NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Čís. 3051.

Rozdíl mezi koupí podezřelých věcí (§ 477 tr. zák.) a podílnictvím na krádeži (§§ 185, 186, 464 tr. zák.) nespočívá v tom, zda krádež, na níž bral pachatel podíl, byla zločinem či jen přestupkem, ani ve vědomí (nedostatku vědomí) pachatele o zločinné povaze krádeže; jde o podílnictví na krádeži, nemá-li pachatel jen pouhé podezření (důvod k podezření), nýbrž jistotu (vědomí), že věci jsou kradeny; není zapotřebí přímého úmyslu směřujícího k převedení kradených věcí; předpokládajíc ono vědomí, jest skutková podstata zločinu podle §§ 185, 186 b) tr. zák. dána, převyšuje-li cena věcí najednou neb i postupně pachatelem na sebe převedených 200 Kč, aniž by se vyžadovalo i vědomí pachatelovo (ustanovením § 186 a) tr. zák. předpokládaného), že věci byly kradeny způsobem zločinným; podílnictví na krádeži nepředpokládá zištný úmysl; nepřiměřeně nízká cena, s níž se prodávající spokojil, není jediným důvodem pro poznání zlodějského původu věcí.
(Rozh. ze dne 20. ledna 1928, Zm I 700/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 24. září 1927, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem podílnictví na krádeži podle §§ 185, 186 b) tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost, jež nebere ani po stránce skutkového opodstatnění, ani po stránce právní v odpor neb i jen v pochybnost předpoklad, že oba stěžovatelé, pokud se týče ten který z nich převedli na sebe věci, které byly podle objektivního stavu věci ukradeny, dovolává se bodů čís. 5, 9 písm. a) a i 10 § 281 tr. ř. K vývodům, jimiž stížnost doličuje zmatečnost rozsudku podle čís. 9 a) a 10, lze při hmotněprávní povaze těchto zmatků přihlížeti jen, pokud jest předmětem vývodů čin, který se dává napadeným rozsudkem stěžovatelům za vinu, t. j. pokud ony vývody vycházejí z celku toho, co rozsudek pokládá po stránce objektivní za zjištěno. Proto zůstanou nepovšimnuty vývody, že souzený, skutek nespadá pod ustanovení §§ 185, 186 a) tr. zák., správně, jelikož rozsudek ustanovení § 186 a) tr. zák. na čin stěžovatelů nepoužil, pod §§ 185, 186 b) tr. zák., a že dlužno jej kvalifikovati jako pouhý přestupek § 477 tr. zák., protože prý, jak stížnost svémocně v rozporu s opačnými zjištěními rozsudku předpokládá, nebyli si stěžovatelé vědomí, že věci jsou kradeny, nýbrž věci mohly jim býti jen podezřelé a cena jejich nepřevyšovala 200 Kč. Stížnost namítá ovšem dále, že právní mylnost kvalifikace skutku podle §§ 185, 186 b) tr. zák. a nutnost jeho kvalifikace pouze podle § 477 tr. zák. jest dána i tím, že soud prvé stolice vylučuje vědomi stěžovatelů o tom, že krádež koupených věcí byla spáchána způsobem, který ji činil zločinem, takže mohlo jíti u stěžovatelů nejvýše o vědomí přestupku krádeže. Námitka, jež ostatně ponechává stranou ustanovení o přestupku podílnictví na krádeži (§ 464 tr. zák.), jest pochybena. Rozdíl mezi koupí podezřelých věcí (§ 477 tr. zák.) a podílnictvím na krádeži (§§ 185, 186, 464 tr. zák.) nespočívá v tom, zda krádež, na níž bral pachatel podíl, byla zločinem či jen přestupkem, ani ve vědomí (nedostatku vědomí) pachatelova o zločinné povaze krádeže. Z rámce pouhého přestupku § 477 tr. zák. vybočuje a povahy podílnictví na krádeži nabývá převod věcí jinou osobou kradených na sebe, jakmile nemá pachatel pouhé podezření (důvod k podezření), nýbrž jistotu (vědomí), že věci jsou kradeny. Stačí pak podle stálé judikatury již toto vědomí a není — jak neprávem uplatňuje stížnost další námitkou — zapotřebí přímého úmyslu, směřujícího k převedení kradených věcí, nehledíc k tomu, že nelze poznati, jak by se moklo nedostávati tohoto úmyslu osobě, jež ví o zlodějském původu věcí jí na sebe převedených. Předpokládajíc toto vědomí, jest splněna skutková podstata zločinu podle §§ 185, 186 b) tr. zák., převyšuje-li cena věcí najednou neb i postupně pachatelem na sebe převedených 200 Kč, aniž by se vyžadovalo i vědomí pachatelovo, ovšem ustanovením § 186 a) tr. zák. předpokládaného, že věci byly kradeny způsobem zločinným; jestiť podle jasného doslovu zákona důvodem zločinnosti podílnictví na krádeži podle § 186 b) tr. zák. nikoliv zločinnost krádeže, nýbrž vyšší cena věcí, byť způsobem nezločinným, po případě různými zloději ukradených. Přes námitky stížnosti nelze tudíž rozsudku prvé stolice vytýkati právní omyl, uznal-li stěžovatele — zjistiv, i že věci byly kradený, i že je stěžovatelé koupí na sebe převedli — vinnými zločinem podílnictví na krádeži podle §§ 185, 186 b) tr. zák. na základě skutkových zjištění: 1. že si stěžovatelé byli dobře vědomi toho, že kupují věci odcizené (kradené), a 2. že cena věcí těch stěžovateli na vícekráte na sebe převedených převyšuje hodnotu 200 Kč.
