NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4083.

Závodní výbory: * I. Právo závodního výboru spolupůsobiti při disciplinárním řízení ve smyslu § 3 lit. f) zák. o záv. výborech neobsahuje v sobě právo na rovnocennou účast se zaměstnavatelem při ukládání trestu. — II. Prohlášení zaměstnavatele, že svému zaměstnanci ukládá pokutu pro porušení pracovního řádu jest projevem smluvní strany, o jehož platnosti a účinnosti rozhodovati přísluší řádným po př. živnostenským soudům. — Výrazem »disciplinární řízení« míní zákon o záv. výborech (§ 3 lit f), každé disciplinování, ať se provádí v točitých formách procesních čili nic.
(Nález ze dne 4. listopadu 1924 č. 19106.)
Věc: Dělnický závodní výbor železáren v K. (adv. Dr. Frt. Polák z Prahy) proti rozhodčí komise dle zákona o závodních výborech v K. (za zúč. firmu — adv. Dr. Frt. Zvoníček z Prahy) o spolupůsobení závodního výboru při disciplinárním trestání dělníků.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jím zamítnuta byla žádost závodního výboru za prohlášení, že potrestání dělníků je neplatné, zrušuje se pro nezákonnost, v ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dělnický záv. výbor k-ských železáren oznámil rozhodčí komisi dle zák. o záv. výborech v K., že správa závodu bez součinnosti záv. výboru potrestala disciplinárně dělníky Jana J. a Václava Č. proto, že svojí nedbalostí zavinili poškození dveří v kotelně, a žádal, aby rozhodčí komise uznala, že potrestání ono jest protizákonné a tudíž neplatné, a že správa závodu jest povinna za rovné účasti záv. výboru provésti nové disc. řízení ohledně uvedených dělníků.
Rozhodčí komise uváživši předem, že se v daném případě nejedná o náhradu škody, jak tvrdila správa závodu, nýbrž o uložení trestu za způsobenou škodu, zamítla nař. rozhodnutím návrh záv. výboru: — — —
O stížnosti uvážil nss takto:
Nař. rozhodnutím nevyhověla rozhodčí komise návrhu záv. výboru, aby
1. bylo uznáno, že potrestání dělníků Jana J. a Václava Č. bez spolupůsobení záv. výboru je neplatné, a 2. aby záv. výboru v novém disc. řízení byla přiznána rovnocenná účast se zaměstnavatelkou. Oba návrhy zamítla rozhodčí komise z důvodů věcných.
Zamítnutí návrhu prvého musil nss zrušiti pro nedostatek kompetence žal. úřadu, neboť prohlášení zaměstnavatele, že svým zaměstnancům ukládá pokutu pro přestoupení pracovního řádu, není přes to, že jím zaměstnavatel vykonává jakousi disc. pravomoc pracovním poměrem založenou, autoritativním opatřením, nýbrž zůstává jen projevem jedné ze smluvních stran soukromoprávního poměru pracovního (služebního), o jehož účinnosti a platnosti přísluší rozhodovati jedině řádným, resp. živnostenským soudům. Rozhodčí komise sama výrok tohoto obsahu učiniti nemůže, neboť zásadně není dle § 26 cit. zák. povolána k tomu, aby rozhodovala o soukromoprávních nárocích stran vzešlých z poměru pracovního.
Zamítnutí návrhu druhého jest naproti tomu rozhodnutím ve sporu mezi záv. výborem a zaměstnavatelem o rozsah působnosti záv. výboru, tedy ve sporu »z důvodu činnosti záv. výboru«, v němž dle § 26 zák. o záv. výborech rozhodčí komisi rozhodovati přísluší. Toto rozhodnutí žal. komise jest založeno na právním názoru, že záv. výbor nemá z předpisu § 3 lit. f) cit. zák. práva na rovnocennou účast se zaměstnavatelem při ukládání trestů zaměstnancům.
