Č. 2986.

Vojenské věci: I. Předpis § 9 vl. nař. č. 514/1920 nařizující, aby byl slyšen meziministerský poradní sbor, než mno rozhodne o nároku gážisty na zaopatřovací požitky, má pouze povahu instrukce. — II. Rozhodujíc o nároku býv. rak.-uh. vojenského gážisty na odpočinku na zaopatřovací požitky v čsl. republice, může ministerstvo národní obrany otázku domovské příslušnosti gážistovy řešiti toliko jako prejudicielní. — III. Jaký je rozdíl mezi povinností brannou a povinností služební podle branného zák. z r. 1912?
(Nález ze dne 14. prosince 1923 č. 21250).
Věc: Otmar B. ve Vídni (adv. Dr. Oto Sommer z Prahy) proti ministerstvu národní obrany (min. místotaj. Dr. Jos. Pešout) stran nároku na zaopatřovací požitky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, narozený roku 1875 v J. na Moravě a příslušný do Velkého P. v Čechách, bytem dosud ve Vídni, byl v roce 1915 jako dělostřelecký hejtman bývalé rak.-uh. armády dán do výslužby.
Podáním ze 14. srpna 1920 žádal st-l o přiznání zaopatřovacích požitků a k dotazu prohlásil, že po převratu žádal sice o státní občanství v Rakousku a že v r. 1919 i domovské právo ve Vídni obdržel, že však byl z těchto svazků ke své žádosti propuštěn dnem 5. srpna 1920, takže je i dále příslušen do Velkého P.
Rozhodnutím z 28. května 1921, do něhož st-l k nss stížnost nepodal, nevyhovělo mno st-lově žádosti vzhledem k ustanovením zák. z 19. března 1920 č. 194 Sb., jelikož st-l nabyl v roce 1919 domovského práva ve Vídni a nemá tudíž nepřetržitě od 1. ledna 1910 domovské právo na území čsl. republiky.
Podáním z 12. července 1921 žádal st-l znovu o přiznání zaopatřovacích požitků, a to po případě i cestou milosti, tvrdě, že dle připojeného potvrzení obecního úřadu ve Velkém P. jest tamtéž příslušným od svého narození až dosud nepřetržitě, jelikož z tohoto domovského svazku nebyl ani propuštěn ani odhlášen a že zůstal nepřetržitě i čsl. státním příslušníkem, neboť, jak připojeným přípisem z 28. června 1921 magistrátní okr. úřad pro třetí okres ve Vídni potvrdil, byl st-l výnosem dolnorakouské zemské vlády z 5. srpna 1920 z rakouského státního svazku propuštěn, domovské právo ve Vídni pak že si nechal rovněž v srpnu 1920 anulovati a domovský list vídeňský že vrátil.
Konskripční úřad vídeňského magistrátu, dotázán prostřednictvím čsl. gen. konsulátu ve Vídni, sdělil přípisem z 24. září 1921, že st-l byl rakouským státním příslušníkem a to na základě své dne 19. prosince 1918 platně podané přihlášky o státní občanství a domovské právo ve Vídni, o jehož udělení zažádal dne 28. února 1919, že mu bylo přiznáno dne 28. března 1919.
Nař. rozhodnutím bylo st-li sděleno, že nemá vzhledem k ustanovení zák. z 19. března 1920 č. 194 Sb. a prov. nař. k němu z 3. září 1920 č. 514 Sb. nároku na zaopatřovací požitky na účet čsl. státu, jelikož není od 1. ledna 1910 nepřetržitě do některé obce v oblasti čsl. republiky domovským právem příslušný, nabyv po převratu domovského práva ve Vídni, a že okolnost, že ve své dřívější domovské obci nebyl odhlášen ani z ní propuštěn, a že byl z rak. státního občanství propuštěn, na věci ničeho nemění.
Proti tomuto rozhodnutí čelí stížnost, — — — kterou nss neuznal důvodnou.
