NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 25 (1916) - Pensijní úřad zřízenců soukromých nenáleží k veřejným úřadům ve smyslu čl. V. zák. ze dne 17. prosince 1862, č. 8 ř. z. z roku 1863.

Pensijní úřad zřízenců soukromých nenáleží k veřejným úřadům ve smyslu čl. V. zák. ze dne 17. prosince 1862, č. 8 ř. z. z roku 1863.

Nejvyšší soudní a zrušovací dvůr nalezl na zmateční stížnost c. k. generální prokuratury k zachování zákona proti rozsudku okr. soudu v Š., jímž V. Sch. byl uznán vinným přestupkem dle čl. V. zák. ze dne 17. prosince 1862 č. 8. ř. z. z r. 1863 a § 491. tr. z. proti potvrzujícímu rozsudku c. k. kraj. soudu v O. jako soudu odvolacího, takto právem:
Rozsudky soudů uvedených byl porušen zákon v ustanoveních čl. V. zák. ze dne 17./12. 1862 č. 8. ř. z. z r. 1863, potahmo §§ 2. a 46. tr. ř. Oba tyto rozsudky se zrušují a Obžalovaný se dle § 259. č. 3. tr. ř. osvobozuje.
Důvody:
Tkalcovský mistr V. Sch. uplatňoval proti pensijnímu ústavu pro zřízence textilního průmyslu ve Vídni nárok na vrácení zaplacených pojišťovacích příspěvků. Proti rozhodnutí c. k. okres, hejtmanství v R., obžalovanému příznivému, podal pensijní ústav stížnost k c. k. místodržitelství v B. a uvědomil obžalovaného, že jeho žádost teprve po pravoplatném rozhodnutí bude vyřízena. Na to zaslal obžalovaný pensijnímu ústavu dva dopisy, pro jichž urážlivý obsah podal ústav tento u c. k. okres, soudu v Š. proti V. Sch. soukromou žalobu pro urážku na cti dle § 487. tr. z., o níž nařízeno hlavní přelíčení na 23./3. 1915. Podáním ze dne 18./3. 1915 sdělil pensijní ústav soudu, že nemůže odeslati zástupce k hlavnímu přelíčení a že proto žádá, aby jeho výpověď směla písemně podána býti. Vyřízením tohoto podání byl pensijní ústav vyrozuměn, že obžalovaný by pro případ, že žalobce nevyšle zmocněnce k hlavní- mu přelíčení, musel býti dle § 46. tr. ř. od obžaloby osvobozen.
Mezi tím však došel c, k. okr. soudu návrh c. k. stát. zastupitelství v Ol. na stíhání V. Sch. pro přestupek dle čl. V. zák. ze dne 17./12. 1862 č. 8. ř. z. z r. 1863 a § 491. tr. z., jehož se dopustil urážkou pensijního ústavu, pročež hlavní přelíčení bez ohledu na telegrafickou žádost pensijního ústavu za odročení hlavního přelíčeni v přítomnosti funkcionáře stát. zastupitelství jako veřejného žalobce a v nepřítomnosti zástupce soukromého žalobce bylo provedeno. Rozsudkem byl V. Sch. uznán vinným přestupkem dle čl. V. zák. ze dne 17./12. 1862 č. 8. ř. z. z r. 1863 a dle § 491. tr. z., jehož se dopustil tím, že v obou uvedených dopisech předhůzkou lumpáctví a podvodu pensijní ústav zřízenců textilního průmyslu ve Vídni, tedy veřejný úřad, veřejně bez udání určitých skutečností vinil z opovržlivých vlastností a smýšlení.
Odvolání obžalovaným proti tomuto rozsudku z výroku o vině a trestu podané bylo odvolacím soudem zamítnuto, naproti tomu bylo ale vyhověno odvolání veřejného žalobce z výroku o trestu a obžalovanému byl trest zvýšen.
