Ročník LXIX.
Právník 1930.
Sešit XIII.

Právní poměr mezi rodiči a dětmi.
Část II. — Děti nemanželské.1

JUDr. Bohuslav Lauschman, zemský vrchní rada a přednosta právního ochranného oddělení při zemském ústavu pro péči o dítě v Praze.
Ku konci své předešlé přednášky jsem naznačil, že z látky, náležející vlastně do druhého dílu celého tematu přednáškového, jsem přejal ustanovení osnovy, umístěné již v části nadepsané »o nemanželském zplození«.
Při tom pojednal jsem zejména o popěrném právu manželského původu dítěte se strany jeho presumptivního manželského otce, lépe řečeno manžela jeho matky manželské. Osnova stanoví hned na počátku této části jako právní domněnku nemanželského původu dítěte opačný případ právní domněnky manželského zrození, stanovíc v § 147 stručně: »bylo-li dítě zrozeno mimo čas uvedený v § 132, pokládá se za nemanželské«.
Tato právní domněnka dotýká se přímo pouze jedné části dětí zplozených mimo manželství — podle dosavadních ustanovení občanského zákona — totiž dětí, jichž rodičové resp. matka jest spojena svazkem manželským s mužem, vůči kterému jest právní domněnka manželského zplození založena, a to buď kladně neb záporně.
Tento faktický stav předpokládají také případy další, upravené v §§ 148 až 153 incl., při čemž tento poslední paragraf upravuje právní domněnku dětí zrozených v manželství, prohlášeném za neplatné.
Druhá skupina dětí zrozených mimo manželství, t. j. z pohlavního spojení osob nespojených svazkem manželství, tedy osoby svobodné s osobou svobodnou, má podle tohoto ustanovení právní domněnku nemanželského zrození, ovšem jen logickým úsudkem a contrario § 132 osnovy, uvážíme-li totiž, že svobodná osoba ženská má vždy »před sňatkem«.
Osnova upravuje právní poměr nemanželských dětí k jich matce a příbuzným téže jako právní postavení dítěte manželského. Dítě toto podle ustanovení osnovy vlastně otce nemá, protože dosavadní právní domněnka nemanželského otcovství byla zásadně opuštěna, resp. zavržena a na místě jejím byla upravena předpisy §§ 161 a 162 osnovy povinnost vyživovací pro souložníka s matkou dítěte. Stejně tomu jest také ohledně dětí zplozených z pohlavního styku ženatého muže se svobodnou matkou, kdežto děti zrozené provdanou ženou z pohlavního styku se svobodným mužem, tedy očividně ne s manželem matky dítěte, pokládají se za manželské, narodily-li se po sňatku; ovšem přísluší manželu matky dítěte a ostatním osobám v §§ 148—152 osnovy uvedeným právo popříti jich manželský původ, jehož kladným výsledkem jest potom oduznání manželského původu dítěte či týž stav, o kterém jedná § 147 osnovy, že dítě pokládá se za nemanželské.
Tyto 3 skupiny dětí nemanželských nejsou ovšem na prvý pohled patrny z ustanovení § 147 osnovy.
