Čís. 1612.

Obchodní a živnostenské komory jsou orgány veřejné správy ve smyslu čl. XIV. uvoz. zák. k с. ř. s.
Nejen ujednání, jímž založena příslušnost rozhodčího soudu, dlužno vykázati písemně, nýbrž i plnou moc, bylo-li ujednání podepsáno zmocněncem.
(Rozh. ze dne 11. dubna 1922, R I 398/22.)
Proti nálezu rozhodčího soudu pražské bursy pro zboží a cenné papíry vznesla žalovaná obchodní a živnostenská komora zmateční stížnost, v níž uplatňovala jako důvody zmatečnosti neplatnost smlouvy rozhodčí (čl. XXIII. čís. 1 uv. zák. k с. ř. s.) a nepříslušnost rozhodčího soudu k projednání a rozhodnutí sporné věci (čl. XXIII. čís. 2 uv. zák. k с. ř. s.), tvrdíc, že není tu podmínek čl. XIV. čís. 1 a 3 uv. zák. k с. ř. s., poněvadž žalovaná obchodní a živnostenská komora není orgánem veřejné správy, tím méně obchodní společností, po případě společenstvem nebo návštěvníkem bursy, pokud se týče protokolovaným kupcem, a že tudíž platnou rozhodčí smlouvu vůbec ani přímo ani nepřímo, t. j. přijetím závěrečného listu uzavříti nemohla a také neuzavřela, ježto závěrečné listy soudu předložené a opatřené doložkou o příslušnosti rozhodčího bursovního soudu nebyly vyměněny mezi ní a žalobkyní, nýbrž s firmami B., (W.), které k tomu cíli neměly ani plné moci (§ 1008 obč. zák.) a jichž smlouvy se žalobkyní také dodatečně nebyly schváleny. Soud prvé stolice zmateční stížnost zamítl. Důvody: Soud je především souhlasného názoru s napadeným nálezem v tom směru, že obchodní a živnostenská komora jest orgánem veřejné správy, a že tudíž jest způsobilá rozhodčí smlouvu uzavříti. Jsouť jí svěřeny určité veřejnoprávní funkce takového rázu a organisace její vybudovány takovým způsobem, že o jejím veřejnoprávním rázu s hlediska veřejné správy nemůže býti pochybností. Soud zjistil dále na základě předložených, jednou podpis žalobkyně, po druhé podpis svrchu zmíněných dvou firem vykazujících závěrečních listů, že výměnou jich došlo k uzavření písemné smlouvy rozhodčí, ježto listy ty obsahují příslušnou prorogační doložku a zákon nepředpisujc, že smlouva státi se musí v listině jediné, oba podpisy zároveň nesoucí. Jde nyní dále o otázku zda žalovaná obchodní a živnostenská komora zmíněné dvě firmy k uzavření rozhodčí smlouvy zmocnila a zda se to stale v zákonné formě. V tomto ohledu nutno podotknouti, že dle názoru soudu není k tomu zapotřebí zvláštní plné moci dle § 1008 obč. zák., poněvadž 3 ten mluví pouze o volbě rozhodčího a ne o smlouvě rozhodčí jako takové, a že není k tomu také potřebí písemné plné moci, poněvadž čl. XIV. čís. 3 uvoz. zák. k с. ř. s. vyžaduje písemnost pro smlouvu rozhodčí samu, nikoli též pro plnou moc k jejímu uzavření. Pokud pak jde o zmocněni samo, shledává soud na základě předloženého spisového materiálu, že dle korespondence vyměněné s ministerstvem pro zásobování lidu a s firmami B. a W., jakož i dle znění odběrního listu na přízi IV. a dle znění listů závěrečných byla k převzetí a rozdělení příze pro maloživnostníky, v komorním obvodu bydlící, nade vší pochybnost povolána jedině obchodní a živnostenská komora, že ona ke komerčnímu provedení celé akce, tudíž ke koupi přídělu а k rozdělení jeho a nejen k rozdělení v užším slova smyslu mohla použíti některé obchodní firmy, že v tomto případě také obě zmíněné firmy žalovaná obchodní a živnostenská komora přípisem ze 27. ledna 1920 realisací celé akce pověřila a jim příslušný odběrný list předala. Tím zmocnila je ke každému jednání k dosažení příslušného cíle v mezích platných pokud se týče obvyklých předpisů potřebnému a tudíž i k podepsání závěrečných listů prorogační doložkou opatřených, na jichž základě žalobkyně jedině přízi vydávala. Z přípisu žalované komory ze dne 27. května 1920 a ze dne 7. června 1920 na žalující družstvo adresovaných vychází nad to se vší určitostí na jevo, že si žalovaná komora tohoto stavu věci byla také plně vědoma, že fakticky jednání obou zmíněných firem schválila a jako vlastní kontrahentka stornování jí přikázaného množství se domáhala, a je proto nepřípustno, aby teprve ve sporu o zaplacení jiné právní stanovisko zaujala a činila ex post námitky, jež