo 35 let služby, avšak právě tomu zvláště vzhledem k citaci §u 3, kde se sice o zaměstnancích s 40 resp. 35tiletou službou mluví, ale výhradně jen o těch, kdo při nabytí účinnosti zákona v neaktivním poměru již byli, a kde se stanoví, že pro tuto plnoletou službu přísluší jim proto i úhrn, t. j. plná výměra požitků dle tohoto zákona, rozuměti dlužno tak, jakoby souvětí znělo: před tímto dnem vstoupili do neaktivního poměru a měli (přes to, že neměli vyslouženo) nárok na vyplácení pense nebo provise buď ze smlouvy nebo zvyklosti, neb proto, že před tímto dnem dokonali 40tiletou, pokud se týče 35tiletou službu. Neboť tu šlo o to, vyjádřiti, že i ti, kdo neměli ještě vyslouženo, ale měli přece dle smlouvy nebo zvyklosti nárok na pensi i při neplných letech, jsou účastni výhody zákona, раk-li ovšem vstoupili v neaktivní poměr před 6. květnem 1921, Ale možná, že žalobce spadá pod § 72 zákona náhradového ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n. v doslovu novely ze dne 13. června 1922, čís. 220 sb. z. a n. — a leda to by byly ty »ostatní zákony« ad 2., o nichž by tu mohla býti řeč — a tím tedy i pod § 75 čís. 4 téhož náhr. zák., jenž postaral se o zaměstnance na majetku pozemkovém převzatém Státním pozemkovým úřadem, kteří převzetím zaměstnání svého pozbyli, kromě jiného i zapotřením starobním, o němž má podrobnější ustanovení § 73 téhož zák., předpisy to provedené podrobněji ve smyslu posledních odstavců §§ 73 a 75 vl. nařízeními, jednak ze dne 8. února 1923, čís. 2 sb. z. a n. (k §u 73 zákona) a jednak ze dne 21. října 1922, čís. 305 sb. z. a n. (srv. zvlášť § 20), ze dne 3. listopadu 1922, čís. 318 sb. z. a n., ze dne 7. prosince 1922, čís. 374 sb. z. a n. a ze dne 29. srpna 1924, čís. 192 sb. z. a n. (k §u 75 zákona) mimo čís. 239/23 a 280/24; avšak o tom tu nemůže býti řeči proto, že zaopatřovací nároky z těchto ustanovení náhradového zákona (§75 čís. 4 a § 73) směřují nikoli proti státu, nýbrž proti fondu zvláště založenému, jenž je samostatnou — Čís. 6612 —
1925
právnickou osobu, a rozhoduje o nich kuratorium a na stížnost rozhodčí komise zvláště k tomu zřízená s konečnou platností (§ 73 odst. 1—5 a § 37 vl. nař. čís. 29/23). Skutečně také žalobce nikde neřekl, že by na tento důvod nárok svůj zakládal.
Ad 3. Když nárok žalobcův není odůvodněn v zákoně, jest otázka, není-li tu smlouva, kterou mu Státní pozemkový úřad pensi zajistil. Vlastní svou smlouvu se Státním pozemkovým úřadem žalobce vůbec netvrdí, nýbrž opírá se jen o dohodu ze dne 5. října 1920, která uzavřena byla mezi Státním pozemkovým úřadem a D-em, takže bude otázkou, může-li žalobce z ní dovozovati nároky pro sebe, což bude záležeti od jejího obsahu. Předeslati tu však dlužno prohlášení D-a ze dne 27. března 1924, ač je časově pozdější, neboť obsah jeho poslouží k porozumění a výkladu dohody. D. tu praví, že žalobce byl na velkostatku v P. od 1. ledna 1883 do 5. října 1920 zaměstnán, že byl jako takový povinen k členství ve shora zmíněném D-ském pensijním ústavu a že tedy nabyl dle §u 6 odst. 1 b) stanov vzhledem ke svým služebním letům nároku na doživotní pensi, že však dohodou ze dne 5. října 1920 bod 6 a 7 mezi ním, D-em a Státním pozemkovým úřadem uzavřenou přešly služební smlouvy zaměstnanců velkostatku v P., pokud se týče výplaty pensi dle stavu dne 1. července 1920 na Státní pozemkový úřad. Prohlášení to nečiní tu ohledně žalobce výjimky, ale ovšem není rozhodno, ježto je jednostranné a neváže tedy jiné, nýbrž dohoda. Dohoda pak praví: v