— 126 —
Příspěvek k praxi čl. V. zák. ze 17. prosince 1862, č. 8 ř. z. z r. 1863.
Ze zásady, že činy trestné dle §§ 487.—491. a 496. tr. z. jsou delikty soukromožalobnými, obsahuje výminky čl. V. zák. ze 17, prosince 1862, č. 8. ř. z. z r. 1863, který kategorickým imperativem nařizuje, že »die in den §§ 487—491, dann 496 St.-Gb. bestimmten Vergehen und Ubertretungen gegen die Sicherheit der Ehe sind vom Amtswegen zu verfolgen, wenn sie gegen eines der beiden Häuser — 127 —
des Reichsrates, gegen einen Landtag, gegen eine offentliche Behorde, gegen die kaiserliche Annee, die kaiserlicbe Flotte oder gegen eine selbständige Abteilung einer der beiden letzteren begangen werden.«
V odst. III. mluví čl. V. o veřejném úředníku, sluhovi, o vojínu a duchovním správci s tím důležitým dodatkem, že byl-li přečin uražení na cti spáchán proti osobám těmto vzhledem k činnosti v jich povolání, »findet die gerichtliche Verfolgung nicht nur auf Verlangen des Beleidigten statt, sondern es kann der Staatsanwalt innerhalb der im § 530 St.-Gb. bestimmten Frist im offentlichen Interesse die Anklage erheben.«
Dle jasného znění zákona, rozeznává tedy čl. V. dvojí kategorii deliktů, a sice:
a) delikty bezpodmínečně officiální, a
b) delikty ke zmocnění stíhaně (Ermáchtigungsdelikte), t. j. takové, které se stíhají sice ex officio, kdež však státní zástupce musí se vykázati, že ke stíhání svolil buď ten, komu bylo ublíženo činem trestným, neb jiný veřejný úřad.
Jest otázka, které činy trestné dle čl. V. jsou bezpodmínečně officiální, a které toliko ke zmocnění stíhány býti mohou.
Dle odst. II. čl. V., který mluvě o »kaiserliche Armee« a »kaiserliche Flotte«, dodává, že k stíhání třeba »die Zustimmung des Kriegsministers, beziehungsweise des Marineministers« ve spojení s odst. III., nepochybně za to míti sluší, že bezpodmínečně oficiálními jsou dle čl. V. ty činy trestné, jež spáchány byly »gegen eines der beiden tläuser des Reichsrates, gegen einen Landtag.« a konečně »gegen eine offentliche Behorde«, činy trestné pak směřující »gegen die kaiserliche Armee, die kaiserliche Flotte oder gegen eine selbständige Abteilung einer der beiden letzteren, gegen einen offentlichen Beamten oder Diener, gegen einen Militär- oder Seelsorger in Bezug auf deren Berufshandlungen,« že jsou delikty ke zmocnění stíhanými.
K tomuto náhledu připojuje se nepochybně i nejvyšší soud, jak z následujícího případu patrno:
Dne 19. března 1911 podala městská rada v S. na J. D. v S. žalobu pro přestupek proti bezpečnosti cti, jehož prý se dopustil tím, že dne 18. února 1911 při veřejném sezení obecního zastupitelstva v S., jako člen téhož při projednávání bodu programu o pensijním pojištění obecních zřízenců dle nového pensijního zákona, proti kterémuž návrhu byl, když se starosta města pan J. S. přimlouval za návrh městské rady, aby tomuto návrhu bylo vyhověno, se vyjádřil: »v naší obci se děje samé darebáctví«, veřejně městskou radu v S. jako veřejný úřad se zřetelem na její úřední působnost, neuváděje určitých skutkových okolností, z opovržlivé vlastnosti obvinil. — 128 —
Okresní soud v J. H. odsoudil obžalovaného pro přestupek § 491. tr. z. a uznal jej povinným k náhradě útrat.
Na odvolání obžalovaného změnil krajský soud v C. B. rozsudek I. soudu a z obžaloby pro přestupek § 491. tr. z. jej propustil z následujících
důvodů:
Soudní dvůr vzal jako 1. soud za prokázáno, že obžalovaný skutečně 18. února 1911 při veřejném sezení obecního zastupitelstva v S. se vyjádřil: »v naší obci se děje samé darebáctví«, soudní dvůr má však za to, že nepozůstávají žádné známky, na základě kterých by se dalo s určitostí souditi, že tento inkrimovaný výrok vztahuje se na žalující městskou radu města S., co výkonný úřad obce.