Z důvodu úplnosti a přesnosti právního pojmu nemanželské dítě musil by § 147 osnovy býti asi takto přestylisován:
»Bylo-li dítě zrozeno mimo čas v § 132, neb ze svobodné matky neb byl-li jeho manželský původ pravoplatně popřen neb soudem oduznán — pokládá se za nemanželské.«
Tohoto vytříbení pojmu jest potřebí — podle mého skromného názoru — již pro řádnou evidenci porodů matrikami narozených, kde podle doslovu dosavadního znění § 147 osnovy mohlo by dítě matky svobodné býti zapsáno jako nemanželské jen po průkazu, že neplatí o něm právní domněnka manželského původu, protože presumpce manželského původu podle § 132 osnovy může se týkati pouze dítěte porozeného vdanou osobou. Jen pro úplnost připomínám, že dítě narozené v době stanovené v § 132 osnovy má býti v matrice narozených zapsáno jako manželské a teprve po pravoplatném a výsledném popření jeho původu manželského podle §§ 148 až 150, resp. 151 osnovy může býti matriční zápis opraven v ten rozum, že dítě jest původu nemanželského. Uznání nemanželského otcovství před správcem matriky, za souhlasu matky a za dotvrzení totožnosti otce se k dítěti hlásícího 2 svědky, které ve smyslu § 164 dosavadního občanského zákona převzal v § (109) návrh subkomitétu pro revisi občanského zákoníku, — osnova ministerstva k č. j. 2438/28 nepřevzala. Důsledkem toho skutečný nemanželský otec ve smyslu dosavadního návrhu, nikoli pouze domněnkový otec manželství podle § 163 obč. z. přestal by vůbec jako »právní pojem« resp. právní poměr s důsledky právními existovati. Na místě tohoto pojmu zavádí osnova jako pojem právní »otce, jenž uznává na soudě dítě za své«. Poněvadž otec tohoto druhu teprve svým prohlášením na soudě chce docíliti uznání dítěte svého jako manželského, možno si jej představiti asi jako »čekatele manželského otcovství«, který teprve provedeným prohlášením nem. dítěte za manželské dosáhl svého účelu a stal se pak manželským otcem svého dítěte. Jemu na roveň jest postaven »muž, který s matkou dítěte v rozhodné době souložil (§ 152 osnovy)« v případě, když s matkou dítěte uzavře manželský sňatek — ať platný čili nic.
Případy tyto spadají vesměs pod ustanovení §§ 154 až 160 incl. osnovy, které jsou nadepsány: »O legitimaci dětí« a obsahují 2 způsoby této legitimace, jednak dosavadní per subsequens matrimonium podle § 161, pak náhražku legitimace podle § 160 a 162 obč. zák. dosavadního. Pokud jde o poslední druh legitimace, zvané pro rescriptum principis, připomínám ihned, že po státním převrate byl tento druh legitimace nahrazen legitimací výrokem vlády Č. S. R. a upraven nařízením ministerstva spravedlnosti ze dne 12. XII. 1921 č. 58.186, uveřejněným v č. 2 věstníku jmenovaného ministerstva z roku 1922.
Proberu nyní stručně jednotlivé druhy legitimace:
1. Legitimace potomním manželstvím jest téměř totožnou s legitimací podle § 161 obč. z., avšak jest rozšířena i na manželství neplatné, ať snoubenci byli bona či mala fide, kdežto legitimace podle § 161 obč. z. předpokládá platné manželství a výminku od tohoto pravidla připouští jen v případě § 160 obč. z., kdy překážka manželství byla v mezidobí (t. j. do počátku platnosti legitimace) odklizena aneb když alespoň 1 z manželů o existenci této překážky nevěděl. Odstavec 2. § 154 osnovy jest zcela shodným s předpisy zákona o »osvojení« (adopci) z r. 1928.
Při legitimaci soudním výrokem jest všeobecný její předpoklad, že »otec dítěte toto uzná na soudě za své« a to prohlášení dítěte soudem za manželské může se státi na žádost kteréhokoli činitele súčastněného (otce, matky neb dítěte).
Souhlas musí projeviti: a) matka dítěte — leč když není schopna prohlášení činiti neb její pobyt je neznám;
b) manželka ženatého otce za stejných podmínek jako matka dítěte.
Odepře-li ta neb ona (manželka otce neb matka dítěte) dáti příslušný souhlas bez závažných důvodů, může soud povoliti legitimaci — je-li to v zájmu dítěte.
Dokonce i po smrti dítěte a po smrti otcově může dojíti k této legitimaci soudním výrokem, když dítě již s tím projevilo souhlas (při nezletilosti patrně svým zákonným zástupcem) neb podal-li již otec příslušnou žádost na soud a dítě na soudě uznal za své.