Stížnost popírá správnost tohoto náhledu a tvrdí, že slova v tomto předpisu obsažená »spolupůsobiti při disc. řízení« neznamenají nic jiného, než »míti rovnocennou účast« se zaměstnavatelem na tomto řízení, tedy spolurozhodovati se zaměstnavatelem o disc. trestu.
Není sporu o tom, že v daném případě jde skutečně o disc. trest, jaký má na zřeteli ustanovení § 3 lit. f) cit. zák. Sporno jest však, zda záv. výbor má právo spolupůsobiti i tehdy, když uložení disc. trestu stalo se bez předchozího formálního řízení, jak tomu bylo v tomto případě. Stížnost hájí stanovisko, že obrat v zákoně použitý »spolupůsobiti při disc. řízení« postihuje i ty případy, kde zaměstnavatel ukládá disc. trest bezprostředně bez jakéhokoli řízení formálního, kdežto súčastněná strana se domnívá, že disc. »řízením« lze rozuměti jen řízení prováděné v určitých formách procesních, a chtěla by připustiti spolupůsobení záv. výboru jen tam, kde řízení takové skutečně se provádí.
Soud uznal náhled zastávaný stížností za správný. Zákon přiznávaje záv. výboru právo »spolupůsobiti při řízení disc.«, užil výrazu v zákonodárství dosavadním obvyklého jako technický název pro formálný proces, v jehož formách vykonává se disc. pravomoc nad osobami ve veřejnoprávním poměru služebním (srv. služ. pragmatiku pro státní úředníky z r. 1914, § 100 čes. zemsk. zák. o úřednících obecních a okresních z r. 1907 a 1908, u obou § 13 a násl., zák. z 13. února 1919 č. 95 Sb., § 13 a j.). Výjimečně označován jest názvem disc. řízení i výkon disc. pravomoci služební v služebním poměru soukromoprávním, jestliže jsou pro disciplinování zaměstnanců předepsány určité formy procesní (na př. nař. z 25. ledna 1914 č. 21 ř. z. o pomocném personálu kancel., §§ 6, odst. 3, 26 a násl ). Na jiné případy disc. trestání zaměstnanců ve služ. poměru soukromoprávním výraz »disc. řízení« se dle svého obyčejného smyslu nehodí, neboť o »řízení« nelze mluviti kde disc. pravomoc, pokud je v právech zaměstnavatele dle materielního práva obsažena, nevykonává se v určitých formách procesních. Takovýto formálný proces disc. je zejména živn. řádu, který v §§ 88a a 90 jakousi služební trestní pravomoc zaměstnavatelovu předpokládá, úplně neznám. Je sice myslitelno, že pracovní řád (§ 88 a) živn. ř.) sám nebo kolektivní smlouva mezi odborovou organisací zaměstnaneckou a zaměstnavateli uzavřená neb i individuelní smlouva pracovní i pro výkon disc. moci zaměstnavatelovy určité formy ustanoví, avšak zjev takový nelze pokládati za pravidelný, a není možno domnívati se, že zák. o záv. výborech v § 3 lit. f), mluvě o »řízení« disciplinárním chtěl se omeziti jen na tyto případy, neboť pak by se účast záv. výboru na řízení disc. vztahovala právě jen na nahodilé případy, kdy buď pracovním řádem neb kolektivní neb individuelní smlouvou určité formy řízení disc. jsou předepsány nebo kdy zaměstnavatel sám ze své vůle výkon své moci disc. provádí v nějakých formách, název řízení zasluhujících a třeba jen ad hoc použitých.
