NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č. 3720.

Nemocenské pojištění: Za jakých předpokladů zprošťuje pojištění u zapsané pokladny pomocné povinnosti pojistné u okresní nemocenské pokladny.
(Nález ze dne 12. června 1924 č. 21709/23.)
Prejudikatura: Boh. 335 a 2030 adm.
Věc: Jan Sch. v Č. K. proti ministerstvu sociální péče o nemocenské pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Výměrem z vyslovila osp v Č. B. k dožádání okr. nem. pokladny v č. B. podle §§ů 1 a 33 zák. o nem. poj. z 15. května 1919 č. 268 Sb., že řiditelství sch-ského panství v Č. K. jest povinno hraditi okr. nem. pokladně v Č. B. příspěvky za správce inženýra Fridolína P., sládka Quidona G. a podsládka Josefa J., zaměstnané v pivovaře v P., za dobu od 1. ledna do 31. prosince 1920 úhrnem 624 K 24 h.
K odvolání ředitelství zrušila zsp tento výměr, poněvadž jmenovaní zaměstnanci byli od 1. ledna 1920 do 31. prosince 1920 skutečně pojištěni pro případ nemoci v míře i rozsahu odpovídajícím zákonu o nem. pojištění dělnickém u nem. pokladny soukromých úředníků a zřízenců v Praze. K odvolání podanému proti tomu okr. pokladnou nemocenskou v Č. B., zrušil žal. úřad nař. rozhodnutím napadené rozhodnutí a vyslovil, že řiditelství sch-ského panství v Č. K. jest povinno doplatiti řečené pokladně žádané pojistné příspěvky a to z těchto důvodů: — — Stížnost do tohoto rozhodnutí podaná namítá nezákonnost jeho, tvrdíc, že nem. pokladna soukromých úředníků a zřízenců v Praze byla r. 1920 oprávněna přijímati za členy pojištěnce bez ohledu na výši iejich přímů a že tudíž shora jmenovaní zřízenci byli u pokladny s plným účinkem §§ 11 a 13, odst. 1 zák. o nem. pojištění z 15. května 1919 č. 268 Sb. pojištěni. Správnost právního názoru tohoto dozovuje stížnost z okolnosti, že
1) již osvědčením vydaným pokladně dle § 7, odst. 2 zák. z 16. července 1892 č. 202 ř. z. bylo jí nejen ponecháno oprávnění, nýbrž i povinnost všechny členy pojišťovati i dále nejméně v míře §§ 6—8 nem. zák., t. j. bez omezení ve všech mzdových třídách tam uvedených;
2) že pokladna ta byla postavena úplně na roven okr. pokladnám nemoc.; jsouc oprávněna podle § 11 prováděti pojištění v § 1 nařízené, jest oprávněna je prováděti i dle §§ 6 a 7, tudíž v plném rozsahu a bez obmezení jakož i bez ohledu na výši platů zaměstnanců;
3) že pokladna jest čl. 21 a 22 zák. z 15. května 1919 č. 268 Sb.nadána zvláštními právy přijímati i nadále nové pojištěnce, kteréhož práva ostatní zapsané pokladny pomocné v činnosti ponechané nemají, a
4) že čl. 26 cit. zák. přikázal nemoc, pokladnám, které nebyly zrušeny, aby se přizpůsobily tomuto zákonu, který stanoví nejvyšší nemoc, podporu částku 42 K týdně;
5) stanovy pokladny, neobsahující takového omezení, byly právoplatně schváleny; ) schválila-li zsp snad proti právu stanovy pokladny, které připouštějí pojištění ve stejném, neomezeném obsahu jako okr. pokladny nemocenské, pak nemůže zaměstnavatel, který se řídil schválenými stanovami, býti činěn odpovědným za následky nesprávného schválení stanov a přinucen, aby doplatil okr. pokladně nem. příspěvky, nýbrž nanejvýše úřad povolaný k schválení stanov;
7) i kdyby však bylo oprávněn řečené pokladny omezeno na týdenní nemocenské 28 K, byla by bývala před 31. prosincem 1920 oprávněna prováděti pojištění včetně do 9. třídy mzdové; vytýká pak podstatný nedostatek řízení, jejž shledává v tom, že žal. úřad nevyšetřil, dle jakých mzdových tříd bylo nemocenské jednotlivým zaměstnancům zajišťováno;
8) v nař. rozhodnutí jmenovaní úředníci byli přihlášeni podle § 9, posl. odst. stanov zmíněné pokladny, odpovídajícího § 9 a č. 4 zák. z 20. listopadu 1917 č. 457 ř. z., do zvláštní třídy bez nároku na nemocenské, poněvadž měli r. 1920 v případě onemocnění vůči zaměstnavateli nárok na vyplácení plného platu po dobu 39 neděl; poněvadž jim vůbec žádné nemocenské zajištěno nebylo, nemohla býti u nich ani omezena výše nemocenského (na 28 K týdně) a nepřichází pro ně omezení § 1, odst. 4, zák. z 16. července 1892 č. 202 ř. z. v úvahu;
9) řízení je vadné, že okolnost ta nebyla vyšetřena a nebyla st-li dána možnost, aby se vyjádřil k odvolání podanému okr. pokladnou nem. v Č. B. a vyvrátil její námitky.
