NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Č. 9638.

Stavební právo (Praha): I. Nedostatek polohového plánu není překážkou pro zastavění území do plánu polohového nepojatého. — II. Okolnost, že obec pro určité území neopatřila plán polohy, není na překážku tomu, aby pozemky v tomto území byly rozděleny na místa stavební a aby pro ně byly určeny stavební čáry.
(Nález ze dne 3. února 1932 č. 20200/30.)
Prejudikatura: Boh. A 369/20, 1967/23, 8100/29
Věc: Rada hlavního města Prahy proti zemskému úřadu v Praze o parcelaci pozemků a určení stavební čáry.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 15. února 1930 nevyhověla rada hlavního města Prahy žádosti JUDra V. W. a Ing. O. P. za sdělení regulačních čar pro pozemky č. kat. . . a stav. parc. č. . . v Praze - Hlubočepích a za udělení parcelačního povolení pro tyto pozemky z toho důvodu, poněvadž území není regulováno a nelze pro tuto parcelaci zvlášť stanoviti regulační čáry vzhledem k neprojednané dosud regulaci státní regulační komise.
K rekursu žadatelů usnesl se stavební odbor hlavního města Prahy podané žádosti vyhověti a navržené regulační čáry, jakož i parcelaci svrchu uvedených pozemků schváliti za podmínek navržených místní komisí z 27. listopadu 1928. V důvodech tohoto rozhodnutí se uvádí, že nelze odpírati parcelační povolení a sdělení regulačních čar proto, že státní regulační komise neprojednala dosud regulaci dotečného území, poněvadž podle zák. č. 88/20 stává se přehledný plán touto komisí vypracovaný závazným pro stavební úřady teprve, když byl min. prací potvrzen, a není předpisu, který by zavazoval úřad, aby již dříve k námětům a přáním regulační komise přihlížel. Odepření parcelačního povolení nelze opříti ani o předpisy stav. řádu, ježto řízení parcelační, stanovení stav. čar a povolování staveb není vázáno na předpoklad, že pro dotečné území existuje platný plán polohy. Disposic tohoto plánu musí býti šetřeno jen tehdy, když skutečně existuje.
Odvolání, jež obec pražská proti tomuto rozhodnutí podala, zamítl zemský úřad v Praze nař. rozhodnutím z důvodů v odpor vzatého rozhodnutí. Uvažuje o stížnosti pražské obce proti tomuto rozhodnutí, musil se nss zabývati především vývody obvodního spisu zúčastněné strany, že stížnost je nepřípustná, a to jednak proto, poněvadž obec svou stížností hájí svoji působnost, kterou má jako úřad stavební, a k obraně takové schází jí legitimace, jednak z toho důvodu, že obec je se všemi svými námitkami proti projektu prekludována, ježto je nevznesla při parcelační komisi. Na toto stanovisko odvodního spisu nemohl nss přistoupiti.
Obec hlav. města Prahy nevystupovala ve svém instančním rekursu a nevystupuje ani ve stížnosti jakožto úřad stavební, nýbrž obrací se proti rozhodnutí vyšších stavebních instancí na obranu svých subj. práv, která jí podle jejího domnění jako autonomní korporaci plynou z ustanovení §§ 1—4 stav. řádu. K obraně takové nelze obci upříti legitimaci a může se jednati jen o to, zda uvedená subj. práva obce existují, a byla-li porušena, což jest již otázkou věcné důvodnosti stížnosti.
Ale ani preklusí st-lčiných námitek nedá se nepřípustnost stížnosti odůvodniti. Zástupce st-lky poukazoval již při parcelančí komisi na to, že státní regulační komise usnesla se na změně regulačního plánu, podle níž dotčené pozemky nesmí býti zastavěny. V tom je obsažena výtka, že zmíněné usnesení státní regulační komise je překážkou, aby povoleno bylo zastavění dotčených pozemků. Není tedy správné tvrzení odvodního spisu, že st-lka při komisi námitek nevznesla, a nesprávný je proto i závěr, jejž zúčastněná strana činí z domnělého pasivního chování st-lčina při komisi. Ve věci samé je na sporu otázka, je-li nedostatek polohového plánu pro určité území podle pražského stav. řádu (č. 40 z. z. z r. 1886 a § 2 zák. č. 114/20) překážkou, aby určeny byly regulační čáry pro toto území a aby povolena byla parcelace pozemků v území tom ležících, a je-li překážka, zdali plyne z toho pro obec subjektivní právo na to, aby stavební úřady nedostatek polohového plánu za takovou překážku uznaly.
Nss dal již na první otázku odpověď zápornou a nemusil proto zabývati se otázkou druhou, která by měla význam jen, kdyby na prvou otázku bylo odpověděno kladně. Stížnost obce stojí na stanovisku, že do té doby, dokud obec ohledně určitého svého území neprovede ustanovení § 4 stav. řádu, to jest neopatří plán polohy a nevymůže si jeho potvrzení, nesmí býti určovány stavební čáry a nesmí dotčené pozemky býti rozdělovány na stavební místa. Náhled ten nemá však v pražském stav. řádu žádné opory. Kdyby st-lka měla pravdu, pak by veškerý stavební rozvoj obcí, pro něž platí pražský stavební řád, byl po vydání dotčeného stav. řádu úplně zastaven po tak dlouho, dokud obec nevymůže si potvrzení polohového plánu, a mohly by prováděny být nejvýše opravy existujících budov, které nevyžadují ani parcelačního povolení ani předchozího určení stavební čáry. Tak dalekosáhlé omezení práva vlastnického musilo by však být v zákoně zcela jasně vysloveno. Stavební řád pražský však nikde nečiní určení stavební čáry a udělení parcelačního povolení závislým na předchozím zdělání a potvrzení polohového plánu. Ustanovení § 8 stav. řádu, že ten, kdo žádá za rozdělení pozemku na místa stavební, má rozdělení ono vyznačiti ve zvláštním plánu polohopisném, šetře při tom průčelních čar, ustanovených ve schváleném plánu polohy, a předpis § 16, podle něhož dlužno při určování stavební čáry zkoušeti polohopisný plán na základě schváleného plánu polohy, nelze bez násilí vykládati jinak, než v tom smyslu, že polohový plán, jestliže po právu existuje, tvoří normu jak pro řízení parcelační tak pro řízení o určení stavební čáry. Ale z toho nedá se dovoditi, že parcelace, resp. určení stavební čáry, je nepřípustné, dokud polohový plán zdělán nebyl. Hranice území pojatého do plánu polohy není zároveň hranicí, po kterou lze území obce zastavovati; proto okolnost, že určitý pozemek leží vně těchto hranic, nemá sama o sobě za následek jeho nezastavitelnost. Zásada, že nedostatek polohového plánu není překážkou pro zastavění území do plánu tohoto nepojatého, jest ostatně uznávána judikaturou již po celá desetiletí ustálenou a je důsledně zastávána i v četných nálezech nss-u (srov. Boh. A 369/20, 1967/23, 8100/29).

Citace:

č. 9638. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 314-316.