Je sice zřejmo, že obžalovaný svými slovy chtěl poměry v obci kárati, nevyslovil se však nijak blíže, jaký nepočestný čin svým výrokem míní a že výrok jeho proti městské radě v S. směřuje.
Městská rada vztahuje urážku tuto na sebe, aniž by bylo nějak dokázáno, že by obžalovaný měl úmysl právě obecní úřad a nikoho jiného obviňovati, jelikož výrok onen pouze všeobecně zní, ani přímo, ani nepřímo proti určité osobě nebo korporaci nesměřuje a vyloučeno není, že obžalovaný shora uvedený urážlivý výrok vztahuje na jiné obecní zřízence neb vůbec na jiné členy obce. Zvláštním usnesením odsoudil krajský soud městskou radu v S. k náhradě útrat řízení trestního, jmenovitě uznal ji povinnou zaplatiti obžalovanému útraty hájení 39 K 40 h.
Okresní soud v J. H. vyzval pak městskou radu v S., aby zaplatila další útraty (svědečné) 24 K 60 h.
Městská rada v S., přibravši si teprve nyní právního zástupce, oznámila tento případ generální prokuratuře a poukázavši na nezákonnost rozsudků obou nižších instancí, žádala ji za podání zmateční stížnosti pro zachování zákona.
K zmateční stížnosti generální prokuratury uznal kasační soud oba rozsudky nižších instancí za zmatečné a z rušil výroky o náhradě nákladů, k jichž placení městská rada v S. odsouzena byla, z těchto
důvodů:
Obě stolice přehlédly, že zde jde skutečně o urážku městské rady jako veřejného úřadu, že se jedná o trestný čin, jejž sluší dle čl. V. zák. ze 17. prosince 1862, č. 8. ř. z. z r. 1863, stíhati z moci úřední.
Neprávem přikázaly městské radě úlohu soukromého žalobce, následkem toho též i neprávem ji odsoudily k náhradě nákladů. Rozsudek okresního soudu ignoruje ostatně zcela, že starosta a obecní radní žádali i jménem vlastním za potrestání J. D., a zabýval se vý- — 129 —
lučně domněle soukromou obžalobou městské rady. Rozsudek tento nevyřizuje ani soukromou obžalobu Jana S. a ostatních členů obec. zastupitelstva, podepsaných na trestním oznámení.
Též i rozsudek soudu odvolacího nepřihlíží k těmto zásadám. Obě stolice přehlížejí, že starosta i radní, podepsaní na trestním oznámení, vůbec ani oprávněni nebyli ku vznesení obžaloby pro urážku městské rady jako takové po rozumu čl. V., že nebylo veřejné obžaloby, kterouž zákon v tomto případě žádá. Následkem toho jsou rozsudky ony podle § 281. č. 9. c) tr. ř. zmatečnými.
Důsledkem toho jsou i usnesení útratová protizákonná, pokud dovolávajíce se ustanovení § 390. 2. věta a § 393. posl. odst. tr. ř., ukládají městské radě v S. jako domněle soukromému žalobci, by hradila útraty.
Bez tohoto porušení zákona nemohly by útraty nikdy připadnouti městské radě k tíži, nýbrž dílem (poplatky svědecké) byly by poukázány na státní pokladnu a dílem (útraty obhajoby) byla by náhrada jich uložena obžalovanému (§ 390., 1. věta, a § 393. I. odst. ř. tr.).
Že však dlužno pokládati městskou radu v S. ve svém organisovaném souhrnu za veřejný úřad ve smyslu čl. V., vyplývá z ustanovení §§ 15., 52. a 62. ob. zř. pro Čechy z 16. dubna 1864, č. 78 z. z. Slušelo proto k návrhu c. k. generální prokuratury, vznesenému dle § 33. ř. tr., uznati ve smyslu § 292. ř. tr., jak shora uvedeno.
(Rozhodnutí c. k. nej v. jako kassačního soudu
z 18. října 1911, Kr II 330/11.)
Adv. JUDr. Fr. Svatoň.