Účinky této legitimace dítěte prohlášením jeho otce na soudě jsou podle osnovy dvojího druhu, plné a omezené. Plné jsou tehdy, když postavení dítěte jako manželské má v sobě vznik rodičské moci otcovy; omezené, nevzniká-li při tom tato rodičská moc otcova. Omezení legitimace této může sám otec způsobiti svým návrhem v žádosti za legitimaci dítěte, vždy pak může ji vyloučiti soud, i když otec zato nežádá — jeli totiž toto omezení v zájmu dítěte. Z tohoto ustanovení osnovy plyne jednak, že o každé žádosti otce dítěte rozhoduje soud, a to patrně v řízení nesporném, a rozhodnutí své musí při zamítnutí neb omezení legitimace žádané otcem odůvodniti v posledním případě tím, že omezení jest v zájmu dítěte. Další důsledek z tohoto ustanovení osnovy lze odvoditi to, že toto omezení může se státi i dodatečně po vydání rozhodnutí, povolujícího legitimaci k žádosti otcově.
Účinky této legitimace vztahují se též na manželské potomky otcovy, nikoli však na manželku a příbuzné otcovy. Samozřejmě také ne na příbuzné manželky otcovy, a vztahují se na dobu žádosti za legitimaci, resp. prohlášení, resp. souhlasu dítěte s tím v případě, že dítě neb otec po této době zemřeli.
V § 160 osnovy jest upravena legitimace prohlášením soudu k žádosti matky dítěte a dítěte samého. V obou případech jest potřebí trojího souhlasu, t. j. dítěte, jeho matky a manželky, resp. vdovy otcovy. Kromě toho jest třeba, aby muž, o němž se v žádosti tvrdí, že jest otcem, toto své otcovství na soudě uznala nad to projevil na soudě, že s matkou žil v životním společenství. V případě úplného pozbytí svéprávnosti neb úmrtí tohoto muže (otce dítěte) je nutno tyto jeho projevy nahraditi projevy jeho opatrovníka neb dědiců. Nebyly-li tyto projevy (opatrovníka neb dědiců otce) na soudě učiněny, odkáže soud navrhovatele (t. j. matku neb dítě) na pořad práva, aby rozsudkem bylo stanoveno, že jest otcem, a dítě může býti prohlášeno za manželské, jen když rozsudkem bylo vysloveno, že onen muž s matkou žil v životním společenství a sluší ho pokládati za otce dítěte. To však může soud vyslovit jen tehdy, když onen muž s matkou dítěte souložil v době rozhodné — leč že by i někdo jiný s ní byl souložil v této době rozhodné. Námitky proti otcovství jiného druhu, na př. neplodnost, podle zralosti dítěte při porodu prokázaná nemožnost jeho zplození, nemožnost zplození podle výsledku zkoušky krve atd., nemají vlivu, překážejícího prohlášení dítěte za manželské.
Poukaz k § 152 osnovy může značiti jen, že také při tomto sporu vedeném k vůli legitimaci k žádosti matky dítěte neb dítěte samého platí výhody manželského původu i v mimořádných případech početí dítěte přes 300 den, resp. mezi 180 a 300 dnem po rozvodu, rozluce nebo zrušení manželského svazku smrtí manželovou, v tomto § osnovy blíže naznačené.
Poslední věta tohoto § osnovy může se vztahovati pouze na ustanovení, kdy soud nahrazuje souhlas odepřený matkou dítěte neb manželkou otcovou (§ 156) ku prohlášení dítěte za manželské po jeho smrti a po smrti jeho otce (§ 157 a 159) o účincích legitimace (plné a omezené) § 158.
Chci jen stručně shrnouti svůj úsudek o těchto obšírných předpisech osnovy o legitimacích dítěte nemanželského. Nehledě k legitimaci potomním sňatkem, která jest nejpřirozenějším způsobem legitimace, chce nahraditi osnova v ustanovení o legitimaci soudním výrokem legitimaci dřívějšího, resp. dosavadního práva občanského per reseriptum principis v případech co nejčetnějších.
