NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 5025.

Vyvlastnění. — Administrativní řízení. — Řízení před nss-em (Slovensko): I. * Rozhodnutí min. vnitra, jímž podle zák. z 18. března 1924 č. 72 Sb. a § 5 zák. čl. XLI z r. 1881 uděluje vyvlastňovací právo pro určité podnikání, nelze stížností u nss-u naříkati, ježto se jím nezasahuje do práv osob třetích. — II. Okolnost, že určité ministerstvo žádá za vyvlastnění k účelům svého resortu, nevylučuje zákonem předepsanou nutnost, aby příslušný úřad vydal nález v dohodě s týmž ministerstvem.
(Nález ze dne 19. října 1925 č. 19312).
Věc: Město Bratislava (adv. Dr. Otakar Jamnický z Bratislavy) proti ministerstvu vnitra (za zúčastněný referát min. veř. prací min. konc. Dr. Rudolf Hermann) o přiznání vvvlastňovacího práva.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Nař. rozhodnutím udělilo min. vnitra v dohodě s min. veř. prací ve smyslu § 1 č. 1 zák. z 18. března 1924 č. 72 Sb. referátu min. veř. prací v Bratislavě právo vyvlastňovací podle § 5 zák. čl. XLI : 1881 k vyvlastnění pozemků... v kat. obci Bratislavě, patřících městu Bratislavě, potřebných k postavení osobního přístaviště s vedlejšími budovami.
Rozhoduje o stížnosti do výnosu toho podané, veden byl nss těmito úvahami:
Zák. čl XLI : 1881 stanoví v § 1, že vyvlastnění je přípustným jen v zájmu všeobecném a to v případech v § tom pod č. 1—13 uvedených. Zvláštní případy uvádějí i §§ 2—4. V § 5 pak stanoveno, že vyvlastňovací právo pro každé jednotlivé podnikání — pokud neudělí je již specielní zákon sám nebo tento jinak nestanoví — udílí min. veř. prací a komunikací, kterážto kompetence přiznána zákonem z 18. března 1924 č. 72 Sb. od 14. dubna 1924 min. vnitra v dohodě s odborným min. Při ústním líčení vytýkal zástupce st-lky, že v daném případě rozhodlo min. vnitra v dohodě s min. veř. prací, ač toto svojí expositurou o vyvlastnění žádalo, a tedy je stranou. Zákon však výslovně předpisuje, že žal. úřad; rozhodnouti má v dohodě s odborným min. Žádá-li coto neb podřízený mu úřad o vyvlastnění, je ovšem stranou, ale dohodujíc se s min. vnitra, je úřadem. Taková dvojí tvář není ve věcech správních ničím novým neb nepřípustným, na př. ve věcech obecních, věcech pozemkové reformy a pod., a není tedy výtka, že by proto bylo rozhodnutí vadným, důvodnou.
Dle § 11 vztahuje se vyvlastňovací právo pouze na ony plochy, které dle plánů schválených kompetentním úřadem jsou nutný k provedení, změně, zvětšení, účelnému zařízení neb udržování onoho podniku, po případě k jiným v § tom uvedeným účelům.
Stížnost brojí proti tomu, že vyvlastňovací právo bylo povoleno právě vyvlastnění pozemků, patřících stěžujícímu si městu. V tom vidí nezákonnost nař. rozhodnutí dovozujíc, že vyvlastnění těchto pozemků je nezákonným, ježto pozemky ty již nyní slouží účelům, pro které mají býti vyvlastněny, ježto určeny jsou pro park, jsou nejcennějším majetkem obce a ježto jich pro zamýšlenou stavbu není potřebí, když stát sám k tomu účelu potřebné pozemky má na jiném, dle názoru stížnosti vhodném místě.
Odvodní spis žal. úřadu míní, že stížnost je nepřípustná, ježto přiznáním vyvlastňov. práva dle § 5 cit. zák. článku ještě nebylo zasaženo do práv stěžující si obce.
I nss stojí na stanovisku, že stížnost proti rozhodnutí, jímž min. vnitra spolu s příslušným odborným min. přizná podnikání nějakému vyvlastňovací právo, není přípustná proto, že se přiznáním tohoto vyvlastňovacího práva ještě nezasahuje do práv osob třetích. Neboť rozhodnutí učiněné ve smyslu § 5 cit. zák. čl. ještě ničeho nevyvlastňuje, nýbrž uznává a vyslovuje pouze, že pro to které podnikání, ježto se děje v zájmu veřejném a vyhovuje podmínkám v cit. zák. článku uvedeným, může vyvlastňovací řízení býti zavedeno. Přiznání vyvlastňovacího práva je nutným předpokladem, aby vyvlastňovací řízení ve smyslu §§ 31 a násl. bylo zahájeno, ale vyvlastnění samo ještě nevyslovuje. O tom, která nemovitost má a může býti vyvlastněna — jestliže se strany nedohodnou — rozhoduje se teprve po provedeném řízení, upraveném v oddíle III. cit. zák. čl. usnesením ve smyslu § 39. Teprve tímto usnesením, pokud schvaluje expropriantem předložený plán vyvlastňovací, může expropriát býti ve svých právech dotčen, a jen v řízení, které po rozhodnutí o přiznání vyvlastňovacího práva následuje a usnesení dle § 39 bezprostředně předchází, může se expropriát brániti a to i námitkami čerpanými, z I. hlavy cit. zákona (§ 33 in fine), usnesení tomu odporovati a proti konečnému rozhodnutí stížností u nss-u brojiti. Nemůže tak učiniti již proti rozhodnutí, přiznávajícímu vyvlastňovací právo dle § 5 cit. zák. čl., ježto tím se jen podnikání určitému přiznává právo, aby se vyvlastnění nemovitostí, které je podnikání zapotřebí, domáhalo.
Nař. rozhodnutí také skutečně nevyslovilo nic více než, že se referátu min. veř. prací přiznává vyvlastňovací právo k postavení osobního přístaviště s vedlejšími budovami. Uvádí-li se v něm i, že vyvlastňovací právo to se přiznává již vzhledem k určitým pozemkům stěžující si obce, nevyslovuje se přece ještě vyvlastnění jich. Uvedení to je nadbytečné, ale přece nebéře rozhodnutí tomu povahy pouhého rozhodnutí o přiznání práva vyvlastňovacího, jímž do práv st-lky zasaženo býti nemohlo a nebylo. Referát min. veř. prací, chtěje přiznané mu vyvlastňovací právo uplatniti a realisovati, může tak učiniti teprve po řízení v části III. cit. zák. čl. uvedeném, ve kterém teprve o vyvlastnění samém bude rozhodnuto, a v němž stěžující si obec své námitky proti vyvlastnění svých pozemků může uplatniti.
Ježto tedy nss neshledal, že by nař. rozhodnutím vůbec mohlo býti nějaké subjektivní právo st-lky dotčeno, musel stížnost odmítnouti pro nedostatek možnosti porušení subjektivních práv.

Citace:

č. 5025. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 337-339.