Především bylo se soudu zabývati výtkou, že před vydáním nař. rozhodnutí nebyl slyšen meziministerský poradní sbor, ačkoli § 9 nař. z 3. září 1920 č. 514 Sb. předpisuje, aby se slyšení to konalo před rozhodováním o tom, zda jednotlivcům přísluší nárok na zaopatřovací požitky podle zák. z 19. března 1920 č. 194 Sb.
Nehledě ani k tomu, že z předpisu cit. nař. nelze vyvoditi, že by předběžné slyšení meziministerského poradního sboru, jehož jedním členem jest zástupce min. financí, bylo nutno i v případech, kde mno nehodlá vůbec žadateli nárok na zaopatřovací požitky přiznati, není námitka tato důvodná, neboť úřadem rozhodujícím jest jedině mno a předpis, o který jde, jest instrukcí, která se na zevní poměr úřadu k žadateli nevztahuje.
Nař. rozhodnutím nebyl st-li přiznán nárok na zaopatřovací požitky proto, že jeho domovské právo na území čsl. republiky bylo po převratu, t. j. po 28. říjnu 1918, přetrženo nabytím domovského práva ve Vídni. Vzhledem k současné citaci zák. z 19. března 1920 č. 194 Sb. má tu žal. úřad patrně na mysli jeho § 5, dle něhož osobám, kterým byly přiznány vojenské zaopatřovací požitky bývalým mocnářstvím rakouským, poskytne čsl. republika tyto požitky, jestliže nejpozději dnem 1. ledna 1910 získaly a od té doby nepřetržitě měly domovské právo v některé obci čsl. republiky.
Stížnost doznává, že st-li bylo k jeho žádosti propůjčeno v prosinci 1918 rakouské státní občanství a v březnu 1919 domovské právo ve Vídni, ale popírá, že by tím bylo domovské právo st-lovo v obci Velkém P. na území republiky čsl. ležící přetrženo, namítajíc, že nabytí jak státního občanství tak domovského práva v republice rakouské st-lem bylo neplatné, protože podle § 62 branného zák. z 5. července 1912 č. 128 ř. z., tehdy v republice čsl. i rakouské ještě plativšího, byl by musil st-l jako příslušník čsl. branné moci býti z ní dříve propuštěn, nežli by mohl získati cizí státní občanství a takovéto propuštění se prý nestalo ani před udělením vídeňského domovského práva, ani před přiznáním státního občanství rakouského a rovněž nebyl st-l výslovně propuštěn z domovského svazku obce Velký P.
Sporný výrok žal. min., že st-lovo domovské právo v území čsl. republiky bylo přetrženo nabytím domovského práva ve Vídni, není ovšem autoritativním, právní moci schopným rozhodnutím o domovském právu st-lově, neboť mno zřejmě nedostává se kompetence, aby způsobem autoritativním o domovském právu st-lově rozhodovalo. Odpovídajíc na otázku po domovském právu st-lově, řešilo žal. min. otázku tuto jediné a výlučně pro svůj účel, t. j. pro účel rozhodnutí o st-lově nároku na zaopatřovací požitky. Má tedy úsudek, k němuž žal. ministerstvo dospělo, řešíc otázku domovského práva st-lova, jen onu funkci, jakou má premisa skutková, na níž buduje se výrok hlavní, t. j. rozhodnutí o nároku na zaopatřovací požitky, čili má povahu výroku jen prejudiciálního, kterýž případnému rozhodnutí otázky této úřadem k tomu kompetentním nestojí nijak v cestě.
Stížnost namítá sice, že žal. min. nebylo oprávněno spornou otázku tuto řešiti ani jako otázku prejudiciální, ale neprávem, neboť, jak nss již opětovně vyslovil, jsou správní úřady oprávněny, řešiti právní otázky, spadající v příslušnost ať správních úřadů, ať řádných soudů, pokud toho potřebují pro své vlastní příslušné rozhodnutí.
