Č. 3508.

Vojenské věci: I. Nárok na zaopatřovací požitky pozůstalých po gažistovi býv. rak. armády jest ve smyslu § 104 zák. č. 76/1922 posuzovati podle předpisů zák. z 27. dubna 1887 č. 41 ř. z. — II. Kdy lze mluviti o tom, že smrt takovéhoto gážisty nenastala následkem válečných útrap?
Nález ze dne 22. dubna 1924 č. 7053).
Věc: Anna V. v H. proti ministerstvu národní obrany (min. taj. Dr. Ant. Šafář) o nárok na důchod vdovský a sirotčí.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.

Důvody: St-lčin manžel, narozený roku 1884, narukoval dne 16. srpna 1915 jako schopný k domobranecké službě beze zbraně k náhrad. setnině domobr. pěšího pluku č. 10 v Tyrolích, v únoru 1916 pak byl přeložen k zeměbr. brigádnímu soudu v Terezíně, kde sloužil jako zapisovatel, později jako soudní praktikant (praporčík). Při superarbitraci dne 10. září 1918 byl uznán za invalidu k jakékoli službě domobranecké nezpůsobilého a bylo vysloveno, že zhoršení jeho choroby není v souvislosti se zvláštnostmi vojenské služby. Z tohoto důvodu byl rozhodnutím vojenského velitelství v L. z 19. září 1918 propuštěn do neaktivního poměru a vysloveno, že mu nepříslušší žádný nárok zaopatřovací. Podle úmrtního listu zemřel dne 16. října 1919 na srdeční vadu. Žádost st-lky za přiznání vdovské pense a příspěvku na vychování 3 nedospělých dítek z důvodu, že manžel její až do narukování úplně zdravý, zemřel následkem válečných útrap, byla nař. rozhodnutím zamítnuta z důvodu, že smrt jejího manžela nenastala za okolností, které podle § 1 lit. a) a b) zák. z 27. dubna 1887 č. 41 ř. z. zakládají nárok na zaopatření vojenské, s tímto dodatkem: »Domobranecký soudní praktikant Dr. František V. byl 10. září 1918 superarbitrován, tříděn jako »invalidní, ke každé domobranecké službě neschopen«, a ježto zhoršení jíž z občanského života trvající jeho smrtelné choroby nebylo v souvislosti se zvláštnostmi vojenské služby, byl jmenovaný z činné služby propuštěn bez nároku na zaopatřovací požitky a zemřel teprve 16. října 1919«.
Nss neshledal stížnost za důvodnou.
Nárok na zaopatřovací požitky osob pozůstalých po gažistech bývalé rak armády jest ve smyslu § 104 zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. posuzovati podle ustanovení zák. z 27. dubna 1887 č. 41 ř. z.
Nař. rozhodnutím vyslovil žal. úřad, že st-lka a její dítky nemají nároku na zaopatřovací požitky ze žádného v § 1 tohoto zák. uvedeného a v daném případu v úvahu padajícího důvodu, t. j. ani z důvodu, že st-lčin manžel zemřel následkem válečných útrap (§ 1 lit. a)), ani z důvodu, že nabyl zák. nároku na přiznání trvalého vojenského zaopatření pro neschopnost k službě získanou takovým stálým přerušením zdraví, které bylo způsobeno zvláštností služby vojenské (§ 1 lit. b) ve spojení s ustanovením § 4 zák. z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z. — jak nař. rozhodnutí blíže rozvádí).
Stížnost nepopírá, že st-lčin manžel nenabyl nároku na zaopatřovací požitky z důvodu § 4 právě cit. zák., nýbrž opírá nárok st-lčin i jejich dítek patrně toliko o ustanovení § 1 lit a) zák. z 27. dubna 1887 č. 41 ř. z., neboť brojí proti nař. rozhodnutí pouze námitkou, že manžel st-lčin zemřel následkem válečných útrap, poněvadž byl roku 1915 odveden jako zdravý a vojenské služby schopný muž a svoji chorobu si přivodil za 3 leté služby na vojně právě následkem válečných útrap.