Ustanovení tato bylo by záhodno přehledněji upraviti, a to podle hledisek, kdo za legitimaci žádá, t. j. otec, vlastně, jak shora bylo naznačeno, čekatel manželského otcovství — matka dítěte — a dítě samo, a to uvedením společných předpokladů pro všechny případy a odlišných předpokladů. Tak, jak příslušná ustanovení jsou osnovou upravena, bylo nutno společné požadavky stále opakovati — viz na př. § 160 odst. 1. a § 156 odst. 1. — a ještě bylo nutno poukazovati na obdobné použití ustanovení §§ 156—159 osnovy v případě § 160 osnovy. Dále bylo by vhodnějším přemístiti §§ 157 až 159 osnovy až za § 160 osnovy a podle tohoto pořadí je přečíslovati, protože jest zajisté logickým požadavkem systematicky rozlišiti vhodně od sebe jednak případy, ve kterých se legitimace za živobytí otce a dítěte povoluje, jednak případ povolení legitimace po smrti dítěte a po smrti otcově jako případy zvláštní a konečně všeobecné účinky všech legitimací provedených výrokem soudním.
Rozmnožení dětí manželských těmito všemi způsoby legitimace možno zajisté vítati, ovšem jen za toho předpokladu, že ten, kdo svým prohlášením, resp. uznáním otcovství k dítěti na soudě přispěje k této legitimaci, resp. jehož prohlášení bude rozsudkem soudu podle § 160 novely nahrazeno, také ve skutečnosti bude plniti všechny povinnosti otce manželského, k nimž v přední řadě patří povinnost alimentační, výchovná a zaopatřovací. V tomto směru se mně však zdá, že osnova vychází z jakéhosi optimistického předpokladu, že otec, který jest podle právní domněnky manželského otcovství neb podle ustanovení o legitimacích povýšen za otce manželského, tím eo ipso dobrovolně veškeré povinnosti s tím spojené bude plniti a že o dítě takto za manželské uznané bude se strany jeho rodičů podle jejich sil, co nejvíce využitých a napjatých, postaráno. Jinými slovy spojuje osnova dosažením původu manželského také jako samozřejmý předpoklad, že dítě dosáhne pravé lásky a péče skutečných rodičů svých.
Tím se dá vysvětliti, že osnova vůbec se nezabývá zevrubněji právním poměrem mezi dítětem a mužem, jehož jsme nazvali vpředu čekatelem manželského otce, patrně v předpokladu, že tento doplní svoje uznání otcovství na soudě také prohlášením legitimačním, neb že tak učiní matka neb dítě po případě svým zákonným zástupcem. Podle mých zkušeností v oboru sociální péče o mládež a speciálně potřeby právní ochrany mám za to, že bude nutno, aby osnova byla doplněna ve dvojím směru: Jednak v přesném vytčení povinností muže, který své otcovství na soudě uzná — třeba nedošlo k legitimaci dítěte jeho —, jednak úpravou speciálního případu nynějšího § 1042 obč. z., a to již v této části osnovy o náhradním nároku toho, kdo za otce neb souložníka k alimentaci povinného opatřil nutnou a účelnou výživu dítěte, v tomto směru opuštěného.
Ve směru prvém, t. j. úprava povinností muže, který své otcovství k dítěti na soudě uzná, mohla by se tato zcela dobře státi podle dosavadního ustanovení § 16 prvé novely k nynějšímu občanskému zákonu, který bylo by nutno recipovati do osnovy, nejvhodněji snad již do prvé věty § 161, která by pak zněla:
»Kdo svoje otcovství k dítěti na soudě uzná neb v rozhodné době s matkou nemanželského dítěte souložil (§ 152) atd.« V odst. 2. přišla by k výrazu tato recepce § 16 prvé novely k obč. z. ve větě druhé, který by musil zníti: »Rozsudku rovná se soudní smír, dohoda soudem schválená a usnesení soudu o vyměření výživné povinnosti.« Usnesením soudu lze vyměřiti výživnou povinnost pouze tomu, kdo svoje otcovství na soudě uzná a není-li třeba zjistiti takové skutečnosti sporné, které řízením nesporným zjistiti se nedají vůbec neb s potížemi značnými. V tomto případě soud poukáže dítě na řízení sporné tím, že udělí jeho zákonnému zástupci zmocnění a příkaz k vedení sporu o výživné.
Tím dospěl jsem k výkladům o § 161 a 162 osnovy, které jsou úplnou novinkou v oboru vyživovacího práva a jež nutno poněkud zevrubněji probrati.