bodu 6, že Pozemkový úřad přejímá pensisty dle stavu ke dni 1. července 1920, od kteréhož dne že budou pense ty vypláceny na účet úřadu toho; že nové pense neb zvýšení již vyplácených pensi, které po 1. červenci 1920 bez souhlasu Richarda D-a by snad poukázány byly, převezme taktéž Pozemkový úřad k výplatě na vlastní účet; a že Richard D. uhradí na tyto platy jednou pro vždy k úplnému osvobození svému i pensijního ústavu D-ského ve Vídni ode všech pensi 100000 Kč; v bodu 7, že Pozemkový úřad přejímá podle zvláštní dohody, která však ve sporu předložena nebyla a dle výpovědi svědka Dr. V-a neexistuje, služební smlouvy se zaměstnanci velkostatku v P., takže z té příčiny nebude míti Richard D. žádných povinností, leč že by šlo o nároky zaměstnanců vůči němu z jiného titulu, než z trvání služební smlouvy po 1. červenci 1920. Má tato mezi Státním pozemkovým úřadem a D-em uzavřená dohoda účinky pro zaměstnance a tedy i pro žalobce, раk-li i on je v ní zahrnut? Sama o sobě nikoli, neboť nahlížeti na ni jako na smlouvu ve prospěch zaměstnanců jako osob třetích ve smyslu §u 881 obč. zák. nelze, protože o nějakém prospěchu těchto třetích mluviti nemožno, ježto se jen povinnost, kterou k nim mel D., převedla na Státní pozemkový úřad, a šlo vlastně jen o úpravu poměru mezi těmito dvěma jako smluvními stranami, a nikoli o zaměstnance, jimž se nic nezpřízňovalo. V pravdě jest to převzetí dluhu dle §u 1405 obč. zák., které působí vůči věřiteli teprve, když také on k němu svolí a přejímatele za dlužníka přijme. Sama o sobě tedy se dohoda zaměstnanců netýkala a oni mohli si své nároky vůči D-ovi podržeti a Státní pozemkový úřad jako dlužníka nepřijmouti. Avšak žalobce jej přijal tím, že naň žalobu podal, neboť podáním tím a odvolávaje se nad —Čís. 6612 —
1926
to výslovně na toto převzetí v řečené dohodě, k němu nade vši pochybnost svolil (§ 863 obč. zák.). Z toho také vyplývá, že výše žalobcových nároků i proti Státnímu pozemkovému úřadu zůstala táž, jaká byla v poměru jeho k D-ovi resp. jeho pensijnímu ústavu (§ 1407 obč. zák.), a že tedy neprávem se žalobce domáhá výše stanovené v zákoně čís. 130/21. Musila by se tedy zjistiti výše pense, na kterou by byl měl žalobce nárok proti řečenému pensijnímu ústavu. Otázka však je, zda žalobce je v bodu 6 a 7 dohody zahrnut, neboť dne 1. července 1920, dle jehož stavu Státní pozemkový úřad pensisty dle bodu 6 převzal, žalobce ještě pensistou nebyl, ježto sloužil až do 31. srpna 1921, a pense nové, které by snad po 1. červenci 1920 poukázány byly, převzal Státní pozemkový úřad dle bodu toho na vlastní účet jen, byly-li by poukázány bez souhlasu Richarda D-a. Je tedy otázkou, lze-li Státní pozemkový úřad nutiti, aby po tom dni nějaké nové pense přejímal, ale převezme-li je, jsou na jeho vlastní účet pouze, převzal-li je bez souhlasu Richarda D-a, kdežto převzal-li je se souhlasem jeho, jsou na účet Richarda D-a, a tu jest otázka, zda je, je-li tu tento souhlas, převzíti musí a jen si náklad s tím spojený od D-a požadovati může, takže by šlo jen o tento souhlas D-a, či nemusí-li je vůbec převzíti, třeba D. chtěl. Poukázati však sluší i na bod 7, dle něhož Státní pozemkový úřad služební smlouvy (na rozdíl od pensi), t. j. zaměstnance ještě v aktivitě se nalézající přejímá, a nemá D. z těchto služebních smluv žádných povinností, tedy ovšem ani ne tehdy, раk-li zaměstnanec takový později do výslužby vstoupí a tudíž pense mu náležeti bude, takže dle tohoto stanoviska, třebas že Státní pozemkový úřad žalobce