Č. 627.

Silniční paušál konservacní (Čechy): Škodou po rozumu § 3 zák. z 2. dubna 1867 č. 32 z. z. čes. dlužno rozuměti nikoli poškození tělesa silničního, jaké má na mysli řád policie silniční (§ 1 zák. z 15. června 1866 č. 47 z. z. čes.), nýbrž ono zhoršení kvality silnice jako prostředku dopravního, které se dostavuje jako přirozený následek, používá-li se silnice dle jejího určeni a účelu. — Způsob zjištění tohoto opotřebení.
(Nález ze dne 20. prosince 1920 č. 8744.)
Věc: Oskar Bondy v Meziříčí proti zemskému správnímu výboru v Praze o vyměření silničního konservačního paušálu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: K žádosti okresního výboru v Novém Městě n. M. stanovil zemský správní výbor naříkaným rozhodnutím, že firma Oskar Bondy jako majitelka cukrovaru a rafinerie v Meziříčí, má podle § 3 zákona z 2. dubna 1867 č. 32 z. z. přispívati na udržování silnic okresu Novoměstského od roku 1917 úhrnečnou částkou 2500 K ročně a odůvodnil vyměření konservačního paušálu v této výši těmito okolnostmi: a) velikým počtem povozů, dovážejících řepu do cukrovaru a vyvážejících z něho řízky v pozdním podzimku po silnicích podzimními dešti rozmoklých a nákladními povozy rozježděných, b) používanou délkou silnic 28 km (a to u silnice Opočensko-Skalické 9 km, Novoměstsko-Jaroměřské 8 km a Novoměstsko-Bohuslavicko-Rohenické v délce 11 km), c) zvýšením nákladů na válcování silnic, ježto náklady tyto počítané na 1 km silnice vzrostly z částky 5920 K v roce 1915, na 6630 K v roce 1916, na 8660 K v roce 1917 a na 11840 K v roce 1918—1920. Je-li konservacní paušál stanoven úhrnnou částkou 2500 K, připadá za 1 km toliko 89 K, tedy příspěvek velice mírný, zvláště přihlíží-li se k tomu, že cukrovar meziříčský byl nucen platiti již v roce 1879 jako úhrnečný příspěvek 500 zl. r. č. ročně.
Ve stížnosti podané do tohoto rozhodnutí k nejvyššímu správnímu soudu vytýká stěžovatelka vadnost řízení, poněvadž vyměřený úhrnečný plat 2500 K nespočívá na žádném podkladu, uvádějíc v jednotlivostech, že žalovaný úřad řádně nezjistil ani počet nákladních povozů do cukrovaru řepu dovážejících, ani množství řepy do cukrovaru dovezené, ani délku tratí silničních prý cukrovarem používaných. Stěžovatelka připouští, že sice náklady udržovací proti dřívějším letům stouply, namítá však, že množství řepy do cukrovaru dopravené značně kleslo.
Nejvyšší správní soud založil své rozhodnutí na těchto úvahách:
Dle § 3 zákona z 2. dubna 1867 čís. 32 z. z. sluší úhrnečný plat, jímž velké cihelny a jiné průmyslové závody, do nichž a z nichž se vozí náklady na velkou škodu silnice, mají na udržování silnice přispívati, určiti v takové výši, aby byl přiměřený škodě, kterou nákladní povozy silnici činí. Dle tohoto ustanovení zákonného je tedy měřítkem, kterým úřad. určující výši platu úhrnečného, má se říditi, »škoda«, kterou nákladní povozy závodu k zvláštnímu příspěvku na udržování silnice povinného silnici činí. Musí tedy úřad především zjistiti tuto »škodu«, při čemž dle direktivy zákonné (§ 3, odst. 2 cit. zákona) má uvážiti důkladně a spravedlivě veškeré poměry.
»Škodou« dlužno rozuměti dle zřejmé intence zákona, vyjádřené ostatně zcela určitě německým, rovněž autentickým textem, nikoli snad poškození tělesa silničního, jež má na mysli řád policie silniční (§ 1 zákona z 15. června 1866 č. 47 z. z.), nýbrž ono zhoršení kvality silnice jako prostředku komunikačního, které se dostavuje jako přirozený následek, používá-li se silnice podle jejího účelu a určení. »Škoda« v tomto ustanovení zákonném neznamená tedy nic jiného nežli opotřebení.
Zákon nepodává žádného návodu, jakým způsobem opotřebení toto má býti zjištěno. Dle povahy věci může opotřebení prakticky sotva býti zjištěno jinak, než cestou nepřímou a úřadu jest ponecháno na vůli, jaké methody chce při tomto zjišťování použíti.
