Č. 4212.
Horní právo: I. Rozhodnutí ve sporech mezi závodní správou a závodní radou o povinnosti závodní správy, poskytnouti závodní radě kancelářské místnosti, nepřísluší báňským úřadům, nýbrž revírní radě, pokud se týče rozhodčímu soudu hornickému. — II. Pokud prov. nař. ze 13. července 1920 č. 434 Sb. v § 19 rozhodování o těchto sporecih z kompetence revírní rady vylučuje, příčí se zákonu a jest neplatné.
(Nález ze dne 9. prosince 1924 č. 21894.)
Prejudikatura: Boh. 2697 adm.
Věc: Těžařstvo Brucher Kohlenwerkc v L. ,(adv. Dr. Emil Rindskopf z Teplic-Šanova) proti báňskému hetjmanství v Praze (vl. rada Dr. Frt. Kňourek, za zúč. stranu adv. Dr. Otto Sommer z Prahy) o opatření místností pro závodní radu.
Výrok: Nař. rozhodnuti se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: Oznámení závodní rady dolu Pavel II. v H., že správa závodu nedává jí k disposici žádnou místnost, zaslal báňský revírní úřad v M. stěžujícímu si těžařstvu, jako majiteli dolu k vyjádření. Těžařstvo podalo zprávu, že záv. radě dovolilo, aby své schůze a porady konala v kanceláři záv. dozorců resp. v kancelářích šichtmistra.
Výměrem z 5. února 1923 prohlásil báňský revírní úřad v M., že zprávu tuto nemůže vzíti na vědomí a dodal: Podle § 15 zák. z 25. února 1920 č. 144 Sb. má závodní správa dáti záv. radě k disposici vhodnou kancelářskou místnost, t. j. záv. radě má býti přikázána místnost, s níž by mohla disponovati. To se však dle předložené zprávy nestalo, ježto členové záv. rady jsou nuceni svoje schůze a porady konati v kanceláři dozorčího orgánu. Důlní správa se tudíž vyzývá, aby dala záv. radě k disposici vhodnou místnost ve smyslu uvedených vývodů a o provedení tohoto příkazu během 30 dnů úřadu zprávu podala.
Odvolání z výměru toho podané zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím z důvodů v něm uvedených.
Ke stížnosti do tohoto rozhodnutí podané bylo se nss-u především z moci úřední zabývati otázkou příslušnosti báňského hejtmanství k vydání nař. rozhodnutí. V odpor vzatý výrok žal. úřadu má dle svého znění povahu rozhodnutí, jímž se rozhoduje o rozsahu povinnosti záv. správy, dáti záv. radě k disposici vhodnou místnost k vyřizování úkolů na ni vznesených. Nař. výrok nelze proto uznati za akt pouhého zprostředkování mezi záv. radou a záv. správou, v němž ovšem báňskému úřadu nemůže býti bráněno.
Jest však otázkou byl-li báňský úřad povolán vydati rozhodnutí shora uvedeného obsahu. Příslušnost báňských úřadů na půdě zák. o závodních a revírních radách jest vymezena v § 26 tohoto zák. Označena jest tu jako činnost dozorčí. Jest ovšem pravda, že při schematickém znění tohoto zák. může býti v konkrétním případě často nesnadno stanoviti hranice této dohlédací moci. Není to však za těžko tam, kde se jedná o spor mezi záv. správou a záv. radou. Neboť ohledně rozhodování takových sporů má zákon v § 19 pod č. 2 zvláštní ustanovení, dle něhož o takových sporech mají rozhodovati revírní rady a s konečnou platností hornický rozhodčí soud.
Vzejde-li tedy mezi záv. správou a záv. radou spor o rozsah povinnosti podnikatele vůči záv. radě jakožto takové, jde beze vší pochyby o spor dle § 19, č. 2. Zákon v § 19 č. 2 arciť v závorkách uvádí § 13 tohoto zák.. což by na první pohled zdálo se nasvědčovati tomu, že zák. v § 19 pod č. 2 chtěl na revírní radu vznésti jen spory o výkon usneseni záv. rad. Leč znění zákona nenutí k takovémuto restriktivnímu výkladu. Citace § 13 v § 19 č. 2 cit. zák. může sama o sobě býti právě tak exemplifikativní jako taxativní. Že však ji sluší uznati pouze za exemplifikativní, jde jasně na jevo jak z úzce formulovaného znění § 26 cit. zák., tak i z úvahy, že by v opačném případě nebylo tu vůbec úřadu, jenž by byl povolán rozhodovati o takových sporech mezi záv. radou a záv. správou, na něž se ustanovení § 13 cit. zák. nehodí. Není však nutkavého důvodu míti za to, že v zákoně jest mezera pro praktické použití jeho tak povážlivá. (Srovnej ostatně nál. Boh. 2697 str. 1719 ohledně zák. o záv. výborech.) Pro opačný názor nelze se dovolávati ustanovení § 19 prov. nař. č. 434 Sb. z r. 1920, neboť kdyby ustanovením tímto měla skutečně býti omezena příslušnost revírních rad, normovaná v zák. o záv. a revír, radách, příčilo by se nařízení v tomto bodu zákonu a nebylo by je v tomto směru lze uznati za platné.
V daném případě šlo zřejmě o spor mezi záv. správou a záv. radou stran povinnosti podnikatelstva, vyplývající ze zák. o záv. a rev. radách. Nebyly tudíž báňské úřady příslušný spor tento řešiti a neprávem tedy podjaly se úkolu tohoto. Z toho nepodává se ovšem důsledek vyvozovaný zástupcem žal. úřadu při veřejném ústním líčení, t, j. zamítnutí stížnosti, nýbrž důsledek jiný, totiž zrušení nař. rozhodnutí pro překročení zákonné kompetence, tudíž pro nezákonnost.