Čís. 13375.

Pokud lze snížiti výživné přisouzené rozloučené manželce podle § 1266 obč. zák. vzhledem k tomu, že bývalému manželi jest se nyní starati o druhou manželku a o děti z druhého manželství.
(Rozh. ze dne 17. března 1934, Rv I 22102/32.)
Rozsudkem ze dne 9. října 1925 byl uznán Josef B. povinným, by platil své manželce Anně B-ové výživné měsíčních 300 Kč. Rozsudkem ze dne 3. ledna 1927 bylo manželství manželů B-ových rozloučeno z viny Josefa B-a. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se Josef B. na Anně B-ové snížení výživného na měsíčních 150 Kč, ježto se po rozluce manželství jeho se žalovanou znovu oženil s Marií Š-ovou, z kteréhožto manželství vzešly dvě dítky. Procesní soud prvé stolice snížil výživné na měsíčních 200 Kč. Odvolací soud nevyhověl odvolání žalované.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalované.
Důvody:
Nelze přisvědčiti názoru dovolání, že výživné přisouzené žalované rozsudkem ze dne 9. října 1925 již proto nemůže býti změněno na její škodu, poněvadž má povahu zadostiučinění podle § 1323 obč. zák. Plné zadostiučinění, kterého se má dostati rozloučené manželce podle § 1266 obč. zák., zahrnuje v sobě podle předpisu § 1323 obč. zák. nejen náhradu skutečně utrpěné škody, nýbrž i přiměřené odškodnění za ušlý zisk. Přihlíží-li se však k zásadě téhož předpisu, že škůdce má uvésti vše v předešlý stav a, není-li to možné, že má nahraditi odhadní cenu, sezná se, že u žalobkyně, která rozlukou manželství jen z viny manželovy pozbyla nároků a práv podle §§ 91 a 92 obč. zák., její úplné dostiučinění spočívá ve ztraceném nároku na výživném. Rozlukou jest manželka zproštěna povinností uložených jí v § 92 obč. zák., nesahá proto její náhradní nárok za hranice § 91 obč. zák. a nesmí býti úplně ztotožňován s nároky podle §§ 91 a 92 obč. zák. Nárok manželčin podle § 1266 obč. zák. v podstatě zůstává nárokem vyživovacím, a musí proto býti hleděno i k potřebám manželky, i k ostatním zákonným povinnostem manželovým, když zákon dopouští, by se jich podjal, aby v nové manželství vstoupil a manželské povinnosti plnil. Rozsudek upravující obsah této povinnosti činí tak podle poměrů, které tu byly v době jeho vydání, a nastane-li pak podstatná změna v těchto poměrech, nemůže pravoplatnost rozsudku zabrániti tomu, by odškodné bylo rozsudkem znovu upraveno. Zjistily-li nižší soudy, že žalovaný v době vydání rozsudku a výživném měl příjmů ročně 9.672 Kč, kdežto nyní musí se starati o druhou manželku a dvě děti ve věku 4 a 6 let, má čistý příjem ročních 12.562 Kč, jest zřejmým, že se poměry podstatně změnily v neprospěch žalovaného, neboť po zaplacení odškodného žalobkýni 3.600 Kč ročně zbylo pro něho samotného 6.072 Kč, nyní však mu zbývá 8.962 Kč pro čtyři členy rodiny, a jest proto odůvodněna žaloba o snížení odškodného. Nižší soudy při řešení otázky, jak dalece jest přípustné snížení odškodného, přihlížely i k potřebám žalované, i k zákonným povinnostem žalobce, k jeho platební mohoucnosti, odvolací soud mimo to i k výdělečné neschopnosti žalované, a podle toho určily odškodné žalované volným uvážením a nalezly na odpovídající tomu snížení odškodného žalované původně přisouzeného. Určení výše odškodného i snížení odpovídá platební schopnosti žalobce.

Citace:

č. 13375. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 350-351.