O námitkách těchto uvážil nss toto:
a d 1 až 4. Osvědčení vydané zem. úřadem politickým zapsané pokladně pomocné podle § 7, odst. 2 zák. z 16. července 1892 č. 202 ř. z. má podle 3. odstavce tohoto § ten právní důsledek, že členové, kteří jsou u pokladny pojištěni pro případ nemoci, nejsou povinni přistoupiti k nemoc. pokladně, zřízené dle zákona o pojištění dělníků pro případ nemoci. S tohoto hlediska jsou zapsané pokladny pomocné, jimž vydáno bylo řečené osvědčení, arciť na roveň postaveny okr. pokladnám nemoc., neboť podle § 11 zák. o nemoc. pojištění z 15. května 1919 č. 258 Sb. jsou oprávněny i ony prováděti pojištění v § 1 nařízené. Je však samozřejmé, že sproštění povinnosti pojistné u okr. pokladny nem. nastati může jen, pokud členové zapsané pokladny pomocné podle zákona u ní pro případ nemoci vůbec pojištěni býti mohou. Jestliže však zapsané pokladny pomocné podle předpisu § 1, odst. 4 zák. ze 16. července 1892 č. 202 ř. z. pro případ nemoci pojišťovati směly nemocenské jen do 28 Kč týdně (sr. zdejší nál. Boh. 335 adm.), nebyli členové její, pokud by podle svého pracovního výdělku měli dle zák. o nemoc. pojištění z r. 1919 nárok na nemocenské 28 Kč týdně převyšující, sproštěni povinnosti pojistné u okr. pokladny nemoc. poněvadž u zapsané pokladny pomocné na nemocenské v řečené výši podle zákona pojištěni býti nemohli a nebyli pak u ní pro případ nemoci pojištěni způsobem a měrou v zák. o nemoc. pojištění z r. 1919 nařízenou (§ 13, odst. 1 č. 1 t. zák.).
Z toho však jde. že osvědčení, jehož se dovolává stížnost, ani samo o sobě ani v souvislosti s předpisy §§11 a 13 právě cit. zák. na rozsahu oprávnění zapsané pokladny pomocné, které bylo vymezeno předpisem § 1, odst. 4 zák. ze 16. července 1892 č. 202 ř. z., nemůže ničeho měniti. Nemohla se ho dotknouti ovšem ani ustanovení čl. 21 a 22 zák. z 15. května 1919 č. 268 Sb. Čl. 21 stanoví pouze podmínky, které dne 31. prosince 1918 splněny býti musely, aby osvědčení zapsaným pokladnám pomocným již vydaná byla jim dále ponechána, z čl. 22, odst. 2 však toliko následuje, že zapsané pokladny pomocné, uvedené v čl. 21, odst. 3, k nimž náleží i nemoc. pokladna soukromých zřízenců a úředníků v Praze, nejsou podrobeny omezení čl. 22, odst. 1, t. j. jsou oprávněny prováděti nemoc. pojištění s účinkem §§11 a 13, odst. 1 č. 1 stejným způsobem jako před vyhlášením zákona z 15. května 1919 č. 268 Sb. bez rozdílu, zda zaměstnavatel toho kterého člena v době vyhlášení tohoto zákona své zaměstnance u nich pojišťoval čili nic.
Ukládá-li pak čl. 26 cit. zák. nemoc. pokladnám nezrušeným povinnost, aby přizpůsobily stanovy novému zákonu o nemoc. pojištění, činí tak ve zřejmém úmyslu, zabrániti, aby se stanovy pokladen dále v působnosti zachovaných nepříčily kogentním normám nového zákona, jelikož však v zák. z 15. května 1919 č. 268 Sb. není ustanovení, z něhož by se dalo dovoditi, že zákonem tímto přivoděna byla změna zmíněného omezení působnosti zapsaných pokladen pomocných pro obor nemoc. pojištění, nemá názor stížností hájený opory ani v čl. 26.
a d 5 a 6. Nálezem Boh. 2030 adm. vyslovil již nss, že ustanovení § 1 zák. ze 16. července 1892 č. 202 ř. z., jež vymezuje věcnou působnost zapsaných pokladen pomocných, jest normou kogentní, která již proto nemůže své účinnosti býti zbavena jinakým obsahem stanov, byť i úřadem schválených. I když stanovy pokladny obsahují ustanovení, že pokladna provádí pojištění pro případ nemoci v míře širší, nežli připouští cit. § 1, a i když byly schváleny úřadem dohlédacím, nemohou z ustanovení tohoto obsahu býti ve prospěch zaměstnavatelů vyvozovány jakékoliv právní důsledky, dokud ono ustanovení § 1 zůstává v platnosti.
a d 7 - 9. Vydání osvědčení podle § 7, odst. 4 zák. z 16. července 1892 č. 202 ř. z. jest vázáno na zjištění, že stanovy zapsané pokladny pomocné vyhovují požadavkům § 60 zák. z 30. března 1888 č. 33 ř. z., t. j., že dávky, jež stanovy zajišťují pojištěným členům pro případ nemoci, dosahují minimální výše, stanovené v §§ 6—8 cit. zák., tedy zejména, že jim zajišťují vedle lékařské pomoci jakož i nutných léčiv a jinakých therapeutických pomůcek i nemocenské, odpovídající alespoň předpisu § 6, odst. 1 č. 2 a pohřebné.
