NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

J
Č. 496.

Zabírání bytů: Společný bytový úřad není oprávněn, aby dal provésti vyklizení bytu pravoplatně zabraného samostatně svými nebo policejními orgány (§ 31 zák. o zab. bytů).
(Nález ze dne 1. září 1920 č. 7319.)
Věc: Ludvík Heuffel v Bratislavě (adv. Dr. K. Schreitter z Prahy) proti společnému bytovému úřadu v Bratislavě stran vyklizení bytu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako nepřípustná, pokud směřuje proti rozhodnutí ze dne 8. září 1919, č. 987. Opatření ze dne 24. března 1920 zrušuje se jako nezákonné.
Důvody: Žalovaný úřad zabral rozhodnutím ze dne 8. září 1919 čís. 987 byt vrchního rabína Sch. v přízemí domu čís. 60 v Edlově ulici v Bratislavě pozůstávající ze dvou pokojů a příslušenství a ponechal z tohoto bytu pokoj, který obýval stěžovatel, tomuto prozatímně i nadále.
Zábor bytu nastal, jak z rozhodnutí patrno, z toho důvodu, že má vrchní rabín Sch. v témž domě ještě byt o 6 pokojích a byt v přízemí dal do podnájmu Ludvíku Heufflovi až na jednu místnost, které používal jeho syn jako studovny.
O tomto rozhodnutí byla vyrozuměna sirotčí stolice, aby mohla učiniti potřebné kroky za účelem zajištění majetku kuranda Ludvíka Heuffela, nacházejícího se v ošetřování v ústavu choromyslných v Bratislavě a Géza G. v Bratislavě, jako tehdejší kurátor stěžovatelův.
Kdy bylo rozhodnutí toto jmenovanému kurátoru doručeno, nelze ze spisů přesně určiti, musilo se tak však státi nejpozději dne 12. září 1919, neboť téhož dne protestoval Géza G. proti záboru zmíněného bytu podáním řízeným na bytový úřad v Bratislavě a žádal pak též podáním ze dne 29. září 1919 sirotčí úřad v Bratislavě, aby se ujal zájmu jeho kuranda a domáhal se zrušení záboru jeho bytu.
Dne 16. března 1920 oznámil policejní zřízenec, kterému bylo uloženo, aby klíče bytu stěžovatelova opatřil, že se klíč od kuchyně nalézá u sestry stěžovatelovy, klíč od pokoje pak u sirotčí stolice, která pokoj ten dala v srpnu 1919 zapečetiti.
Společný bytový úřad vydal pak policejním zřízencům dne 24. března 1920 písemný rozkaz, aby byt Ludvíka Heuffela otevřeli, inventovali a předali byt i s klíči Davidu S., kterému byly zabrané místnosti přikázány.
Tomuto příkazu bylo vyhověno dne 26. března 1920, kdy byl byt stěžovatelův za přítomnosti sestry stěžovatelovy a městského sirotčího poručníka otevřen, nábytek a předměty z něho do jednoho pokoje sneseny a tento pokoj pák opět zapečetěn, a ostatní místnosti byly odevzdány S.
Stížnost směřuje proti zmíněnému nařízení bytového úřadu o vyklizení a násilnému otevření bytu stěžovatelova a tvrdí, že společný bytový úřad přikročil k tomuto opatření bez předchozího zabrání a aniž by o tom dříve kurátora stěžovatelova vyrozuměl. Ani nynější kurátor stěžovatelův ani jeho předchůdce Dr. Ludvík K. nebyli o záboru bytu stěžovatelova zpraveni a ostatně po zákonu zábor zmíněného bytu nebyl přístupným, poněvadž není podmínek pro toto opatření.
Stěžovatel nalézá se v ošetřování v ústavu pro choromyslné v Bratislavě, jest však již skoro vyléčen a má býti propuštěn k domácímu ošetřování.
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti toto:
Námitka stížnosti, že násilné vyklizení bytu stěžovatelova nastalo bez předchozího úředního zabrání bytu tohoto, odporuje spisům. Jak bylo již svrchu vylíčeno, bylo zabrání zmíněného bytu vysloveno již pravoplatným usnesením bytového úřadu v Bratislavě ze dne 8. září 1919 a byl o něm stěžovatel k rukám svého tehdejšího kurátora Gezy G. vyrozuměn, který též jménem svého kuranda přímo i prostřednictvím sirotčí stolice v měsíci září protestoval.
Pokud zástupce stížnosti při veřejném líčení na to poukazoval, že zabírací nález ze dne 8. září 1919 nenabyl proti stěžovateli právní účinnosti, poněvadž kurátor jeho Geza G. podal do tohoto rozhodnutí odvolání k ministru s plnou mocí pro správu Slovenska, nemohl nejvyšší správní soud tuto námitku shledati oprávněnou, poněvadž dle § 24 nařízení tohoto ministra ze dne 30. května 1919 č. 76 z rozhodnutí společného bytového úřadu, pokud se týče dle § 28 tohoto nařízení z rozhodnutí zvláštního bytového úřadu, jakým byl v době rozhodování bytový úřad v Bratislavě, není opravného prostředku. Neměl tedy stěžovatel právního nároku, aby o jeho odporu dne 17. listopadu 1919 proti zmíněnému pravoplatnému rozhodnutí ze dne 8. září 1919 podanému bylo meritorně rozhodováno a mohl rozhodnutí toto naříkati toliko stížností u nejvyššího správního soudu.
Stížnost taková nebyla však ve lhůtě 60denní ode dne doručení rozhodnutí ze dne 8. září 1919 v § 14 zákona o správním soudě vytčené podána. Pokud tedy stížnost dne 12. dubna 1920, dávno po uplynutí zmíněné lhůty podaná u tohoto soudu čelí snad i proti vzpomenutému zabíracímu nálezu, jest opožděná a proto nepřípustná.
Pokud však stížnost namítá nezákonnost opatření společného bytového úřadu ze dne 24. března 1920, kterým byli policejní zřízenci pověřeni vyklizením bytu stěžovatelova, jest důvodnou.
Dle ustanovení § 31 zákona ze dne 30. října 1919 čís. 592 sb. z. a n., jsou rozhodnutí obce (společného bytového úřadu) podle § 11 cit. zák. vykonatelná soudní exekucí (§ 1, čís. 12 exekučního řádu ze dne 27. května 1896 čís. 36 ř. z. a § 1, lit. a) čl. LX uherského zákona z roku 1881).
Nebyl tedy žalovaný úřad po rozumu tohoto ustanovení oprávněn samostatně vyklizení bytu stěžovatelova svými neb policejními orgány naříditi a měl se k provedení svého zabíracího nálezu obrátiti na příslušný soud.
Jest tudíž naříkané nařízení žalovaného úřadu opatřením úřadu nekompetentního a tudíž zmatečným a musilo býti proto zrušeno dle předpisu § 7 zák. o správním soudě.

Citace:

č. 496. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 493-495.