Čís. 977.

Závazek manžela, že platiti bude manželce na výživu předem určitou poměrnou část výslužného, stává se dospělým teprve, když výslužné bylo manželi poukázáno a vyplaceno.
(Rozh. ze dne 15. března 1921, Rv II 46/21.)
Při dobrovolném rozvodu od stolu a lože uzavřeli manželé dne 8. července 1914 smír, jímž manžel se zavázal platiti předem své manželce
na úhradu výživy pro své dvě děti, jež byly ponechány v její výchově a výživě, měsíční výživné 100, pokud se týče 60 K počínaje 15. červencem 1914 a platiti jí z přídavků platových, jež dostává každé tři roky v částce 250 K, další částku 10 K měsíčně. Pro případ jeho odchodu do výslužby bylo ujednáno, že žalovaný jest povinen platiti své manželce místo tohoto výživného 2/5 výslužného, jež bude právě dostávati (der jeweils ihm zukommenden Ruhcgenüssc) a to ve stejných měsíčních částkách předem. Ježto manžel, zatím pensionovaný, nezaplatil výživného za měsíce březen—srpen 1919, domáhala se ho manželka exekucí, jež byla právoplatně povolena. Manžel vznesl po té žalobu dle § 36, odstavec prvý, ex. ř., tvrdě, že za uvedenou dobu nebylo mu dosud výslužné
ani poukázáno, natož pak vyplaceno. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl. Důvody: ve smíru ze dne 8. července 1914 nebylo sice výslovně stanoveno, zda pro platební povinnost manželovu jest rozhodnout splatnost výslužného či jeho poukaz či jeho výplata. Ze znění smíru:
«jichž se mu dostane« dlužno však přikloniti se k žalobcovu názoru, že jest mu platit teprve, až mu budou požitky poukázány. Ježto se tak, jak prokázáno, dosud nestalo, jest žaloba odůvodněna, pročež bylo exekuci prohlásiti nepřípustnou. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Ve smíru nebylo ohledně splatnosti jednotlivých částek, tedy ani pro případ odchodu do výslužby nic ustanoveno a nebyla splatnost jedotlivých částek
učiněna závislou na tom, že výslužné, příslušející žalobci, musí mu býti napřed vyplaceno nebo aspoň poukázáno. Kdyby byly strany něco takového chtěly, byly by to také, uzavírajíce smír, vyjádřily a není přípustno při výkladu smluv do nich něco vkládati, co není jejich obsahem. Z toho však vychází, že je neudržitclno mínění prvního soudu, že jednotlivé splátky výživného jsou splatný teprve poukazem odpočivného žalobci. Jednotlivé splátky byly a jsou dle smíru splatný vždy měsíčně předem a bylo proto námitky žalobcovy proti povolení exekuce (§ 36 odstavec prvý čís. 1 ex. ř.) při správném právním posouzení věci zamítnouti. Na tom nemění ničeho ta okolnost, že pro případ odchodu na odpočinek jest na výživném platiti 2/5 výslužneho, jež právě žalobci bude příslušeti, ježto tím jen jejich výše byla stanovena, ne však jejich splatnost, a ohledně splatnosti ve smíru zvláštní a výslovná ustanovení byla ujednána.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Soud odvolací klade při výkladu smíru ze dne 8. července 1914 důraz na tu okolnost, že žalobce byl povinen v. své pense platiti v měsíčních lhutách napřed a má za to, že splatnost jednotlivých lhůt nebyla závislá na tom, že bude pense žalobci poukázána neb vyplacena. S tímto názorem nelze souhlasiti. Strany neujednaly ovšem ničeho pro případ, že by žalobci nebyla pense včas vyplacena, poněvadž v době, kdy byl smír uzavřen, byly poměry normální a strany nemohly předvídati, že by tento případ mohl vůbec nastati. Avšak jest samozřejmé a nebylo to třeba ani
do smíru pojati, že předpokladem povinnosti žalobcovy, platiti žalované 2/5 pensijních požitků, bylo, že on tyto pensijní požitky skutečně také obdrží, vždyť výživné bylo smluveno právě jednak vzhledem k očekávané úpravě platové, jednak pro případ pense. Strany vyjádřily tento předpoklad ve smíru slovy, že žalobce bude platiti 2/5 pensijních požitků, které bude dostáva ti (der jeweils ihm zukommenden Ruhegeriiissc). Teprve poukazem stávají se tyto požitky likvidní jak pro žalobce, tak i pro žalovanou, určuje se jejich výše a žalobce nemá dříve ani možnosti, aby své povinnosti dostál. Poněvadž jest zjištěno, že v době podání
exekučního návrhu pensijní požitky, z nichž výživné mělo býti placeno, žalobci poukázány nebyly, a splatnost této částky nenastala, bylo první stolicí správně ohledně této částky žalobě vyhověno.

Citace:

č. 968. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 215-216.