NPD documents search: Soudní síň, 3 (1926) - Jak pan St. fotografoval koupající se dívky

Jak pan St. fotografoval koupající se dívky.

(Zemský trestní soud v Praze.)

Uvážíme-li že pan Otokar St. nemiloval žen, neholdoval alkoholu, ani karbanu, ani jiné hře, nebyl funkcionářem spolků, nepěstoval holubů, ani králíků, ani kanárů, ani hádanek, ani křížovek, netancoval, nebyl ani footballovým, ani filmovým, ani radiovým fanouškem — tážeme se, pro pána krále, jakou mohl mít vášeň? A měl ji! Byl jí celý proniknut a posedlý, opila jeho smysly, uzavřela jeho mozek hermeticky proti rozumným důvodům, vláčela jím sem tam, pudila ho s místa na místo: pan Otokar St. — fotоgrafοval. Byl úředníkem Živnobanky (proto mu na jeho vášeň zbývalo), a když po úřadě shltl v restauraci oběd, řítil se domů, popadl aparát, vstrčil do kapsy desky a vydal se na lov. Ať slunce svítilo, ať pršelo, ať kroupy padaly, pan St. vycházel na lov za žní krásy a světla: fotografoval kde co: pražské věže i babky z Uhelného trhu, Vltavu i tovární komíny, zajímavé starce i nezajímavá děvčata. Vracel se denně s kořistí domů a tam dlouho do noci vyvolával desky v pokoji, který si zřídil na tmavou komoru. Potom v předsíni své bytné oplachoval u vodovodu desky a platil v důsledku neobyčejné spotřeby vody čtvrtletně 69,76 Kč vodní dávky.
To byla jeho vášeň, které obětoval všecko. A také nesla ovoce: v jeho pokoji nebylo k hnutí. Stohy vyvolaných desek a kopírovacích papírů rostly do nebezpečných výší i rozměrů, takže jednoho dne přiběhl na pana St. pan domácí s poukazem, že strop se prohýbá pod nějakou děsnou tíží. Pan St. se omluvil a odnesl část svých plodů na půdu. Teď začalo přibývat materiálu zase tam, a jak to ještě dopadne, nevíme, neboť se mezitím udál případ, který hodláme vylíčit pro výstrahu, kam může zaníceného člověka zavést neblahá vášeň.
Pan St. si vyjel jedné krásné neděle do Dobřichovic, ovšem s aparátem a deskami. Byl srpen, slunce vysoko, obloha bez mraku, všecky vyhlídky na skvostné vodní, divukrásné partie. Pan St. se vydal k Berounce. Jsa člověk plachý, nechtěl zbytečně bouřit lidí, koupajících se v řece, a procházkou mezi olšemi šel značný kus cesty proti proudu. A hle, nepozorován, viděl dvě mladé, vnadné dívky, kterak smějíce se a laškujíce ponořovaly svá bílá tílka do vody a zas je vynořovaly ven.
Byl to utěšený, roztomilý obrázek. Panu St., ač na ženy nikdy nepomyslil, tlouklo srdce téměř hlasitě jako na poplach. „Ty si chytnu,“ zamumlal, našel si vhodný výhled, pěkné popředí, zaostřil obrázek, zastrčil desku a číhal s nataženou spouští. Dočkal se. V okamžiku, kdy dívky postavily se přímo proti břehu, smějíce se čemusi, co si právě povídaly, stiskl pan St. spoušť — a už to bylo. Ale v tom také něčí pádná pěst spočinula na jeho rameni.
„Tak vy tak, budete tady číhat na bezbranné slečny, abyste se pak mohl před svými kumpány chlubit pikantními obrázky, to jo!“ — a překvapený pan St. pocítil na levé a pak na pravé tváři něco, co nelze nazvat jemným pohlazením. Slečny zatím unisono vypískly a seznavše, co se děje, vystoupily na břeh, zahalily se do plášťů a přiběhly k místu „činu“.
„I vy nestoudníku jeden!“ hrozila jedna něžným prstem.
„I vy halamo!“ pravila druhá, „co si to vlastně dovolujete?“
Pan St. byl překvapen tak, že se jen stěží vzpamatovával. Ale nevzpamatoval se ještě ani, když se ozvala pohrdavá poznámka pána, který ho napadl. „To je beztoho nějaký nemrava!“
To panu St. dodalo. Už se neovládl. Položil aparát, vyskočil a ocitnuv se tváří v tvář neznámému mladému muži, oplatil mu nejen předešlé pohlavky, ale vrátil mu je dokonce i s úroky, doprovodiv je pohlavky z brusu novými. To si zase nenechal líbit druhý pán a tak se na pravém břehu Berounky rozpoutala bitka, za níž obě slečny utekly, volajíce úpěnlivě o pomoc, ale po níž zůstal vítězem onen cizí pán, zatím co pan St. vycházel z boje roztrhán, umazán, s rozbitým nosem a co horšího — s rozbitým aparátem, do něhož neznámý kopl, až letěl k protějšímu stromu a rozbil se.
A tohle fotografické dobrodružství mělo v minulých dnech, byvši už jednou odročeno, dohru u samosoudce vrch. rady Jos. Svobody, kdy se zodpovídal pan Eduard Michota jednak ze zločinu poškození cizího majetku, jednak z přestupku lehkého ublížení na těle.
Obžalovaný elegán popíral jakoukoli vinu; prý jedna z těch slečen byla jeho snoubenkou a drzé počínání pana St. přivedlo ho z míry a do rozčilení. O aparát pak prý jen nerad zavadil v té chumelenici.
Ale pan St. pravil, že byl napaden, že svým fotografováním nemínil nic zlého, že fotografuje všecko na světě. Slečny zase pravily, že přišly až po prvním utkání, takže nemohou o počátku boje ničeho říci. O průběhu boje rovněž ne, poněvadž hned utekly. Ale ten pán že je chtěl asi kompromitovat.
Soud, uváživ všecky okolnosti, odsoudil pana Michotu toliko pro lehké ublížení na těle, jež bylo prokázáno lékařským vysvědčením, do vězení na dva dny s podmíněným odkladem trestu na rok. Na zločin poškození cizího majetku soud neuznal, nemaje za prokázáno, že pan Michota do aparátu kopl úmyslně. S nárokem na náhradu škody za rozbitý aparát — byl to dvojitý anastigmat, Birnbaumův model „Noblessa“ — poukázán soukromý účastník pan St. na pořad práva civilního.
—par.

Citace:

Jak pan St. fotografoval koupající se dívky. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 6, s. 72-73.