Oba rozsudky poznačují stanovisko obžalovaného, že uvedený pensijní ústav za veřejný úřad považovati nelze a že tu tedy nejde o přestupek, který z moci úřední se stíhá, a že obžalovaný neměl tímto přestupkem vinným býti uznán, nesprávným.
Obzvláště v důvodech rozsudku soudu odvolacího se poukazuje v tom ohledu na § 39. zák. ze dne 16./12. 1906 č. 1. ř. z. z roku 1907, dle něhož pojištění v tomto zákoně předepsané se provádí pensijním ústavem k tomu účelu zřízeným a náhradními ústavy.
Činnost tohoto úřadu má tedy ve značné míře za účel podporovati blahobyt obyvatelstva, jest tedy sociálně-politické povahy. Pronikavý způsob, jakým státní moc na organisaci a správu tohoto ústavu má vliv, ježto si nejen právo dozoru, nýbrž i jmenování presidenta ústavu vyhradila, dává zřetelně seznati, že pensijní ústav jest státní mocí zřízený, účelům státním věnovaný a státem orgány jím zřízenými částečně spravovaný dobročinný ústav veřejno-právní povahy, vybavený výsadami veřejného úřadu. Že zde nikoliv pensijní ústav, nýbrž jen pensijní ústav zřízenců textilního průmyslu jako náhradní ústav ve smyslu § 64. a násl. zák. pensijního byl uražen, nechává rozsudek nepovšimnutým.
Oběma rozsudky byl porušen zákon v ustanoveních čl. V. zák. ze dne 17./12. 1862 č. 8. ř. z. z r. 1863 a §§ 2. a 46. tr. ř.
V oboru zákonodárství nedostává se zákonného vymezení pojmu veřejného úřadu. Při výkladu tohoto pojmu ve hmotném právu trest. dlužno vycházeti z toho, že zákonodárce tento pojem za pevně stanovený pokládá, když ho výrazem »veřejný úřad« (§§ 65., 76., 78., 309., 492. tr. z., § 292. c. ř. s.), aneb jiným způsobem poznačuje (§§ 68., 300., 315., 320. e) tr. z.), nebo (§ 84. tr. ř., dříve § 71. tr. ř. z r. 1853), ve veřejné úřady a úřady (offentl. Behörden und Ämter) rozkládá, při čemž jest pochybno, zda se tu nejedná o tautologii, přihlížející k pojmenování úřadů.
Čl. 11. stát. zákl. zák. o užívání moci vládní a vykonávací ze dne 21./12. 1867 č. 145. ř. z. mluví o státních úřadech a správních úřadech, čl. 2. a) a 4. stát. zákl. zák. z 21./12. 1867 č. 143. ř. z. o dosazení říšského soudu mluví opět o soudních a správních úřadech, v § 2. zák. ze dne 22./10. 1875 č. 36. ř. z. o zřízení správního dvoru soudního poznačují se za úřady správní, proti jejichž rozhodnutím a opatřením stížnosti podány býti mohou, jak orgánové státní správy, tak i orgánové zemské, okresní a obecní správy, a rozeznávají se tím od řádných soudů (§ 3. a).
Z předeslaného vyplývá:
1. Pokud zákony a obzvláště trestní zákon používají výrazu »veřejné úřady«, dlužno nimi rozuměti vždy jen státní, zemské, okresní a obecní úřady, tedy také autonomní úřady. To spočívá v jejich veřejno-právním oboru působnosti a v rozdělení jejich veřejné správní činnosti na orgány státní a autonomní svazy. Objasněno jest toto rozšíření pojmu formálně také tím, že při různých příležitostech výslovně také autonomní úřadové se uvádějí (tak v zákoně o správním dvoru soudním), rovněž však i v trest. zákoně, byt i dle tehdejších poměrů vzhledem k obecním úřadům.