Osnova činí povinnost alimentační odvislou pouze na skutečnosti, že jest prokázáno o muži, na němž dítě vyživovací povinnost žádá, že souložil s matkou dítěte v době rozhodné, t. j. v době, od které do narození dítěte neuplynulo méně nežli 180 a ne více nežli 300 dní (což plyne z poukazu na § 152 osnovy). V zájmu srozumitelnosti tohoto právního předpisu i pro kruhy laické mám za to, že bylo by vhodným tuto dobu, nazvanou rozhodnou, také co do její výměry shora podle dní uvedené. Tímto ustanovením obnovuje osnova právní stav, který byl od vydání nynějšího občanského zákona až do vydání nynějšího civilního řádu soudního, který ve svém § 270 připustil protidůkaz proti právním domněnkám, tudíž také proti právní domněnce nemanželského otcovství podle § 163 obč. z.
Jak jsem v přednášce svojí v roce 1928 na téma: »Paternitní proces jindy a nyní« zevrubně vylíčil, nastal po vydání civilního soudního řádu úplný převrat a rozmach paternitního sporu, který před tím se omezoval pouze na otázku soulože žalovaného presumptivního otce s matkou žalujícího dítěte v době rozhodné. Námitky proti presumptivnímu otcovství podle § 163 obč. z., připuštěné právě po platnosti § 270 c. ř. s. vžily se do přesvědčení nejširších vrstev, že tento návrat ku dřívějšímu stavu bude v kruzích zájemníků velice těžce pociťován. K tomu ještě přistupuje okolnost, že toto postavení zájemníků jest zhoršeno ještě dalším ustanovením § 161 osnovy o »pluralitě« alimentačních povinností. Ustanovení tato jsou v podstatě svojí a se zřetelem přirozených práv dítěte na výživu svých zploditelů správná, jen chovám obavu, že pro přílišné rozpětí »rozhodné doby« o celých 120 dní a pro očividnou a také laikům poznatelnou nemožnost, aby dítě, které dnešní lékařská věda zcela bezpečně označiti může za donošené, bylo zplozeno po dobu 180 dnů trvajícího těhotenství, bude v některých případech a možná dosti častých jako nespravedlivé pociťováno ustanovení o povinnosti výživné k dítěti, které žalovaný muž nejen podle lékařské vědy, nýbrž i podle zkušeností prostému člověku známých, zploditi nemohl.
Nechci nijak ještě věc rozbírat po stránce ethiky ať skutečné neb domněle od postižených mužů uplatňované, jen mám obavu, že toto zásadní ustanovení osnovy, jež jest nesporně na prospěch dítěte, bude při parlamentním projednávání osnovy pozměněno, popřípadě i na škodu práv dítěte. Toto nebezpečí jest za dnešního stavu věcí, kdy obrany a námitky proti dosavadním ustanovením o právní domněnce nemanželského otcovství jsou tak značně rozmnoženy — jen mimochodem připomínám opětně snahy o určení otcovství t. zv. krevní zkouškou, novinami často probíranou a v kruzích laických velmi známou, třebas ve zkreslené formě — tím značnější, protože příští spor paternitní by veškeré tyto opravy a námitky nepřipouštěl a spokojil se pouze s důkazem soulože žalovaného s matkou žalujícího dítěte v době rozhodné. Jak nesnadnou bude situace procesního soudce rozhodnouti otázku, komu má věřiti, zda matce dítěte či žalovanému a jak úporně zvýší se boj žalovaných o nevěrohodnost matky dítěte, často jediné to svědkyně o choulostivém faktu soulože její se žalovaným, netřeba podrobněji rozbírati.
