Č. 3506.

Stavební právo: O devoluci kompetence ve věci stavební z úřadu stavebního (obce) na zemskou správu politickou podle § 43 zák. o stav. ruchu č. 35/1923.
(Nález ze dne 22. dubna 1924 č. 6850.)
Prejudikatura: Boh. 1252 adm.
Věc: Městská obec Č. (adv. Dr. Kar. Beck z Čes. Lípy) proti zemské správě politické v Praze o stavební věc.
Výrok: Stížnost se z části odmítá jako nepřípustná, z části zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Podáním de pres. 24. února 1923 manželé Josef a Marie U. oznámili městskému úřadu v Č., že podle současně předložených plánů hodlají na pozemku č. kat. 1159/16 vystavěti dvoupatrový činžovní dům, a žádali za udělení stavebního povolení. O žádosti konána stavební komise 19. a 20. března 1923. Stavební znalec prohlásil stavbu za určitých jím formulovaných podmínek za přípustnou. Stavebníci přistoupili na tyto podmínky až na podmínky uvedené v bodech 18, 23 a 24 a odvolali se na platné předpisy stavební, jakož i na zák. o stavebním ruchu, podle nichž projektovaná stavba bude provedena. Dále se opřeli proti námitkám, které proti projektu vznesli jednak zástupci obce, jednak soused stavitel L., jenž vytýkal mimo jiné, že staveniště není co do hranic přesně vymezeno a stavební čára není vytýčena. Městská rada se na to usnesla, aby rozhodnutí o žádosti stavební bylo odročeno a aby za účelem zjištění hranice mezi staveništěm a pozemkem stav. L. provedena byla nová komise, až stavebníci svůj pozemek řádně vymezí, k čemuž zároveň vyzváni.
Sub pres. 11. dubna 1923 učinil stav. U. podání na zsp-ou, v němž poukazuje na průtah ve vyřízeni své žádosti za stavební povolení, zdůrazňuje, že stavební čára jeho byla již v r. 1918 při parcelaci vytýčena, a žádá, aby vzhledem k tomu, že obec ve lhůtě zákonem stanovené o jeho žádosti nerozhodla, zsp provedla řízení dle § 43 č. 2 zák. o stav. ruchu.
Výnosem z 19. května 1923 zsp na to zmocnila a vyzvala osp-ou v Č., aby v jejím zastoupení provedla ve smyslu § 43, odst. 2 zák. o stav. ruchu o žádosti Josefa Ú. za povolení stavby domu na pozemku č. kat. 1159/16 komis, šetření ve smyslu §§ 35.—37. stav. řádu. Na základě toho osp výměrem z 26. května 1923 ustanovila stavební komisi na 2. června a vyrozuměla o tom také obec (doručeno 28. května 1923). Obec podala proti tomuto výměru sub pres. 5. června 1923 stížnost na zsp-ou, v níž žádala, aby řízení zavedené o stavební žádosti manželů U. podle § 43/2 zák. o stav. ruchu a uvedený výměr osp-é byly jako zmatečné zrušeny a řízení o oné žádosti přikázáno k provedení stavebnímu úřadu městskému.
Rozhodnutím zsp-é z 23. června 1923 uděleno manželům U. na základě výsledků komise provedené dne 2. června 1923 v základě § 43 zák. o stav. ruchu z 25. ledna 1923 č. 35 Sb. povolení k stavbě dvoupatrového činžovního domu na pozemku č. kat. 1159/16 v Č. Námitky, které obec při komisi vznesla proti kompetenci zsp-é k provedení stavebního řízení a k rozhodování o žádosti stavebníků za stavební povolení, zamítnuty z důvodu, že stavebníci při komisi konané 20. března 1923 dovolali se zák. o stav. ruchu, a bylo proto povinností městské rady, aby ve smyslu § 43/2 zák. o stav. ruchu č. 35/1923 do 14 dnů, t. j. do 4. dubna 1923 o jejich žádosti za stavební povolení rozhodla. To se však nestalo, a jelikož stavebníci podáním z 9. dubna 1923 žádali zsp-ou o provedení řízení a vydání stavebního nálezu, byla tím zsp-é dána příslušnost k těmto opatřením. Tím prohlášena za vyřízenou také stížnost obce podaná do výměru osp-é z 26. května 1923.
O stížnosti podané obcí Č. do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Pokud stížnost směřuje proti výnosu z 19. května 1923, nemohl se jí soud zabývati, poněvadž výnos onen neobsahuje ještě žádného rozhodnutí o kompetencí žal. úřadu ve smyslu § 2 zák. o ss, nýbrž je pouhým opatřením procesním, jež o sobě obci rozhodovací moc pro sporný případ ještě nebéře.
