— 230 —
Pasivní legitimace pachtýře k žalobě konfesorní. Žaloba konfesorní nestane se bezpředmětnou, změní-li rušitel dodatečně své chování.
Žalobce J. V. navrhuje vynesení rozsudku, jímž se žalovaný St. odsuzuje trpěti výkon služebnosti jízdy po určitých parcelách, jež má žalovaný pachtované od manželů M. Služebnost zmíněná jest intabulována v obou dotyčných vložkách knihovních. Žalovaný namítá nedostatek pasivní legitimace k žalobě; ve věci samé tvrdí, že schází žalobě každý podklad.
Okresní soud v Jablunkově žalobu zamítl:
Důvody:
Předeslati nutno, že žalobce navrhuje, by žalovaný byl odsouzen dodržeti úmluvu, jež s ním byla zvláště uzavřena a trpěti výkon práva jízdy. Žalobce uplatňuje tudíž osobní závazek žalovaného; tím jest pasivní legitimace jeho prokázána.
Poněvadž právo žalobcovo jest nepopřeno, zbývá jen probrati ony skutečnosti, z kterých dovozuje žalovaný, že nezavdal žádného podnětu k této žalobě.
Soud vzal na základě seznání svědků a předložených dopisů za prokázaný následující sběh věcí: žalobce nalezl v červenci 1911 obvyklou cestu na pozemcích manželů M. zataženou drátem. Na jeho zakročení byla záležitost ta dne 12. července 1911 předmětem jednání obecní komise ve W. Žalovaný prohlásil, že nebude jezdění trpěti, poněvadž mu není ničeho známo o oprávnění žalobcově. Starosta obce vynesl pak »výrok«, že žalobce má své právo prokázati buď výtahem z pozemkové knihy, neb povolením manželů M., načež mu musí žalovaný dovoliti jezdění. Žalobce obrátil se na manžely M. a sdělil jim výsledek konané komise; informoval se s nimi v pozemkové knize a zjistil, že má právo své intabulováno. Žalobce dohodl se dále s manž. M., že přijdou v neděli 16. července 1911 do W. a u žalovaného zakročí. Manželé M. však tak neučinili, sdělili ale dopisem ze dne 17. února 1911 žalovanému výsledek svého šetření. Týž odpověděl jim dopisem ze dne 19. července 1912, že nebude žalobci dále v jezdění brániti. — V žalobě, podané dne 31. července 1911, nežádá se již odstranění drátu; při místním ohledání nalezeno bylo ono místo, jehož zatažení bylo předmětem obecní komise, volné. —
Jest nesporno, že žalovaný zasáhl zatažením cesty drátem neoprávněně ve právní sféru žalobcovu. Žalobce byl oprávněn hledati ochrany proti tomuto útoku způsobem, jenž se mu zdál nejvhodnějšim. On sám provokoval výrok starosty obce a sám se mu —třebas ne výslovně — přece veškerým svým jednáním podrobil.
Totéž učinil žalovaný; při nejmenším není prokázáno, že stávala ještě nějaká překážka jízdy v den, kdy žaloba byla podána. By žalovaný ještě podal zprávu o odstranění drátu, nebylo potřebí; naopak bylo povinností žalobce se o tom přesvědčiti, než se obrátil — 231
se svou záležitostí ještě na druhý úřad. Jest ovšem nutno doznati, že forma »výroku« není obvyklá pro rozhodnutí starosty obce; zajisté zasahuje to však v obor působnosti jeho, působiti k dohodě rozvaděných sousedů a přivoditi ukončení jejich sporných záležitostí. Ze všeho, co bylo uvedeno, vyplývá, že činnost starosty obce byla provázena úspěchem; porušení právní sféry žalobcovy bylo tím odčiněno; týž nemůže znovu činiti záležitost tutéž předmětem nového jednání — tentokráte u soudu.
Žalobce pokouší se ovšem také prokázati, že nastalo ještě porušení v jeho právu po 12. července 1911. Dotyčný důkaz se mu však nezdařil.
K odvolání žalobce změnil krajský soud v Těšíně rozsudek první instance a žalobě vyhověl.
Důvody:
Soud odvolací pokládá prokázaným důvod nesprávného právního posouzení věci, jak jej uplatnil žalobce.
Předem bylo nutno rozhodnouti ve věci samé ve smyslu uznání žalovaného dle §. 395. c. ř., ježto pasivní legitimace žalovaného jest prokázána, jak to odůvodnil správně první soudce.