Takovýto výrok prejudicielní tvoří jen součást skutkové podstaty, na níž spočívá rozhodnutí vydané úřadem v oboru jeho vlastní působnosti, a jako součást skutkové podstaty nepodléhá po rozumu § 6, odst. 2 zák. o ss přezkoumání po stránce meritorní, nýbrž jen v tom směru, má-li dostatečnou oporu ve spisech, lze-li k němu na podkladě výsledků řízení logickým postupem myšlenkovým dospěti, a nebyla-li porušena některá podstatná zásada procesuální.
Zkoumaje v těchto mezích prejudicielní výrok žal. úřadu o domovském právu st-lově shledal nss toto:
Úsudek žal. úřadu, že st-l nabyl po 28. říjnu 1918 platně domovského práva ve Vídni, zakládá se na faktech st-lem doznaných, tedy bezvadně zjištěných, že st-l, který bydlí ve Vídni, se dne 19. prosince 1918 prohlásil pro státní občanství republiky rak., že mu k jeho žádosti z 28. února 1919 bylo propůjčeno dne 28. března 1919 domovské právo ve Vídni a že byl z obou těchto svazků dnem 5. srpna 1920 propuštěn výnosem dolnorakouské zemské vlády.
Jest se tedy zabývati otázkou, zdali tyto okolnosti, oceněny s hlediska zákonného, dopouštějí logický závěr, že nabytím domovského práva ve Vídni bylo jeho dřívější domovské právo v obci Vel. P. na území čsl. republiky přetrženo.
V republice čsl. platil dne 28. března 1919 a platí i po dnes ohledně domovského práva předpis zákona z 3. prosince 1863 č. 105 ř. z., dle něhož se pozbývá domovského práva pozbytím státního občanství (§ 15) nebo nabytím domovského práva v obci jiné (§ 17).
Dle § 4, odst. 3 úst. listiny čsl. republiky nemůže příslušník cizího státu býti zároveň příslušníkem čsl. republiky.
Ústavní listina byla uvedena v platnost zák. z 29. února 1920 č. 121 Sb. z nabyla účinnosti dnem svého vyhlášení, t. j. dnem 6. března 1920 (čl. VIII. cit. zák.), tedy přede dnem 5. srpna 1920, kdy byl st-l ze státního i domovského svazku v republice rak. propuštěn.
Nabyl-li tedy st-l v republice rak. platně státního občanství, nemohl ode dne 6. března 1920 býti neb se státi státním občanem čsl. a mohl žal. úřad, hledě k zásadě stanovené v § 2 zák. o domovském právu z 3. prosince 1863, že právo domovské může míti jen státní občan, i dle ustanovení § 15 téhož zákona, že se domovského práva pozbývá pozbytím státního občanství, dojíti k závěru, že st-l nemohl platně na dále domovské právo v republice čsl. bez ohledu na to, zda obec, v níž dříve právo domovské měl, jej ze svazku domovského propustila čili nic.
Závěru tomu nejsou v cestě ani ustanovení smlouvy brněnské, neboť dle čl. I. této smlouvy vyžaduje se k platnému nabytí domovského práva ovšem, aby nabyto bylo v tom či onom smluvním státě i státního občanství. Toto nabytí státního občanství však dlužno posuzovati dle zákonů platných v dotčeném smluvním státě.
To plyne z čl. 2. brněnské smlouvy, v němž se uznává za platné nabytí státního občanství rak. na základě § 2 rak. zák. z 5. prosince 1918 č. 91 St. G. Bl., bylo-li též získáno platné právo domovské ve smyslu čl. 1 téže smlouvy.