Nic však nenasvědčuje tomu, že by zákon zamýšlel účast záv. výboru při výkonu disc. moci zaměstnavatelovy takto omeziti. Ustanovení § 3 lit. f) zřejmě má za účel poskytnouti zaměstnanci již před uložením trestu jakousi ochranu proti bezdůvodnému nebo upřílišněnému vykonávání služební trestní moci zaměstnavatelovy. Ochrana tato je však, ať již její vydatnost je jakákoli, stejně důvodná, ukládá-li zaměstnavatel disc. trest bez všelikého formálního řízení či za šetření jistých forem procesních. V případě prvém jest dokonce ještě spíše na místě, ježto pevné formy procesní již samy o sobě zabezpečují do jisté míry ochranu proti libovůli trestajícího zaměstnavatele. Omezovati účast záv. výboru na disciplinování prováděné ve formách procesních, znamenalo by tedy vnášeti do zák. nerovnost na újmu oněch zaměstnanců, kteří (dle řádu pracovního, kolektivní smlouvy a pod.) nejsou účastni výhody, kterou poskytují určité formy řízení, a kteří právě proto tím spíše ochrany potřebují. Úvaha tato vede k závěru, že zákon užívaje snad ne zcela výstižného výrazu »disc. řízení«, chce postihnouti ukládání disc. trestu vůbec, bez ohledu na formu, v jaké ukládání trestu se děje. Textování zákona k omezivému výkladu zákona již proto nenutí, že výraz disc. řízení neoznačuje na půdě soukromoprávního poměru služebního ustálený technický pojem.
Zbývá tedy jen ještě vymeziti obsah slova »spolupůsobiti«, jehož zákon užívá k označení funkce záv. výboru při disc. řízení.
Výraz »spolupůsobiti« sám o sobě nemá významu přesného a určitého, neboť jím vyznačuje se jakákoli součinnost vůbec. O spolupůsobení mluví se nejen tehdy, když na př. různé úřady účastní se na tvoření správního aktu jako činitelé rovnocenní, nýbrž i tenkráte, když jeden úřad účastní se na tvoření správního aktu jen tím způsobem, že podává své vyjádření neb dobré zdání, které pro úřad rozhodující není závazné. Spolupůsobením nazývá se dále na příklad i účast procesních stran při zjišťování skutkové podstaty v řízení správním. Již tyto příklady ukazují, že význam slova »spolupůsobiti« není vždy stejný a že označuje součinnost různých stupňů a různé intensity. Ze slova samého neplyne tedy nic více, než že záv. výbor jest oprávněn na řízení disc. nějakým způsobem se účastniti. V čem tato účast záleží, lze zjistiti jen logickým výkladem zákona. Stížnost béře se touto cestou, a domnívá se, že výklad jí hájený podává se ze souvislosti § 3 lit. f) s ustanovením § 3 lit. a) zák. o záv. výborech, kde zákon rovněž užívá výrazu »spolupůsobiti«, chtěje jím »vymeziti součinnost záv. výboru při sjednávání pracovních řádů. »Spolupůsobit« při sjednávání pracovních řádů znamená však dle mínění stížnosti rovnocennou součinnost záv. výboru se zaměstnavatelem, a sluší tedy v tomže smyslu vykládati »spolupůsobení« záv. výboru dle § 3 lit. f) při řízení disc. Leč, i kdyby bylo možno »spolupůsobení« záv. výboru při sjednávání pracovního řádu chápati jako funkci rovnocenného kompaciscenta, neplyne z toho ještě nikterak, že spolupůsobení při sjednávání pracovních řádů a spolupůsobení při disc. řízení jsou pojmy obsahově totožné. Dal-li zákon v § 3 lit. a) výrazu »spolupůsobiti« o sobě neurčitému zcela určitý smysl, lze výrazu tomu v jiném ustanovení zákona (§ 3 lit. f), jež smysl jeho blíže neurčuje, přikládati dle zásad o analogickém výkladu zákona (§ 7 obč. zák.) určitý smysl z § 3 lit. a) čerpaný jen tehdy, jde-li o případ podobný. Právě tato podobnost zde však chybí, neboť v § 3 lit. a) jde o spolupůsobení při ujednání, tedy při právním jednání dle své povahy dvoustranném, které předpokládá dvě paktující strany, kdežto v § 3 lit. f) jde o výkon disc. moci zaměstnavatelovy, tedy o právní jednání povahy naprosto jiné, to