Také nemůže býti řeči o tom, že žalovaný nezavdal k žalobě podnětu; otázka ta může se dotýkati konečně pouze výroku o útratách. — Svědkem P. Kjest zjištěno, že žalovaný při komisi dne 12. července 1911 prohlásil, že dosud jezdění trpěl, že však tak dále činiti nebude, poněvadž mu není ničeho známo o právu žalobce. I když žalovaný později dotyčný svůj názor změnil a svědkyni M. to sdělil, jest prokázáno, že o této změně svého nazírání neuvědomil žalobce; týž nemohl na takovou změnu souditi jedině z té okolnosti, že zmíněný drát byl odstraněn. Odvolání bylo tudíž vyhověno. —
Revisi žalovaného nejvyšší soud nevyhověl.
Důvody:
Žalovaný potírá rozsudek odvolacího soudu ze všech v §. 503. c. ř. uvedených důvodů; revise postrádá však v každém směru oprávnění.
Především nutno předeslati: pasivní legitimace žalovaného spočívá především na tom, že týž způsobil žalobci překážky ve výkonu práva mu příslušejícího a intabulovaného. Tomu nevadí okolnost, že týž jest pouze pachtýřem služebného pozemku. § 523. obč. z. má na zřeteli pouze pravidelný případ a sice ten, kde jedná se o právo resp. o nabytí a trvání téhož; v daném případě jedná se však toliko o ochranu práva, o jehož trvání nestává sporu. Z věcnosti toho práva vyplývá, že může býti chráněno vůči každému — ať již v řízení posesorním, či řádnou žalobou — tedy také proti pachtýři a to tím více, an týž dle §. 1099. obč. z. musí nésti veškerá reální —
břemena. — Na druhé straně může vykonávati žalobce své právo jen v tom způsobu a v těch hranicích, jak mu přísluší proti majitelům služebného pozemku. Změna práva podobného je možná toliko se souhlasem majitelů služebního pozemku; pachtýř není k ní oprávněn. Proto jest pro posouzení věci nerozhodno, že žalobce během ústního projednávání svůj žalobní návrh opřel také o zvláštní, se žalovaným uzavřenou úmluvu. Vzhledem k uvedenému jest neodůvodněno uplatňování nedostatku pasivní legitimace jako důvodu 503. odst. 3. resp. 4. civ. ř., poněvadž táž jest dána, nehledí-li se ani ke zmíněné úmluvě stran.
Na to vyvrací nejv. soud domnělé odpory se spisy a pokračuje:
Pokud jedná se konečně o revisní důvod č. 4. §. 503. civ. ř., nezdařil se revisi průkaz, že posouzení věci soudem odvolacím jest právně mylné. Jest zjištěno, že žalovaný způsobil žalobci překážky ve výkonu služebnosti jízdy a že ještě při komisi obecního představenstva dne 12./7. 1911 vůči žalobci prohlásil, že nebude trpěti na dále jeho jezdění. Tím vzniklo žalobci v obojím směru právo žalobní a tudíž i oprávnění k žalobě; námitka žalovaného, že nevěděl o právu žalobcovu, postrádá již sama sebou veškerého významu a to tím více, ježto služebnost ta je intabulována, že žalovaný věděl o jejím výkonu a že opatrnost toho vyžadovala, by se o něm informoval při nastoupení pachtu.
Oprávnění k podání žaloby nemohlo býti odčiněno výrokem představeného obce následkem inkompetence téhož k podobnému výroku a také z toho důvodu, že jest mylným názor prvního soudce, že strany se podrobily výroku tomu a tím učinily jaksi novou úmluvu; jestliže žalobce po tomto »výroku« podnikl kroky ke smírnému urovnání sporu, nelze v tom spatřovati vzdání se již existentního práva žalobního.
Žalovaný klade zvláštní důraz na to, že drát odstranil ihned po dojití dopisu M., tedy před podáním žaloby. Okolnost ta nemůže býti důvodem k odmítnutí žaloby ani v tom případě, kdyby žalobci byla došla zpráva o odstranění tom. —
Pokud jedná se o uznání práva jízdy, má revise potud pravdu, že jest mylný postup odvolacího soudu, totiž vynesení rozsudku následkem uznání. Nehledě k tomu, že žalobce nepodal případného návrhu (§ 395. civ. ř.), nemůže býti spatřováno v dotyčném prohlášení žalovaného ani uznání nároku z materielně právní stránky, poněvadž žalovaný navrhl současně zamítnutí žaloby. Přes to nemá tento právní omyl pro rozhodnutí dalšího významu, poněvadž rozsudek spočívá současně na důvodech dalších.
(Rozh. nejv. soudu z 17./1. 1912, Rv III 15/12)
J. Valeček.