Čís. 1924.
Náhradový zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n.
Spolupůsobení okresního soudu při výpovědi osobě hospodařící (§§ 12, 18 náhr. zák.) obmezuje se pouze na doručení výpovědi. Vlastník nehospodařící nemůže si do doručení výpovědi stěžovati. Stížnost lze podati jen z důvodů §§ 12—25 náhr. zák.
Při t. zv. vlastnictví děleném jest doručiti výpověď vlastníku požitkovému.
(Rozh. ze dne 17. října 1922, R I 1238/22.) Usnesení okresního soudu, jímž byla výpověď Státního pozemkového úřadu ze zabraného svěřenského majetku doručena požitkovému vlastníku, bylo oběma nižšími soudy potvrzeno, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Výpověď dává Státní pozemkový úřad osobě hospodařící (§ 12 a 17 zák. náhr.) a doručuje ji skrze okresní soud (§ 18 téhož zák.), tento tedy nemá nic jiného činiti, než pouze ji doručiti, zejména nemá oprávněnost a zákonnitost její zkoumati a nemůže ji tedy zamítnouti a vůbec krom zařízení doručení nějakého jiného opatření o ní činiti. To plyne nejen z toho, co již citováno, ale i z dalšího předpisu § 18: soud doručí ihned výpověď osobě hospodařící (odst. 2), což je kategorický rozkaz, jenž by nebyl možným, kdyby okresní soud měl o výpovědi rozhodovati a tedy po případě ji zamítnouti, neboť, zamítá-li se, tedy se vypovídanému nedoručuje, nemáť to smyslu. Dále to plyne také z § 20, dle něhož je stížnost pouze proti výpovědi a nikoli proti nějakému usnesení okresního soudu, neboť když okresní soud výpověď doručiti musí každým způsobem, jiného účastenství však v celé věci nemá, není ani možno, aby se mohla stížnost jeho úkonu týkati, vypovězený jím stižen cítiti mohl. Zkrátka výpověď dává Pozemkový úřad, ale zákon chce, aby doručení vykázáno bylo třetím nestranným úřadem, protože je to velmi důležité datum, od něhož běží lhůta výpovědi [§ 18 (3)], a volí k tomu okresní soud: soud proto, že i stížnost proti výpovědi přikázal k rozhodování soudu sborové prvé stolice, a okresní proto, že jen ten se takovými úkony na žádost jiných úřadů zabývá, jsa k tomu již lokálností sídla svého povolán. Ale více nic není okresnímu soudu uloženo, rozhodnutí o výpovědi má teprv soud rekursní (§ 20). Je to zneuznávání jasného předpisu zákona, tvrdí-li stěžovatel opak. Výpověď dává se pouze osobě hospodařící, doručuje se však také vlastníku, je-li tento rozdílným od osoby hospodařící [§ 12 oproti § 18 (2)], stížnost však má jen osoba hospodařící, nikoli i vlastník jako takový (§ 20). Důvod toho je ten, že vůči vlastníku nehospodařícímu jest poměr dostatečně vymezen již záborem a poznámkou převzetí, a jde jen o to, by osoba hospodařící mohla býti z nemovitosti vyklizena, třeba-li exekučně (§ 20 poslední odstavec n. zn.): proti nehospodařícímu vlastníku výpovědi tedy k ničemu potřebí není, ale on musí o ní vědět, máť zájem na tom, co s hospodařící osobou bude, protože právě on je s ní v právním poměru, jako na př. s pachtýřem, o němž musí vědět, jak dlouho na nemovitosti zůstane, už k vůli pachtovnému, kterým mu pachtýř po čas pachtu je povinen. Z toho ale dá se posouditi, kdo má býti vyrozuměn, když vlastnictví jest dělené, zda t. zv. vlastník požitkový či t. zv. vlastník vrchní. Zajisté že jen vlastník požitkový, jemuž jedině hospodaření přísluší, má zájem na tom, co s hospodařící osobou bude, neboť jen on mohl hospodaření na ni převésti, jen on může s ní býti v právním poměru na př. s pachtýřem. Dlužno tedy říci, že předpisu zákona [§ 18 (2)] o doručení vlastníku je vyhověno, když doručeno vlastníku požitkovému. Avšak i kdyby vlastník, jenž vyrozuměn býti má, vyrozuměn nebyl, netvořilo by to příčinu, aby výpověď byla zamítnuta neb rušena, nýbrž bylo by jen rekursnímu soudu důvodem, aby třeba z moci úřední doručení k rukám vlastníka okresnímu soudu uložil, neboť přísluší-li rekurs jen osobě hospodařící, může ona uplatňovati porušení předpisů o výpovědi jen potud, pokud sama se tím stiženou býti jeví (§ 9 nesp. říz.), zájmu cizích hájiti povolána není. Pravda, že dle § 3 zák. o poz. úř. zastupuje Pozemkový úřad na venek jeho předseda nebo náměstek předsedy, ale tím nijak ještě není řečeno, kdo má podpisovati podání, s agendou spojená, neboť to jest již věcí vnitřního zařízení Pozemkového úřadu, jímž se strana stižena cítiti nemůže, protože se to jejích práv nedotýká. Zde dosti jest, že podání pochází od Pozemkového úřadu, což stížnost ani nepopírá. Stížnost podána býti může dle § 20 jen z důvodu, že nešetřeno předpisů zákona náhradového o výpovědi t. j. části 1. c) nebo-li §§ 12-25, nelze ji tedy podávati z důvodu, že nešetřeno jiných předpisu téhož zákona nebo dokonce předpisu zákona jiného než náhradového, zejména tedy ne z toho důvodu, že nejsou posud rozhodnuty otázky § 3 lit. a) a § 11 záborového zákona, otázky to, jež rozhoduje Pozemkový úřad § 7 čís. 1 a § 11 čís. 1 zák. o poz. úř. a nikoli soud, a jež nejsou upraveny ani dotčeny v §§ 12— 25 náhr. zák., takže ať se věc v nich jakkoli má, o nešetření těchto paragrafů nemůže býti řeči. Ostatně podléhají záboru a tudíž i převzetí (§ 5 zábor. zák., § 2 zák. náhrad.) i nemovitosti § 3 lit. a) a § 11 záb. zák. tak dlouho, dokud nebyly pravoplatným výrokem Pozemkového úřadu ze záboru vyloučeny, pokud se týče propuštěny a může se vyloučení neb propuštění státi kdykoli i po výpovědi, i není proto v §§ 12-25 náhr. zák. uvedeno jako podmínka výpovědi.