2. Co pak se týká pojmu úřadu samého oproti jiným veřejno- právním tělesům, tak přijde jednak na obsah činnosti zákonem neb nařízením stanovené (hmotná působnost), jednak na postavení na venek v rámci státního organismu (formální působnost). Oba předpoklady musejí tu býti dány, nestačí na př., když by nějaká korporace státnímu účelu sloužila a neměla současně formální úřední vlastnosti. K tomuto formálnímu postavení náleží trvalé pojmutí v organismus správy a právního rozhodování. Při tom dlužno trvati na tom, aby také úkoly autonomních úřadů státním účelům sloužily.
Vychází-li se z tohoto hlediska, tedy dlužno veřejnými úřady rozuměti takové orgány státu, zemí, okresů a obcí, které jsouce na venek vypraveny rozhodovací a nařizovací mocí, jsou trvale organisovány, aby v mezích stanovené věcné a místní působnosti plnily státní úkoly správy a právního rozhodování.
Těmto předpokladům neodpovídá pensijní ústav zřízený dle § 39. zák. ze dne 16./12. 1906 č. 1. z r. 1907 k provedení tam předepsaného pensijního pojištění zřízenců v soukromých službách a některých ve veřejných službách se nalézajících, ani jeho zřízenci.
Z ohledu na veřejný zájem ohledně splnění jich úkolů vyhradil si ovšem stát (§ 78. cit. zák.) dohled nad nimi a jistý vliv na jejich úřadování, jako i jmenování předsedy (§ 45.). V ostatním děje se však správa a obchodní vedení valným shromážděním a orgány tímto svobodně volenými (§ 47.) a úředníky podřízenými disciplinární moci představenstva (§ 49.), dle stanov státnímu schválení podléhajících (§ 42.).
Tím méně přísluší úřední vlastnost pensijnímu ústavu zřízenců textilního průmyslu, který jest pouze jedním z náhradních ústavů v § 64. pens. zák. uvedených, jehož členstvím pojištěnci své zákonné pojišťovací povinnosti zadost učiniti mohou.
Pensijní ústav zřízenců textilního průmyslu jest, jak stanovy tomu nasvědčují, soukromo-hospodářský spolek, určený k pojišťování členů na zásadě vzájemného ručení.
Vedoucí a správní orgány tohoto pensijního ústavu zřizují se včetně předsedy svobodnou volbou členů. Tento pensijní ústav vyplňuje ovšem také, pokud pojišťování soukromých zřízenců, kteří dle zákona k pojištění jsou povinni, provádí, úkoly veřejného práva, kterému dle zákona o pensijním pojišťování byly svěřeny. Proto podléhá také dle § 78. cit. zák. státnímu dohledu. Nicméně však zůstává dle vzniku, účelu a organisace jen soukromo-právním spolkem.
Jeho urážka byla proto neprávem pojata pod ustanovení čl. V. zák. ze dne 17./12. 1862 č. 8. ř. z. z r. 1863. Takovouto urážku bylo soudně stíhati jen na soukromou obžalobu dotyčného ústavu. Jelikož uvedený pensijní ústav k hlavnímu přelíčení na jeho soukromou obžalobu nařízenému zástupcem se nedostavil, nebyl proto ani s to při jednání konečný návrh učiniti a proto bylo dlužno dle třetího odstavce § 46. tr. ř. míti za to, že od stíhání obžalovaného upustil a z toho důvodu bylo obžalovaného při správném použití zákona osvoboditi.
Odsuzující výroky obou stolic jeví se býti porušením zákona, pročež bylo dáti místa návrhu c. k. generální prokuratury dle §§ 33., 479., 292. tr. ř. učiněnému.
(Rozh. z 21./12. 1915, Kr III 307/15 / 4.)
Vlček.

Citace:

Pensijní úřad zřízenců soukromých nenáleží k veřejným úřadům ve smyslu čl. V. zák. ze dne 17. prosince 1862, č. 8 ř. z. z roku 1863.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1916, svazek/ročník 25, číslo/sešit 5, s. 243-246.