Odstavec 2. § 161 osnovy zavádí další novinku, t. j. pluralitu výživných povinností při více souložnicích. Předem musím upozorniti na to, že již doplněním § 161 osnovy podle hořejšího návrhu vsunutím slov »kdo otcovství své k dítěti na soudě uzná neb kdo v rozhodné době atd.«, musila by také 2. věta 2. odst. § 161 býti přeformulována tak, že na místo slova »souložníku« vsunula by se slova »muži podle odst. 1. povinného k plněním tam zmíněným«. Avšak další ustanovení tohoto odstavce zdají se mně pro potřebu zajistiti vyživovací a výchovná práva dítěte co nejvíce — jak se osnova o to poctivě snaží — nedostatečnými. Na místě postupného stanovení alimentační povinnosti této pro všechny zúčastněné muže, mám zato, že by bylo výhodnější zavésti úplné solidární ručení za výživu všech mužů, kteří otcovství svoje uznali na soudě neb byli usvědčeni ze soulože s matkou dítěte v době rozhodné. Neboť kdy lze tvrditi o muži podle § 161 osnovy povinném, že není s to, aby uloženou povinnost plnil? Jest to možno již průkazem jedné bezvýsledné exekuce, která často může býti uměle přivoděna? Nebo dokonce bude nutno provésti důkaz této neschopnosti použitím předpisů mimořádného zákona o vymáhání alimentů cestou exekuční resp. i trestní, podle návrhu zákona nyní právě v parlamentě projednávaného? Toto vše svědčí tomu, že pro naléhavost vymáhání výživné povinnosti bude nezbytno zavésti toto solidární určení. Za tím účelem bylo by nutno změniti 2. větu odst. 2. § 161 osnovy asi takto:
»Je-li více mužů podle odst. 1. povinno poskytovati dítěti prostředky k výživě, výchově a zaopatření, jest tato povinnost jich solidární.«
Ustanovení § 162 osnovy mají nahraditi ustanovení dosavadního § 166 obč. zák. ve znění prvé novely resp. § (117) návrhu subkomitétu pro revisi občanského zákona.
Náhrada tato, ač — po stránce vypočtení potřeb dítěte jest důkladná, možná až snad nadbytečně — jest co do měřítka způsobilosti otcovy resp. souložníkovy neúplná, protože pro tuto způsobilost vůbec neposkytuje žádného měřítka. Bylo by se proto spokojiti pouze s předpisem § 273 c. ř. s., t. j. s »volným uvážením soudce«. Tím však vznikla by zcela určitě pro svědomitého soudce úzkostlivá situace, kdy alimenty jím stanovené jsou přiměřené, a pro soudce opačného rázu byla by tato úloha ne »volným uvážením«, nýbrž prostě »diktátem«, proti němuž bylo by žalujícímu dítěti těžko brojiti a který ani odvolací neb dovolací soud nemohl by určení alimentů tímto způsobem volné úvahy správně a řádně přezkoumávati — zvláště při dnešním zatížení soudů vůbec. Jistě zvrhlo by se toto ustanovení bez veškerého vodítka a měřítka u mnohých soudů ve »zvůli«, což nelze nijak schvalovati.
Z důvodů těch mám zato, že bude nutno doplniti § 162 osnovy takto:
»Rozsah povinnosti — vlohám. Povinnost poskytovati prostředky k výživě, výchově a zaopatření musí býti úměrnou jmění, důchodu pracovnímu neb jinému hospodářskému, popřípadě způsobilosti k opatření tohoto důchodu příslušného povinníka podle § 161 a trvá, pokud... atd.«
Ustanovení obou těchto paragrafů osnovy bude nutno užíti v případě plurality osob k alimentaci dítěte povinných. Podle dosavadních ustanovení občanského zákona měla matka resp. poručenstvo dítěte — při více souložníků v době kritické — možnost volby osoby k alimentaci přibrané, při čemž zpravidla rozhodovala jeho hospodářská a finanční způsobilost k alimentaci. Často v tom spolupůsobily i jiné vlivy, zejména úplata matky dítěte, aby při dvou souložnících pojmenovala osobu slabší hospodářské síly, tak aby povinnost alimentační vypadla pro skrytého (zatajeného) druhého souložníka hospodářsky silnějšího co nejmenší. Tomu svědčí případ z praxe našeho úřadu, týkající se dvou kavalírů-šlechticů, kteří byli společně se svým komorníkem resp. svým hospodářským (lesním) úředníkem účastni právní doměnky nemanželského otcovství. Prvý (Němec) peněžním vlivem na matku dítěte způsobil, že tato pojmenovala za otce dítěte jeho komorníka, vlastně dokonce pouhého lokaje, takže povinnost alimentační pro prvého kavalíra dopadla co nejmenší (odbytné bylo složeno ve výši 2000 K předválečných); druhý (Čech) přenechal vyjednání záležitosti svému lesnímu úředníku, který navedl matku dítěte, aby za otce pojmenovala jeho službodárce — kavalíra — ač také sám byl v situaci, že o něm platila právní domněnka nemanželského otcovství, takže alimentační povinnost jeho službodárce byla dosti značná, což se objevilo při smíru na odbytné, které dopadlo asi 4 neb 5krát větší, nežli bylo odbytné kavalíra prvého, který majetkově a hospodářsky byl silnější resp. bohatší kavalíra druhého.