jest o jednostranný projev vůle zaměstnavatelovy. Souvislost předpisu o spolupůsobení záv. výboru při disc. řízení a jeho zařazení do odstavce f) § 3, nasvědčuje však právě opačnému výkladu, než jaký hájí stížnost. Neboť dle § 3 lit. f) má záv. výbor »spolupůsobiti« nejen při disc. řízení, nýbrž i při udržování kázně a pořádku v závodě. Zákon staví tedy v § 3 lit. f) spolupůsobení záv. výboru při disc. řízení do jedné řady s jeho spolupůsobením při udržování kázně a pořádku, z čehož sluší souditi, že v obou případech jde o činnost záv. výboru stejné povahy. Poněvadž však spolupůsobení záv. výboru při udržování kázně a pořádku v závodě jistě nelze vykládati tak, že ke každému opatření podnikatele k udržení pořádku v závodě je zapotřebí přechozího souhlasu záv. výboru, nelze ani potrestání dělníka činiti na tomto souhlasu závislým. V úzké souvislosti s předpisem o spolupůsobení záv. výboru při řízení disc. zákon dále ukládá záv. výboru péči o dobrý poměr mezi správou závodu a zaměstnanci. Zákon uvedl tedy ustanovení o účasti záv. výboru v disc. řízení v úzkou vnější spojitost s předpisem o spolupůsobení záv. výboru při udržování kázně a pořádku a s předpisem o péči záv. výboru o dobrý poměr mezi správou závodu a zaměstnanci. Již z toho je možno souditi, že všecka tálo ustanovení spočívají na společné myšlence základní, t. j. učiniti záv. výbor autorisovaným sprostředkovatelem mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci.
Ani z materialií k zák. o záv. výborech (tisk. č. 2177 a 2836), jichž ovšem lze použíti nejvýše jen k osvětlení nedosti jasných míst v zákoně, nevysvítá, že by bylo bývalo zamýšleno poskytnouti záv. výboru v těchto relacích postavení stejné jako má zaměstnavatel. Materialie naopak dosti jasně ukazují, že záv. výboru měl býti zajištěn jen vliv sprostředkující.
Opačný názor nedá se ovšem opříti o prov. nař. k zák. o záv. a re- vírních radách při hornictví, neboť vl. nař. zásadně nelze používati jako pomůcky k výkladu zákona, natož zákona zcela jiného, než který se nařízením provádí. Zákon neposkytuje tedy dostatečné, positivní opory, která by mohla udržeti právní náhled stížností zastávaný. Přímo proti němu mluví však úvaha, že zákonodárství o organisaci zaměstnanců v závodě nezměnilo zásadním způsobem dosavadní poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Zaměstnavatel zůstal i na dále vlastníkem prostředků výrobních a nositelem práv z jednotlivých smluv pracovních (srv. Flatow: Kommentar zum Betriebsrätegesetz 11. vyd. str. 36 a j.). Zákon o záv. výborech ovšem zaměstnavatele v různých směrech omezil, než právě proto, že jde jen o omezení dosavadního absolutistického režimu zaměstnavatelova nutno požadovati, aby ustanovení zákonná, jež zaměstnavateli dosavadní práva omezují neb odnímají, učinila tak způsobem zcela určitým, a nelze proto obmezovací předpisy zákona rozšiřovati nad ony meze, jež se ze striktního výkladu podávají.
Řídě se těmito úvahami nemohl soud než odmítnouti náhled stížnost, že záv. výboru přísluší v disc. řízení rovnocenné postavení se zaměstnavatelem, aniž bylo v tomto sporu příčiny zabývati se otázkou, jaký jest obsah zaměstnavatelovy právní povinnosti, která jest nutným korrelátem práva záv. výboru na spolupůsobení v řízení disc., zejména zdali ona povinost zaměstnavatelova záleží v tom, že dříve než použije svého práva trestati, musí se se záv. výborem poraditi nebo jemu aspoň úmysl svůj oznámiti, či zdali právo záv. výboru vyčerpává se v tom, že zaměstnavatel nesmí jen odmítnouti sprostředkování záv. výborem spontánně nabídnuté.
Ze všech těchto důvodů bylo rozhodnouti, jak svrchu uvedeno.

Citace:

č. 4083. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 731-735.