NPD documents search: Slovník veřejného práva československého, sv. 1

Cizinci

(cizozemci) jsou oni, kdož zdržují se na území našeho státu, nemají však československého občanství státního. Příslušník cizího státu nemůže být zároveň příslušníkem republiky Československé (§ 4 úst. list.). Pro obor práva soukromého obsahuje všeobecný zákoník občanský (§§ 4, 33 až 38) příslušnou úpravu právního postavení c-ů, kdežto pro právo trestní dána jest podobná podrobná úprava v zákoně trestním (§§ 37—43). Pro obor práva ústavního a správního takových podrobných ustanovení není. Hlava V, naší ústavní listiny jest sice nadepsána: „Práva a svobody, jakož i povinnosti občanské”, než z tohoto nadpisu nedá se odvozovati, že by všechna práva v hlavě oné zaručená byla obmezena jen na zdejší občany státní. Slovo „občanské” není totožné se slovem „státoobčanské”, nýbrž volilo se na místě výrazu „poddaný”. Základní práva občanská, uvedená v hlavě V. úst. list., jako svoboda osobní a majetková,, volnost stěhování, volné nabývání nemovitostí a svobodná volba povolání, ochrana vlastnictví soukromého, svoboda domovní, svoboda tisku, právo spolkové a shromažďovací, ochrana tajemství listovního, svoboda učení a svědomí i volnost projevu mínění, přiznávají se cizím státním občanům, usedlým na území našeho státu, stejně jako státním občanům československém. Jen někdy v některém zákoně speciálním najde se výjimka, jako když zakázalo se, že členové po¬ slední panující dynastie nesmějí nabývat práva domovského na území republiky (zák. č. 236/1920 Sb.). Jinak praví ústavní listina (§ 106), že všichni obyvatelé republiky požívají v stejných mezích jako státní občané na území republiky plné ochrany svého života a své svobody, nehledíc k tomu, jakého jsou původu, státní příslušnosti, jazyka, rasy nebo náboženství. Úchylky od této zásady jsou přípustny jen, pokud právo mezinárodní tak dovoluje. Tím i pro obor práva veřejného jest jasně řečeno, že i před úřady veřejné správy mají c. stejný nárok na právní ochranu jako tuzemci, mohou užívati stejně všech přípustných prostředků právních i staví se také co do práv veřejných tuzemcům zcela na roveň, pokud zákony státní by neobsahovaly výjimek z tohoto zásadního pravidla, jakož i za podmínek reciprocity, t. j. pokud mateřský stát c-ův nechová se zase k našim občanům státním hůře, než ke svým vlastním, kdež by pak bylo možno nastoupiti opatřením odvetným (mezinárodní retorse jakožto prostředek mezinárodním právem dovolené svépomoci). Ze zásady uznané rovnoprávnosti c-ů s tuzemci stanoveny jsou všeobecné a nejdůležitější výjimky v tom směru, že c. nemají nároku na udělení práv politických v užším smyslu, t. j. takových práv, která zaručují občanům účast na výkonu státní moci a tvoření státní vůle nebo podíl na veřejné správě uvnitř státu (samospráva). Tak cizinec nemá ani hlasovacího práva ani volitelnosti do sněmovny poslanecké a senátu, do zastupitelstva zemského, okresního, obecního. Mezi útvary samosprávy zájmové bývali c. zvláště vylučováni z pasivních volebních práv do obchodních komor; mohou sice voliti, nemají však volitelnosti (zák. č. 85/1868 ř. z.). Jedině československý občan státní může být jmenován čestným občanem v obci (zák. č. 7/1864 z. z., § 9). Jedině náš státní občan může být přísedícím nejvyšších tribunálů práva veřejného, jako soudu ústavního a volebního. Do státní služby přijímají se pouze tuzemci, jak nařizuje služební pragmatika (zák. č. 15/1914 ř. z., § 1). Totéž platí o úřednících obecních a olares- Slovník veřejného práva českosl. nich (zák. č. 443 a 444/1919 Sb.). Požadavek zdejšího státního občanství platí i pro úřady církevní a pro učitelství na školách národních (zák. č. 473/1919 Sb.). Jen zdejší státní občan může se státi notářem nebo vykonávati advokacii. Pozbude-li žena, vykonávající