V případě, že by se podle osnovy měly tyto případy řešiti, bylo by nutno, aby bylo zavedeno solidární ručení za alimentační nárok dítěte obou souložníků v kritické době v obou případech, aby nastala v právech obou dětí ne-li úplná, tož aspoň přibližně spravedlivá parita.
Podle dosavadního textu § 161 osnovy musilo by se marně čekati, až bude prokázáno, že muž pojmenovaný matkou jako povinník alimentace není s to, aby poskytl výživu dítěti, což by v prvém případě trvalo zajisté dlouho proto, že skrytý, avšak pravý a způsobilý povinník alimentační zajisté vše by za zjevného — podle nejmenší míry — zapravil ze svého. V druhém případě pak by druhý skrytý povinník ani nemohl býti přidržán ku své povinnosti alimentační, protože zjevný povinník byl nucen vše podle největší míry již zapraviti.
Z dalších ustanovení osnovy obsahují §§ 163, 164, 165, 166 v podstatě ustanovení dosavadního občanského práva, resp. ve znění prvé novely a nelze proti znění těchto ustanovení ničeho zásadně namítati neb připomínati. Jediné bylo by snad vytknouti to, že osnova odebrala právo nemanželského otce na převzetí výchovy nemanželského dítěte vlastního, vytčené v § 9 prvé novely k § 169 občanského zákona a přenechává rozhodnutí o způsobu výchovy všeobecně »soudu«.
Předpisy o právním nároku nemanželské matky v § 167, resp. 168, které mají nahraditi ustanovení paragrafu stejného čísla dosavadního občanského zákona ve znění 1. novely dlužno schvalovati jako účelné pro sociální péči o matku a dítě, až na ustanovení to, které odepírá nároky ty matce, která vede »necudný život«. Mám zato, že tento pojem jest příliš nejasný a neurčitý, než aby mohl býti právní podmínkou určitého právního nároku matky dítěte a že bylo by nespravedlivo, aby pro necudný život matky za ni trpělo újmu dítě, jemuž se odepírá v osnově právo na složení výživného předem. Chce-li se již bráti na tuto okolnost zřetel, aby matka nemohla předem složené výživné, dítěti potřebné, promarniti vedením necudného života, pak bylo by na místě vynechati tuto podmínku »a nevede-li necudného života« a doplniti toto ustanovení osnovy v § 168 dodatkem: »O použití složeného výživného rozhodne obecný soud matky dítěte, přihlížeje k způsobu života matky dítěte v zájmu dítěte.«
Na konec musím se zmíniti o dalším doplňku ustanovení o vyživovacích právech dítěte resp. matky jeho vsunutím nově upraveného § 1042 obč. zák. pro specielní případ náhrady výživy, poskytnuté osobou třetí na místě otce dítěte neb povinníka k alimentaci dítěte.