Nemocenský zákon připouští však v § 9 c) č. 4, aby stanovami bylo určeno, že pojištěncům, kteří v případě onemocnění mají vůči zaměstnavateli nárok na vyplacení mzdy nebo platu nebo na bezplatné naturální opatření (byt a stravu), po dobu tohoto nároku neposkytne se nemocenské vůbec nebo ne plnou měrou, v kterémžto případě buďtež stanoveny pro takové pojištěnce přiměřené nižší příspěvky.
Obsahují-li stanovy zapsané pokladny pomocné, jíž zmíněné osvědčení bylo ponecháno, po rozumu právě cit. normy předpis, že se za hořejších podmínek nemocenské vůbec neposkytuje, pak odpadá věcný důvod § 1, odst. 4 zák. z 16. července 1892 č. 202 ř. z. pro omezení působnosti pokladny, jíž v tomto případě — poněvadž nezajišťuje nemocenské - - není bráněno, aby přijímala za členy i pojištěnce, kterým by jinak z důvodu vyššího pracovního výdělku příslušel nárok na nemocenské, převyšující 28 Kč týdně. A pojištění těchto osob u zapsané pokladny pomocné vyhovuje za zmíněných předpokladů způsobem i měrou požadavkům nemoc. zákona a sprošťuje pak podle § 13, odst. 1 č. 1 nemoc. zák. povinnosti býti pojištěnu u okr. pokladny nemoc. bez ohledu na výši jejich pracovního výdělku.
Stanovy nemoc. pokladny soukromých zřízenců a úředníků v Praze obsahují podle spisů v § 9 skutečně ustanovení, jež připouští přihlášení pojištěnců do zvláštní třídy bez nároku na nemocenskou podporu se zvláštním nižším příspěvkem. A stížnost tvrdí v podstatě, že zaměstnanci, o jichž pojistnou příslušnost jde, byli do této zvláštní třídy přihlášeni bez nároku na nemocenské a že tudíž pojištění jich u zmíněné pokladny vyhovovalo předpisu § 13, odst. 1 č. 1 nemoc. zákona. Námitky tyto v řízení správním arciť vzneseny nebyly a úřady o nich proto ani nerozhodovaly a rozhodovati nemohly. Avšak, jak spisy dokazují, st-l neměl ani příležitosti ani důvodu, aby námitky ty v řízení přednesl.
Před vydáním rozhodnutí 1. stolice vůbec vyslechnut nebyl a z rozhodnutí 1. stolice nezvěděl příčiny, pro kterou byl prohlášen za povinna příspěvky za dobu od 1. ledna do 31. prosince 1920 doplatiti; z citovaných v něm. §§ 1 a 33 nemoc zák. mohl čerpati toliko poučení, že důvodem příkazu jest okolnost, že zaměstnává zřízence podrobené pojistné povinnosti. Neměl pak za tohoto stavu věci zřejmé příčiny, aby se v odvolání dovolával zvláštního způsobu pojištění po rozumu § 9 c) č. 4, nýbrž stačilo, když namítal, že povinnosti pojistné vyhověno bylo přihlášením zřízenců k nemoc. pokladně soukromých úředníků a zřízenců v Praze, kterážto námitka druhou stolicí také za správnou a důvodnou byla uznána, lestliže pak st-l ani v dalším řízení o odvolání okr. pokladny nemoc. slyšen nebyl, nelze o námitce ve stížnosti uplatňované říci, že by byla nepřípustná, protože nebyla přednesena v řízení správním. A jest jí pak dáti za pravdu, namítá-li vadnost řízení pro porušení zásady slyšení stran, poněvadž bylo věcí žal. úřadu, aby před vydáním nař. rozhodnutí straně poskytnul možnost vyjádřiti se k odvolání, jež podala okr. pokladna nemoc, po případě hájiti se tak, jak se hájí nyní ve stížnosti.
Vada tato jest však podstatnou, neboť kdyby konaným šetřením bylo zjištěno, že skutková tvrzení stížnosti jsou se skutečností ve shodě, byli by zmíněni zaměstnanci podle § 13, odst. 1 č. 1 sproštěni povinnosti pojištění u okr. pokladnv nemoc, a st-l pak prost povinnosti platiti za ně pokladně této pojistné příspěvky.
Pro tuto vadu bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 3720. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 47-50.