Tím popírá stížnost jak správnost úsudku žal. úřadu, že st-lčin manžel nezemřel následkem válečných útrap, tak i správnost jeho předpokladů, totiž že smrtelná choroba st-lčina manžela vznikla dříve, než činnou službu za války nastoupil a že zhoršení choroby té, nastalé v době jeho činné služby, nebylo ani v souvislosti se zvláštnostmi vojenské služby, tedy tím méně následkem válečných útrap.
Tyto popřené předpoklady nař. rozhodnutí i utvořený z nich závěr jsou otázky skutkové, jež mohou býti nss-em přezkoumány jen s hlediska § 6 zák. o ss, t. j. nss nemůže úsudek žal. úřadu nahraditi svým úsudkem vlastním, nýbrž může jen zkoumati, zdali žal. úřad měl pro svůj úsudek dostatečný podklad ve spisech, zdali není úsudek ten utvořen v rozporu se zásadami logického usuzování a zdali řízení, jímž byl podklad pro úsudek ten získán, netrpí podstatnými vadami.
Podle spisů tvořily podklad ten jednak zápisy ve kmenové knize, dle nichž byl st-lčin manžel odveden roku 1905 jako jednoroční dobrovolník, ale presentován až dne 1. října 1907 a koncem října 1907 uznán za nezpůsobilého k službě se zbraní a z vojenského svazku propuštěn, potom znovu presentován dne 16. srpna 1915 jako schopný k domobranecké službě beze zbraně, při čemž sloužil nejprve u náhradní setniny domobr. pěšího pluku č. 10 a od února 1916 až do svého propuštění u brigádního soudu v Terezíně jako zapisovatel a soudní praktikant, jednak spisy superarbitrační z r. 1918, dle nichž jmenovaný v poli nebyl a onemocněl v době své služby u vojenského soudu chrlením krve, trpěl chudokrevností, zduřením jater a těžkou nevyléčitelnou organickou srdeční vadou, která vznikla již před narukováním jako následek několikráte přetrpěného kloubového rhematismu a která se zhoršila v době jeho etapní i kancelářské služby — jednak vojensko-lékařské dobrozdání ze 6. dubna 1922, dle něhož nelze připustiti nijakou souvislost mezi konáním kancelářské vojenské služby u soudu a příčinou smrti, když st-lčin manžel působil od srpna 1915 až do superarbitrace v zázemí ve službě, která se rovnala jeho civilnímu povolání, — a konečně úmrtní list, dle něhož zemřel na srdeční vadu. Zjištěním tímto, čerpaným vesměs z úředních dokladů, mezi nimi i z rozhodnutí moci práva nabyvšího, nelze právem žádných vad vytýkati.
Mimo to byla i st-lce poskytnuta možnost, aby se ve věci samé vyjádřila a sice jejím protokolárním výsledkem u obecního úřadu ve H. dne 31. března 1921, při němž udala, že její manžel narukoval roku 1916 k zeměbr. pěš. pluku č. 10 do V., že v listopadu 1917 onemocněl kloubovým rheumatismem a že roku 1918 byl propuštěn z vojny. Dále udala, že v poli nebyl a že dosáhl hodnost praporčíka.
Ani v řízení správním ani ve stížnosti neuvedla st-lka žádných bližších okolností o tvrzených útrapách nebo o druhu a povaze služby, které by podporovaly její tvrzení, že smrt jejího manžela byla přivoděna útrapami válečnými a které úřad opomenul vyšetřiti.
Bylo-li však takto bezvadně zjištěno, že smrtelná choroba st-lčina manžela vznikla před jeho službou vojenskou, že se zhoršila sice v době jeho vojenské služby, ale nikoli v souvislosti se zvláštnostmi služby té, nelze ani úsudku, jejž si úřad z těchto předpokladů utvořil, že totiž smrt jmenovaného nenastala následkem válečných útrap, vytýkati nedostatek opory ve spisech nebo nesprávnost.
Stížnost, jež jiných námitek neobsahuje, není tedy důvodná, i bylo ji zamítnouti.

Citace:

č. 3508. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1085-1087.