nepřevzal v poměru vůči němu samému (žalobci), musil by přece žalobce platiti za převzatého v poměru Státního pozemkového úřadu k D-ovi, a pensi tedy nebyl by mu povinen D., nýbrž Státní pozemkový úřad a jen by šlo o to, má-li Státní pozemkový úřad postih na D-a či nic dle toho, zda si souhlas jeho vyžádal čili nic. Bod 7 nečiní ohledně žalobce výjimky, vztahuje se tedy i na něj, a klade jen za podmínku, aby šlo o nárok z toho důvodu, že smlouva služební po 1. červenci 1920 trvala, což ohledně žalobce dopadá, ježto propuštěn byl až 31. srpna 1921. Jde-li však o převzetí nároků z trvání služební smlouvy po 1. červenci 1920, mohou to býti jen nároky pensijní, neboť z trvání služebních smluv vznikaly sice i nároky na služební plat, dokud zaměstnanec zůstal v aktivitě, ale o převzetí těchto nároků mluviti bylo by bezpředmětno a protismyslno, ježto Státní pozemkový úřad musil je vůči zaměstnancům, jež podržel, nésti i bez převzetí; nikoho nenapadne, že by D. měl mu jeho zaměstnanectvo platiti. Mysliti však na nároky jiné, na př. náhradu škody z úrazu ve službě, nelze, protože to nejsou již nároky pouze z trvání služební smlouvy, tedy ze smlouvy té, nýbrž z úrazu. Jestliže tedy Státní pozemkový úřad v bodu 7 převzal vůči D-ovi služební smlouvu žalobcovu, tedy, když z této původní smlouvy žalobcovy s D-em plyne pro žalobce pensijní nárok podle stanov D-ského pensijního ústavu, musí mu, když služební smlouva, t. j. správně služební poměr přes 1. červenec 1920 trval, pensijní nárok ten Státní pozemkový úřad hraditi, když žalobce k převzetí podáním žaloby svolil, jak již ukázáno. Jest tedy bod 7 smyslem —Čís. 6612 —
1927
a dosahem svým ve zřejmém rozporu se smyslem a dosahem bodu 6 a jde tedy o výklad obou ustanovení za účelem odklizení tohoto rozporu. Tu především třeba, aby se strany samy k otázce té vyjádřily a případné průvodní skutečnosti dohody, jež by k výkladu přispěti mohly, uvedly a dokázaly, k čemuž jíž prvým soudem dle §u 182 c. ř. s. vyzvány býti měly, což když to ani druhá stolice dle §u 496 čís. 3 c. ř. s. neopatřila, přechází nyní na stolici třetí. Teprve, nepřispějí-li strany k výkladu, bude sáhnouti k vykládacím předpisům §§ 914 a 915 obč. zák. Bude-li výsledek výkladu ten, že povinnost hraditi pensijní nárok žalobcův přešla s D-a na Státní pozemkový úřad, nastane poslední otázka, zda se žalobce nároku toho nevzdal. Tu jsou nižší stolice opět v rozporu: prvý soud přijav za prokázaný obsah výpovědí svědků Dr. V-a, A-а a F-a, usuzuje z něho, že žalobce přijal od banky M. 200000 Kč na vyrovnání všech svých nároků z poměru služebního jako odbytné, kdežto odvolací soud prohlašuje zjištění stolice prvé za pouhý úsudek, an prý prvý soud neudal skutečností, které zjišťuje, i činí odvolací soud, aniž by byl důkaz svědky opakoval, zjištění opačné a na základě výpovědi svědka В-a, jejž prý prvý soud pominul, v ten smysl, že 200000 Kč nedostal žalobce od banky na vyrovnání svých nároků, nýbrž jako remuneraci za to, že nebude při prodeji statku dělati obtíže. Ale výtka, že prvý soud pominul svědka В-a a že neudal skutečností, není správná; neboť prvý soud výslovně praví, že B-ovi nevěří a zřejmě béře za prokázané skutečnosti, jež druzí tři svědci, jimž věří, potvrdili. I když se pominou výpovědi Dra V-a a A-а, kteří vypovídají v tomto bodě jen ze sdělení třetích osob a ne z vlastního postřehu, zůstává svědek F., jenž osobně se žalobcem jednal a potvrdil, že ujednal s ním, že 200000 Kč obdrží za to, že prodejem velkostatku