Státního občanství v republice rak. nabyly podle §§ 2 až 4 zák. z 5. prosince 1918 č. 91 St. G. Bl. osoby, mající v jejím území aspoň od 1. srpna 1914 řádné bydliště, resp. osoby, které řádné bydliště své do jejího území později přeložily, pokud mají domovské právo v některé obci bývalého Rakouska, vyjímaje Dalmacii, Istrii a Halič, — pouhým prohlášením, podaným u okr. pol. úřadu řádného bydliště, že dotyčná osoba chce rak. republice jako věrný státní občan přináležeti.
Že toto prohlášení st-l v prosinci 1918 učinil a že tím nabyl státního občanství v republice rakouské, jakož i že v březnu 1919 nabyl tamtéž a sice ve Vídni práva domovského, stížnost doznává a namítá jen, že k platnosti nabytí státního občanství v republice rak. scházela st-li podmínka § 62 bran. zák. z 5. července 1912 č. 128 ř. z., dle něhož příslušníci branné moci před dokončením služební povinnosti potřebují za účelem nabytí cizího státního občanství propuštění se strany ministra vojenství resp. zeměbrany, tedy nyní mno.
St-l stal se sice dnem 28. října 1918 jako čsl. státní příslušník příslušníkem čsl. branné moci, ale nikoliv jako důstojník, nýbrž jako každý státní občan branné povinnosti podléhající (§ 1 cit. bran. zák), neboť důstojníkem v čsl. armádě st-l nebyl a přihlášku o převzetí v hodnosti gážisty v čsl. armádě podal až 7. července 1920.
Pojem služební povinnosti, o které cit. § 62 mluví, není totožný s pojmem branné povinnosti, nýbrž jest jen její součástkou, neboť dle § 1 cit. zák. zahrnuje v sobě branná povinnost: povinnost dostaviti se k odvodu, povinnost služební a povinnost domobrannou.
Povinnost služební jest dle § 8 jen povinnost k službě vojenské ve společném vojsku, ve válečném loďstvu nebo v zeměbraně a trvá pravidelně služební povinnost ve společném vojsku všeobecně 2 leta v činné službě a 10 let v záloze, celkem 12 let a podobně jest tomu i v zeměbraně pro osoby do ní přímo zařaděné. Služební povinnost počíná dnem odvodu, po případě dnem 1. října odvodního roku a končí 31. prosince toho roku, kterým uplyne příslušná služební povinnost (§ 41).
Povinnost domobranná se k této služební povinnosti nečítá a také zák. o domobraně z 6. června 1886 č. 90 ř. z. ani cís. nař. z 1. května 1915 č. 108 ř. z. nezná pro domobrance podobného obmezení požadavkem propuštění jako § 62 bran. zákona.
St-l, narozený v r. 1875, sloužil aktivně v letech 1897 až 1915, čili 18 let, nepotřeboval tedy v r. 1918 za účelem nabytí cizího státního občanství propuštění dle § 62 bran. zákona, poněvadž služební povinnosti ve smyslu zák. již zadost učinil, — nehledě ani k tomu, že nedostatek takového propuštění z čsl. branné moci nečinil nabytí státního občanství jiného státu neplatným, neboť platnost tohoto nabytí řídí se právě jen předpisy státu, jehož občanství se nabývá, nýbrž že měl následek pouze ten, že osoba ta podléhá i dále předpisům branného zákona, zejména i jeho ustanovením trestním.
Z úvah těchto jde, že nelze shledati nesprávným, nelogickým nebo spisy nedoloženým závěr žal. úřadu, že st-l nabyl státního občanství a domovského práva ve Vídni, že tedy neměl ode dne 1. ledna 1910 nepřetržitě domovského práva v republice čsl. a že tudíž není splněna náležitost, kterou stanoví § 5 zák. z 19. března 1920 č. 194 Sb. jako podmínku přiznání zaopatřovacích požitků v čsl. republice.
Jest tedy stížnost bezdůvodnou a slušelo ji zamítnouti.

Citace:

č. 2986. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1202-1206.