Pokud stížnost směřuje proti rozhodnutí z 23. června 1923 uplatňujíc, že žal. úřad nebyl příslušným uděliti stavební povolení pro novostavbu manželů U., poněvadž tu nejsou skutkové předpoklady pro přesun kompetence ve věcech stavebních s orgánů obecních na úřady politické, shledána stížnost bezdůvodnou.
§ 43 zák. o stav. ruchu z 25. ledna 1923 č. 35 Sb. ukládá stavebnímu úřadu, aby o žádostech za povolení stavební rozhodl nejdéle do 14 dnů, a v odst. 2. stanoví, že nevydá-li stav. úřad rozhodnutí v předepsané lhůtě, provede řízení a rozhodne s konečnou platností k žádosti strany na náklad obce zsp. Podle § 52 vztahují se ustanovení předchozích paragrafů této hlavy VIII a tedy i právě cit. ustanovení § 43 — na stavby obytných domů, které se provádějí se státní podporou podle hlavy VI. a VII. a na stavby, pro které se stavebník dožaduje úlev podle této hlavy. Nehledíc k stavbám obytných domů prováděným se státní podporou (§ 52, odst. 3) dává tedy zákon zásadně do vůle stavebníka, má-li pro stavbu jeho nastati platnost předpisů §§ 42—51 zák. o stavebním ruchu, či dlužno-li projekt po stránce materielní i formální posuzovati podle ustanovení řádů stavebních. O tom, jakým způsobem a kdy tato vůle má a může účinně býti projevena, nemá zákon ustanovení žádného. Poněvadž tendencí zákona je docela nepochybně, aby provádění staveb co možná usnadnil a urychlil, dlužno souditi, že stavebník svoji vůli, aby projekt posuzován byl dle ustanovení zákona o stavebním ruchu, může projeviti účinně nejen v žádosti za povolení stavby, nýbrž také později během stavebního řízení v první instanci, tu pak ovšem jenom s účinkem pro futuro, takže takovýto projev teprve v pozdějším stadiu po podání žádosti učiněný nemůže míti již účinků na řízení před tím provedené a opatření před tím učiněná. Názor ten vyslovil nss již ve svém nál. Boh. 1252 adm. a trvá na něm i dnes. Pro názor stížností hájený, že by stavebník ve svém oprávnění, dožadovati se úlev podle VIII. hlavy zák. o stav. ruchu, byl prekludován, když by svoji vůli neprojevil již hned ve stavební žádosti, zákon neposkytuje opory žádné.
V daném případě stavebníci při stavební komisi konané 19.—20. března 1923 prohlásili výslovně, že se odvolávají na platné stavební předpisy a na zákon o stavebním ruchu, podle nichž stavba se provádí. Prohlášení toto nemohlo míti jiného smyslu, nežli že se dožadují zcela všeobecně úlev podle VIII. hlavy zák. o stav. ruchu. Uváděti prohlášení to ve spojitost s předchozím projevem jejich ohledně podmínek stanovených stavebním znalcem, v bodech 18, 23 a 24 a vztahovati je pouze na tyto podmínky, jak tomu chce stížnost, bez násilného výkladu není možno ani vzhledem k znění onoho prohlášení, jak je protokolováno, znějíc docela všeobecně a nepřipojujíc se na projev předchozí, ani se zřetelem na obsah podmínek 18, 23 a 24, jež se týkají vesměs předmětů jiných, nežli které zákonem o stav. ruchu jsou upraveny.
Projevili-li stavebníci takto při stavební komisi — a tedy dle toho, co svrchu řečeno, přípustně a účinně, že se dožadují úlev podle VIII. hlavy zák. o stav. ruchu, nastala tímto okamžikem pro stavbu jimi projektovanou pro futuro na místo předpisů stav. řádu platnost předpisů VIII. hlavy zák. o stav. ruchu, a tedy také předpisu § 43.
Tím nastala však také pro stav. úřad první stolice povinnost, aby o projednávané žádosti za stavební povolení rozhodl nejdéle do 14 dnů ode dne učiněného prohlášení stavebníků. Když tak neučinil a stavebníci podáním de pres. 11. dubna 1923 požádali zsp-ou, aby sama řízení provedla a o stav. žádosti rozhodla, devolvovala kompetence k těmto úkonům podle předpisu § 43/2 zák. o stav. ruchu na zsp-ou a byla nyní tato oprávněna a povinna, řízení provésti a o stavebním povolení rozhodnouti.
Jeví se tedy stížnost bezdůvodnou.

Citace:

č. 3506. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1081-1084.