ztrácí své posavadní zaměstnání, což prý žalobce přijal a žádal ještě, aby naň bylo pamatováno při odhadech, by přibírán byl jako znalec, by si něco přivydělal. Odvolací soud, jenž tuto žádost o znalectví úplně pomíjí, nespatřuje v tom však odbytné. Ale když prvý soud svědkovi B-ovi nevěřil, tu, když odvoláni to napadalo, mohl mu odvolací soud věřiti jen, kdyby byl výslech opakoval (§ 498, 1 a 488 c. ř. s.), což, když se nestalo, jest vadou. Prvý soud vzal za prokázaný celý obsah výpovědi F-ovy k tomuto bodu, odvolací soud pak, jenž se měl toliko vyjádřiti, zda zjištění to přejímá, zjišťuje sám shora uvedené svědkem potvrzené ujednání, ale ohledně další prosby žalobcovy, by mu dopřán byl výdělek znalce, zůstavuje bez zjištění, ač by to mohlo býti důležito pro výklad transakce. V pominutí této okolnosti jest tedy rovněž vada. Při právním posuzování otázky, bylo-li to míněno jako odbytné, dlužno uvážiti zejména také výši pense, jaká by žalobci příslušela, jednak dle stanov D-ova pensijního ústavu a jednak, ježto pense ta dle stanov (§ 1, § 3) přísluší mu vedle požitků z pensijního pojištění podle zákona ze dne 16. prosince 1906, čís. 1 ř. zák. pro 1907, též dle tohoto zákona, změněného cís. nař. ze dne 25. června 1914, čís. 138 ř. zák. a zákonem ze dne 5. února 1920, čís. 89 sb. z. a n. Třeba tedy řešiti tyto otázky: a) přešla-li povinnost hraditi pensijní nárok žalobcův s D-a (jeho pensijního ústavu) na Státní pozemkový úřad (bod 6 a 7 dohody), předpokládaje ovšem, že — Čís. 6612 —
1928
ho proti D-ovi (pensijnimu ústavu) měl, což výslovně posud uznáno nebylo, ač se to nezdá sporno, a přešla-li, tedy dále, b) nevzdal-li se ho žalobce, t. j. nepřijal-li vyplacených mu 200000 Kč jako odbytné, a ne-li, tedy dále c) mnoho-li nárok ten dle stanov D-ova pensijního ústavu číselně činí. Poněvadž zjištění skutkových okolností ad b) prvý soud už učinil, avšak druhá stolice bez opakování důkazů vychází ze skutkového stavu podstatně jiného, a jde tedy o opakování důkazů u ní, nebyla odkázána věc do první stolice, což je přípustno i ad a) a b) (§ 496 čís. 3 a poslední odstavec c. ř. s.).
Odvolací soud neprovedl nařízené mu doplnění řízení sám, nýbrž uložil je soudu prvé stolice, zrušiv jeho rozsudek. Procesní soud prvé stolice po té žalobu zamítl, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Následkem pokynů zdejšího zrušovacího usnesení ze dne 14. října 1925 R I 788/25 zjistily nižší soudy, že pense, která žalobci přísluší podle stanov D-ova pensijního ústavu, činí ke dni 1. září 1921 3700 korun rakouských ročně, a tím jest věc již rozhodnuta a byla by bývala rozhodnuta již původně, kdyby již původně toto zjištění bylo učiněno bývalo. Jak totiž již v citovaném zrušovacím usnesení dovoženo, zůstala výše žalobcových nároků i proti Státnímu pozemkovému úřadu, раk-li by byl tento skutečně pensi žalobcovu jako dluh převzal, táž, jaká byla v poměru k D-ovi resp. jeho jmenovanému pensijnímu ústavu (§ 1407 obč. zák.) a že tedy třeba výši tu zjistiti. Když ale činila dle zjištění toho pouhých 3700 Krak ročně, byla tak nízká, že lze souditi, že ani žalobce na ni rozumně váhu klásti nemohl, což však podporuje úsudek, kdyby o něm vážné pochybnosti býti mohly, že žalobce pozbyl nároku na pensi vzdáním se již tím, když podle nynějšího zjištění nižších stolic bylo mezi ním a Jarolímem F-em ujednáno, že žalobce obdrží 200000 Kč z a to, že prodejem velkostatku ztrácí své posavadní zaměstnání, což žalobce přijal a žádal ještě, by naň pamatováno bylo