dříve uplatnovati se ani nepokusila. Rekursní soud zrušil nález bursovního rozhodčího soudu jako zmatečný. Důvody: Obchodní a živnostenské komory podléhají dle § 37 zák. ze dne 29. června 1868 čís. 85 ř. zák. přímo ministerstvu obchodu, vykonávají jeho příkazy v záležitostech, spadajících do oboru jejich působnosti, a mají také ostatním ministerstvům a úřadům svých okresů na požádání podávati vysvětlení z oboru své působnosti. Dle toho jsou obchodní a živnostenské komory nepochybně orgány veřejné správy, jaké na mysli má čl. XIV. čís. 1 uv. zák. k с. ř. s. Jedná se však o to, zda mezi stranami učiněna byla platrná smlouva o podrobení se rozhodčímu soudu Pražské bursy pro zboží a cenné papíry. Smlouva taková musí dle čl. XIV. čís. 3 cit. zák. a § 51 čís. 3 stanov jmenované bursy státi se písemně a nezachování této formy má za následek neplatnost smlouvy i nálezu rozhodčího (čl. XXIII. čís. 1 cit. zák. a § 595 c. ř. s.). Musí proto smlouva, která jest výhradným zdrojem pro zkoumání a zjištění příslušnosti rozhodčího soudu, ve všech svých částech podepsána býti oběma stranami. Nejednají-li strany osobně, nýbrž zmocněnci, jest plná moc, zmocněnci udělená, součástí smlouvy rozhodčí, tou měrou ji doplňujíc, že bez mí smlouva za hotovou by pokládána býti nemohla, z čehož nutně sleduje, že i tato plná moc musí býti udělena písemně a také rozhodčímu soudu vykázána býti musí. Opačnému náhledu prvého soudu nelze přisvědčiti, nemáť opory v zákoně, ba jest přímo v odporu s citovanými shora předpisy zákonnými. Rozhodčímu soudu musí dle § 72 odstavec třetí stanov býti se žalobou předložena smlouva rozhodčí, by mohl posouditi svou příslušnost, což státi se může se žádoucí rychlostí jem na základě listin. A tohoto účele nebylo by lze dosíci, kdyby teprve zjišťovati se mělo, zda platná smlouva o rozhodčím mezi stranami vzešla a zejména zmocněncům plná moc k uzavření této smlouvy udělena byla. Požadavkům tuto uvedeným v tomto případě nebylo vyhověno, neboť závěrečné listy ze dne 10. května 1920 obsahující doložku rozhodčí, nebyly podepsány žalovanou, ježto jeden z nich podepsán firmou B. a druhý firmou W., tedy osobami od žalované odlišnými a že by tyto žalovaná písemnou plnou mocí byla zmocnila, aby jménem jejím smlouvu rozhodčí uzavřely a podepsaly, prokázáno nebylo. Není tedy za tohoto stavu věci vyhověno požadavku písemnosti smlouvy o rozhodčího a není tu tedy platné smlouvy o rozhodčím. Vůči tomu jsou vývody žalobkyně, jimiž snaží se zmocnění oněch firem stranou žalovanou dovoditi z konkludentních činů, pro posouzení této věci naprosto bezvýznamný. Rozhodčí soud bursovní, prohlásiv se za příslušná přes to, že mu řádná ve všech částech písemně vyhotovená smlouva rozhodčí předložena nebyla, neprávem tak učinil a trpí následkem toho nález jeho zmatkem čl. XXIII. čís. 1 uv. zák. k с. ř. s.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Projevům, jimiž strany podrobují se jinému soudu než obecně příslušnému, propůjčuje zákon platnost a účinnost jen tehdy, staly-li se písemně. Takovou formu předpisuje § 104 j. n., vyžadující listinný doklad o prorogaci, § 577 с. ř. s. pokud jde o smlouvu o rozhodčím, i čl. XIV. odstavec třetí uvoz. zák. k с. ř. s. Další ustanovení tohoto posléz uvedeného předpisu nelze vztahovati na obchodní a živnostenské komory, ježto nenáležejí k osobám tam uvedeným. Účelem těchto předpisů je, poskytnouti soudu listinný průkaz, že smlouva taková byla skutečně uzavřena, a zabrániti podle možnosti případným sporům o příslušnost. Účel ten byl by zmařen, kdyby táž forma nepožadovala se i pro zmocnění udělená k prohlášením smluvních stran, v tomto případě ke smlouvě zakládající příslušnost rozhodčího soudu bursovního dle čl. XIV. uvoz. zák. k с. ř. s. Musí-li smlouva taková uzavřena a prokázána býti písemně, je nutno, by týmž způsobem se stalo a bylo prokázáno zmocnění udělené stranou, jež smlouvu uzavřela ne přímo, nýbrž zmocněncem. V tomto směru posoudil rekursní soud věc správně po stránce právní, a poukazuje se v dalším na správné důvody usnesení.

Citace:

č. 1612. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 378-381.