Tento nově upravený § 1042 obč. zák. pro specielní případ poskytnuté výživy náleželo by podle mého úsudku umístiti za § 162 osnovy, protože se musí vztahovati nejen na náhradu povinnosti alimentační podle §§ 161 a 162 osnovy, nýbrž také i § 136 osnovy — a měl by zníti takto :
»Náklady na výživu, výchovu a zaopatření dítěte, které vynaložil někdo jiný, nežli osoby k tomu podle ustanovení §§ 136 a 161 povinné, může ten, kdo je skutečně vynaložil, požadovat od osob podle ustanovení §§ 136 a 161 povinných, a to podle jejich způsobilosti k výživě, výchově a zaopatření v době, kdy se náhrada jich požaduje. Tento náhradní nárok, který požívá všech předností při jeho vymáhání jako nároky výživné samy, promlčuje se ve 3 letech po dosažení zletilosti dítěte, na jehož výživu, výchovu neb zaopatření byl náklad učiněn, jinak ve 3 letech od dosažení této způsobilosti k samostatné výživě.«
Tento dodatečný paragraf o náhradním nároku specielním ve smyslu dosavadního § 1042 obč. zák. jest nezbytným k tomu, aby autoritativně byl opatřen výklad slov »jež by měl podle zákona učiniti«, které v několika případech interpretoval nejvyšší soud způsobem pro praxi sociální péče o dítě zcela nevhodným a aby zajištěno bylo také pohledávce regressní privilegium pohledávky původní (na výživné).
Tohoto ustanovení jest zapotřebí zejména ve prospěch matek pečujících o děti, jichž otcové se uhýbají své povinnosti alimentační neb jichž povinnost alimentační jest v době, kdy výživa a výchova se poskytovati musí, neproveditelnou pro hospodářskou slabost, která průběhem let zmizí a ustoupí takovému blahobytu, že podle stavu po skončené výživě mohou bez zvláštní újmy skutečné výdaje výživy a výchovy, založené matkou dítěte v době jich hospodářské slabosti, zcela dobře snésti. Stejně také budou ústavy, veřejné neb i soukromé, jakož i dobrovolné péče o děti opuštěné jich otcem manželským neb nemanželským moci svoje skutečné náklady výživy a výchovy požadovati cestou regresu na otci dítěte, který v minulosti nemohl neb nechtěl na výchovu dítěte jím zplozeného přispívati.
Tím jsem skončil svoje připomínky k osnově o právním poměru mezi rodiči a dětmi a jen k závěru bych přednesl stručně ještě některá pia desideria na zákonodárství naše v zájmu zlepšení sociální péče o mládež.
V prvé řadě jest to upravení kompetence soudní ohledně sporu o výživné nároky dětí manželských přesunem jejím na okresní soudy — dále prohlášení privilegovanosti pohledávek výživného i náhradních za výživu ve stejné míře, jaká jest propůjčena pohledávkám státu na daních, poplatcích a veřejných dávkách, nejen pro obor práva exekučního, konkursního atp., nýbrž i správního (na př. odpírání pasů do ciziny atp.) Dále jest nutno upraviti povinnost k výživě, výchově a zaopatření dětí pocházejících od jednoho souložníka a různých matek mezi dětmi navzájem. Tato úprava by se mohla přenechati jednomu ze zúčastněných poručenských soudů k návrhu poručníka kteréhokoliv dítěte v řízení nesporném v tom případě, že paragr. 161 bude stylisován podle návrhu hořejšího a za předpokladu, že rozsah povinnosti výživné byl již pro zúčastněného souložníka právoplatně a ciferně určen. Nebude-li par. 161 přetextován podle hořejšího návrhu, bude nutno rozřešiti tuto konkurenci výživných nároků dětí jednoho otce avšak různých matek, buď ustanovením zvláštním v občan. zákoně aneb specielním předpisem řízení exekučního.
Přál bych si, aby moje výklady byly posuzovány rozhodujícími činiteli pro reformu občanského práva rodinného podle ideálního mého úmyslu, ze kterého byly předneseny podle zásady ut desint vires tamen est landanda voluntas a aby celá reforma občanského práva manželského i rodinného dopadla co nejlépe pro manželství a rodiny, jež tvoří základ vnitřní pevnosti každého státu.

Přednáška v Právnické Jednotě dne 10. a 24. dubna 1930.*)

Citace:

Kritika rozhodnutí nejvyššího soudu.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1930, svazek/ročník 69, číslo/sešit 16, s. 543-543.

Právní poměr mezi rodiči a dětmi.Část II. — Děti nemanželské.1

Právní poměr mezi rodiči a dětmi.
Část II. — Děti nemanželské.1