advokacii, sňatkem s c-em našeho občanství státního, může jí ministr spravedlnosti po slyšení advokátní komory povoliti, aby advokacii dále vykonávala (zák. č. 40/1922 Sb.). Na československé občanství státní vázáno je provozování lékárny a povolání lékařské, s výjimkou v určitých případech podle zák. č. 419/1919 Sb. Pro živnosti všeobecně určuje živnostenský řád (§ 8), že c., prokáží-li formálnou reciprocitu se strany státu, k němuž náležejí, jsou na roven postaveni tuzemcům co do nastoupení a provozování živnosti. Kdyby reciprocitu nemohli prokázati, potřebují povolení zemského úřadu politického (a to, i když by šlo o živnost, kterou jinak nastoupiti lze na základě pouhého ohlášení). Podomní obchod může provozovati jen náš státní občan (§ 2 zák. č. 87/26 Sb.). O cizozemských obchodních cestujících jedná § 59 e živn. ř. Podle práva tiskového cizinec nemůže býti zodpovědným redaktorem tiskopisu periodického (zák. č. 142/1868 ř. z., § 12), podle práva spolkového nemůže být členem spolku politického (zák. č. 134/1867 ř. z., § 30), podle práva shromažďovacího nemůže být podnikatelem, pořadatelem nebo řidičem shromáždění, kde se má jednati o záležitostech veřejných (zák. č. 135/1867 ř. z., § 8). Otázku, zda c., kteří jazykově náležejí k některé naší národnostní menšině, požívati mají také menšinových výhod našeho jazykového zákona o dvojjazyčnosti úřadů, jest ve smyslu § 2 jaz. zák. zodpověděti kladně, neboť jsou „příslušníky jazyka a této menšinyˮ podle § 2 jaz. zák. Takové jest i stanovisko nejvyššího správního soudu (Boh. 966, 1968, 4706, 4908). Nemajíce toho zájmu na životě státním, jako tuzemci, jsou c. zbavováni povinnosti, konati státu určité osobní služby: tak nemají povinnosti zasedat v soudnictví trestním jako porotci, ani nedoléhá na ně všeobecná povinnost branná; od jiných břemen vojenských (ubytování, přípřeže, rekvisice vozidel) nejsou však osvobozeni. Rovněž nejsou osvobozeni od povinnosti, konati obci služby ruční nebo potahy a motorovými vozidly (zák. č. 329/1921 Sb., § 39). Dále stejně pro ně platí všeobecná povinnost školní, břemena pojišťování sociálněpolitického, jakož i podrobeni jsou všeobecným povinnostem daňovým, pokud státní smlouvy mezinárodní neobsahují zvláštních úmluv za účelem jak předejíti dvojímu zdaňování. Nároku na zaopatření chudinské c. nemají, neboť jim schází domovské právo v některé obci.
Každý cizí státní občan, jehož pobyt na našem území státním jest z důvodů veřejného řádu nebo bezpečnosti nepřípustným, může být beze všeho z území státního vyhoštěn či vypovězen, a to bez ohledu na to, zda bylo proti němu zavedeno nějaké řízení trestní (zák. o policejním postrku 88/71 ř. z.; viz heslo: Policejní vyhoštění). Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi platí o c-ích celkem obdobné dřívější předpisy uherské; pro usazování se c-ů v zemi žádají se podmínky přísnější, jako zachovalost, dostatek majetkových prostředků a přihlašovací povinnost v obci (zák. čl. XXII-1886 uh., zák. čl. V/1903 uh. o vypovídacím právu c-ův, zák. čl. VI/1903 uh., zák. čl. II-1909 uh.). O připuštění cizích podniků a akciových společností, které mají sídlo mimo obvod československého státu, k provozování obchodů v oblasti republiky platí zvláštní předpisy (nař. č. 127/1865 ř. z., zák. čl. XXXVII/1875 uh., zák. čl. XXXVI/1876 uh., zák. č. 12/1920 Sb., nař. č. 532/1920 Sb.).
Literatura.
Weyr: „Soustava československého práva státního", II. vyd., 1924, s. 412; Pražák: „Rakouské právo ústavní", II. vyd., 1902, III., § 173; Ulbrich: „Österr. Staatsrecht", 1909, § 74; Frisch: „Fremdenrechtˮ 1911. Spiegel: ZurLehre vom Fremdenrecht, 1910.
František Vavřínek.

Citace:

Cizinci. Slovník veřejného práva Československého, svazek I. A až Ch. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 174-176.