Ovšem napadá stížnost tyto skutkové závěry zmatečním důvodem § 281 čís. 5 tr. ř., vytýkajíc jim nejasnost, neúplnost a vnitřní rozpor, věcně i nedostatek důvodů; avšak i tyto výtky jsou vesměs neodůvodněny. První shora uvedené zjištění nestalo se nejasným tím a neodporuje mu — pokud se týče není s ním, jak stížnost dále uvádí, v neshodě —, že rozhodovací důvody na jiném místě vyslovují, že nebylo zjištěno, že stěžovatelé platili za věci cenu nějak obzvláště nepřiměřeně nízkou. Nepřiměřeně nízká cena, s níž se prodávající spokojil, není jediným důvodem pro poznání zlodějského původu věcí a zvláštní výše zisku z nízké ceny očekávaného není jedině možnou pohnutkou, z níž se podílník rozhodne ke koupi věcí přes vědomí o jejich zlodějském původu a přes případnou obavu, že mu snad hrozí trestní stíhání, nehledíc ani k tomu, že pojem podílnictví na krádeži zištného úmyslu vůbec nepředpokládá a že stěžovatelé měli i při předpokládané rozsudkem nákupní ceně (4 Kč za kg) a prodejní (6 Kč 50 h a 3 Kč 70 h za kg) dosti značný zisk (průměrně asi 20%). Rozsudek uvádí, poukazuje náležitě na výsledky hlavního přelíčení předpoklady, z nichž dospěl nalézací soud, — třebaže mu závěr ten nesprostředkovala zvláště nepřiměřená cena nákupní — k závěru o vědomí stěžovatelů. Nedostatek logické souvislosti se závěrem nelze předpokladům těm důvodně vytýkati a proto není ani rozporu mezi výroky o vědomí a o výši nákupní ceny. V oněch předpokladech vypořádává se rozsudek náležitě i s tím, že stěžovatelé nerozbalili balíky D-ovou přinesené, a s výpovědí Antonie Š-ové, potvrdivší obhajobu; Antonína Š-a, že D-ová říkala, že její otec s tím pracuje a že to jsou starší kovy. Odmítnutím obhajoby Antonína Š-a odmítl rozsudek i souhlasnou výpověď Antonie Š-ové, při čemž toto své stanovisko náležitě odůvodnil netoliko poukazem na opačné seznání D-ové, nýbrž i dalšími vhodnými úvahami. Okolnost, že stěžovatelé balíky D-ové nerozbalovali, poukazuje, jak zřejmě i nalézací soud předpokládal, k jich obavě, by se o obsahu balíků nedověděly jiné osoby náhodou do obchodu vstupující. Snaží-li se stížnost dáti okolnosti té jiný výklad a význam a dovozuje-li na jiném místě, že celek předpokladů rozsudkem uvedených nepoukazuje k vědomí, nýbrž jen k podezření stěžovatelů, že věci jsou kradeny, brojí v rozporu s § 258 tr. ř. nepřípustně proti hodnocení průvodního materiálu nalézacím soudem. Jest na bíledni, že vědomí o zlodějském původu věcí není podmíněno vědomím, že krádež byla spáchána způsobem zločinným. Netřeba se proto zabývati vývody stížnosti, pokud ze srovnání závěru shora pod čís. 1 uvedeného s dalším výrokem rozsudku, že není zjištěno vědomí stěžovatelů o zločinné povaze krádeže, odvozuje vady nejasnosti, neúplnosti a vnitřního rozporu soudního výroku; budiž jen v příčině výtky neúplnosti odkázána na to, co bylo uvedeno při odůvodnění závěru o sporném vědomí. Rozhodovací důvody nepřihlížejí sice k výpovědi svědka Josefa P-a, že se také zboží zcela nové, avšak vadné prodává jako »Ausschuss« třeba na q a že též ve zboží jím od Š-a koupeném byly nové věci, avšak vadné. Než výpověď ta nemá pro závěr, zda poznali stěžovatelé ze zboží jím koupeného a zda měli tudíž vědomí, že zboží jest kradené, rozhodného významu a soud mohl ji, aniž se stal jeho výrok neúplným ve příčině rozhodných skutečností, pomi- nouti, an P. nekoupil veškeré zboží, jež od D-ové nakoupili stěžovatelé, a an rozsudek vzal na základě výpovědí ing. B-a a doznání D-ové za zjištěno, že mezi kupovanými součástkami nebyly pouze součástky vadné, nýbrž i součástky zcela dobré (nikoliv, jak stížnost nesprávně cituje »zcela nové«), a že nešlo pouze o »Ausschuss«, nýbrž o dobré zboží. K druhému shora uvedenému závěru nejsou sice bezprostředně připojeny předpoklady, z nichž nalézací soud k němu dospěl. Avšak v předchozích odstavcích rozhodovacích důvodů jest uvedeno, že obžalovaná D-ová doznala, že mohla za odcizené zboží dostati celkem 1500 Kč, a obžalovaná H-ová, že dostala od D-ové za zboží jí odcizené asi 600 Kč, že bylo při prohlídce krámu stěžovatelů nalezeno ještě 45 kg součástek kovových, které inž B. poznal jako svůj majetek, a že inž. B. udal, že cena odcizených věcí činila 7 Kč 50 h až 7 Kč 70 h za 1 kg. Tím se dostává náležitého odůvodnění uvedenému závěru; podrobnějších úvah nebylo třeba, protože stěžovatelé nebrali shora uvedené se¬ znání D-ové nikterak v pochybnost a netvrdili ani, že D-ové bylo vyplaceno méně než 200 Kč, ani, že věci, jež od ní koupili, měly menší cenu, než jakou jí platili.

Citace:

Čís. 3051. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 68-71.