Musí však zvoliti methodu takovou, která činí možným logický závěr o míře opotřebení. Žalovaný úřad, určiv úhrnečný plat částkou 2500 K, zřejmě předpokládal, že tato částka vyjadřuje opotřebení nákladními povozy stěžovatelčinými na silnicích okresních způsobené. Leč pro tento svůj úsudek o míře opotřebení neměl žalovaný úřad jiné opory, než zjištění, že povozy stěžovatelčiny vozí v pozdním podzimku po okresních silnicích náklady řepy a řízků, že počet povozů těchto je velmi značný (»obrovský«), dále že stěžovatelka používá tímto způsobem okresních tratí silničních v délce 28 km, a že náklad na válcování silnic od roku 1915 značně stoupl, a to r. 1917 na 8660 K, v následujících letech na 11840 K.
Na podkladě těchto skutečností, na nichž žalovaný úřad své zjištění výše »škody« stěžovatelkou způsobené staví, není však vůbec logicky možno k jakémukoliv úsudku o velikosti této škody dospěti, a nelze zejména vypátrati, jak se žalovaný úřad dopočítal právě částky 2500 K.
Rozsah dopravy a výše nákladů udržovacích jsou dojista veličiny, na jejichž podkladě je možno dospěti k určení míry opotřebení silnice nákladními povozy stěžovatelčinými, leč chtěl-li úřad této methody použíti, byl by musil především náležitě zjistiti délku silničních tratí stěžovatelkou používaných, dále byl by musil zjistiti udržovací náklad těchto tratí silničních a konečně byl by musil zjistiti jednak rozsah veškeré dopravy na tratích těchto, tedy počet veškerých povozů jimi projíždějících, jednak počet nákladních povozů stěžovalelčiných, při čemž arci slušelo hleděti též k přibližné váze povozů, jakož i ke zvláštním poměrům, za nichž se silnice používá.
Ze všech okolností těchto vyšetřil však žalovaný úřad toliko, že délka tratí stěžovatelčinými povozy používaných činí 28 km. Než právě tomuto zjištění stěžovatelka odporuje, popírajíc jeho věcnou správnost a namítajíc, že zjištění toto stalo se bez její účasti, kterážto námitka spisy vyvrácena není.
Nejvyšší správní soud musil tudíž dáti za pravdu námitce stížnosti, že naříkané vyměření platu úhrnečné o částkou 2500 K postrádá základu. Pokud však stížnost v jednotlivostech namítá, že nebyl zjištěn počet povozů závodních, jest tato výtka její oprávněny jen potud, pokud žalovaný úřad použil methody svrchu naznačené neplatí však za všech odolností.
Neboť kdyby žalovaný úřad uznal za dobré dáti přednost methodě jiné, na př. porovnání udržovacích nákladů na určitou délkovou jednotku tratí stěžovatelkou používaných, s udržovacími náklady na stejnou délkovou jednotku tratí silničních stěžovatelkou nepoužívaných, jinak však v podstatě stejnorodých a jinými uživateli celkem stejně intensivně používaných, bylo by zjištění počtu povozů stěžovatelčiných bezvýznamné. Zjišťovati množství odvážené řepy mělo by však podstatný význam jen tehdy, kdyby byl žalovaný úřad vyšetřoval opotřebení silnice dle poměru váhy nákladů po okresních silnicích vůbec dopravovaných k váze nákladů stěžovatelčiných.
Touto cestou, prakticky sotva schůdnou, však žalovaný úřad vůbec bráti se nemínil.
Nicméně postrádá naříkaný výrok dostatečného základu skutkového, ježto — jak již svrchu řečeno — žalovaný úřad, ač zamýšlel opatřiti si nezbytný základ pro určení platu úhrnečného na podkladu rozsahu dopravy a nákladů udržovacích, nevyšetřil veličiny, kterých podle této methody jest pro úsudek o míře opotřebení silnice nutně zapotřebí, v čemž nutno viděti podstatnou vadu řízení, pro kterou bylo naříkané rozhodnutí dle § 6, odst. 2 zákona o správním soudě zrušiti.

Citace:

č. 627. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 782-785.