při odhadech, by přibrán byl jako znalec, aby si něco přivydělal. Třeba že se při tom o pensi nemluvilo, má přece již podle svého znění slib ten povahu odbytného. Naproti tomu nezjistily nižší stolice, že bylo ujednáno, že žalobce 200000 Kč obdrží jako remuneraci (odměnu) za to, že nebude dělati obtíží při prodeji velkostatku a bude spíše při parcelaci nápomocen, neboť nižší stolice svědkovi B-ovi, jenž v tom smyslu vypovídal, nevěřily. Při tom sluší vyříditi námitku vadnosti řízení, kterou dovolání uplatňuje, že odvolací soud proti nařízení nejvyššího soudu, aby provedl doplnění řízení sám, doplnění to neprovedl, nýbrž je uložil soudu prvé stolice, zrušiv jeho rozsudek. Nařízení, by provedl odvolací soud řízení sám, bylo dáno proto, jak ze zrušovacího usnesení plyne, že odvolací soud prohlásil zjištění první stolice učiněné na základě výpovědi svědka F-a za pouhý úsudek a učinil zjištění jiné, přijav za prokázaný obsah výpovědi B-ovy, aniž by výslech jeho opakoval, ačkoli první stolice výpověď jeho uznala za nehodnověrnou a slyšel ho osobně, nikoli dožádaným soudcem. Kdyby byl odvolací soud při tomto opačném svém zjištění chtěl setrvati, byl by musil provésti doplnění sám, aby svědka В-a (jakož i F-a) mohl osobně slyšeti, avšak když své původní mínění po zrušovacím usnesení změnil a rozhodl se, že přijme zjištění první stolice, jež věřila F-ovi a nevěřila B-ovi, odpadla potřeba, by provedl řízení sám, a mohl je uložiti první stolici. Ovšem záviselo to od toho, zdali prvý soud při svých zjištěních setrvá, což nemusil, když mu odvolací soud rozsudek zrušil, avšak první soud setrval a opětoval táž původní svá zjištění, takže když je nyní odvolací soud převzal, není v tom již formální vady. Co se týče věcné správnosti zjištění, tu ovšem nejvyšší soud přezkumovati nesmí. Že si stanovisko odvolacího soudu zaujaté v bodě tohoto zjištění v prvním rozsudku odporuje se stanoviskem zaujatým v druhém (nynějším) rozsudku, nevadí, protože prvý rozsudek, byv zrušen, neexistuje již a druhý sám v sobě si neodporuje. To, že žalobce v čase, kdy se stalo ujednání o 200000 Kč, nebyl ještě v pensi, jest rovněž bez významu a nelze z toho dovozovati, že proto nemohla tato budoucí pense býti oněmi penězi vyrovnána, neboť žalobce, ačkoli byl ještě ve službě, byl již velmi stár (nyní je téměř 80tiletý, jak dovolání samo udává) a když tedy měl velkostatek, na němž byl zaměstnán, býti prodán a dostati se do třetích rukou, musilo se počítati s tím, že svou službu ztratí, a proto je na snadě, že dle zjištění nižších stolic přijal 200000 Kč jako náhradu za ztrátu svého postavení, své služby, tedy jako odbytné za budoucí propuštění ze služby, tedy za vše, tudíž nejen za ztrátu aktivity a jejích požitků, nýbrž i za onu budoucí pranepatrnou pensi D-ovskou, ježto po propuštění ze služby na jiné požitky nároku by neměl. Ovšem že se to týkalo jen poměru jeho k nastávajícímu nabyvateli velkostatku, Státnímu pozemkovému úřadu, za který F. prostředně jménem banky M., jež byla plnomocnicí Státního pozemkového úřadu, jednal, nikoli v poměru k D-ovi samému, který v té transakci súčastněn nebyl. Tak tedy i kdyby byl Státní pozemkový úřad žalobce převzal, jest tento se svými pensijními nároky vyrovnán onou částkou 200000 Kč danou a přijatou jako odbytné, z níž úroky ponesou mu mnohonásobně více, než oněch 3700 K rak, jež činila jeho pense D-ovská, o kterou by se zde jedině jednati mohlo.

Citace:

č. 6612. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 884-893.