NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 3418.

Pachatelé, zúčastnivši se plenění každý na svůj vlastní vrub, neručí solidárně za spáchanou škodu.
(Rozh. ze dne 22. ledna 1924, Rv II 591/23.) Žalobkyně domáhala se žalobou, by žalovaní byli rukou společnou a nedílnou uznáni povinnými, nahraditi jí škodu, již jí způsobili vypleněním obchodu. Procesní soud prvé stolice uznal jednoho každého žalovaného povinným, nahraditi žalobkyni škodu, jež jí byla způsobena zjištěnou krádeží (podílnictvím na krádeži) toho kterého žalovaného. (Odvo1ací soud k odvolání žalobkyně rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatelka uplatňuje jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci dle §u 503 čís. 4 c. ř. s., leč neprávem. Soud odvolací v souhlasu s prvým soudem dospěl na základě obsahu trestních spisů ke skutkovému a právnímu závěru, že žalovaní nejednali ani společně, ani ve společném zlém úmyslu, nýbrž že každý z nich jednal na vlastní vrub. Tím je však odňat právní podklad pro solidární ručení všech žalovaných za veškeru škodu žalobkyni rabováním jejího obchodu při shluku davu povstalou. Ustanovení §§ 1301 a 1302 obč. zák. předpisuje totiž solidární ručení několika pachatelů jenom tehdy, když způsobili škodu společně, ať přímo, ať nepřímo, a to buď úmyslně, nebo když se nedá zjistiti, jaký podí1 na škodě každý z nich měl. Pachatelé musí tedy především jednati společně ve smyslu §u 1301 obč. zák., tedy ve společném srozumění buď úmyslně, t. j. s vědomím a vůlí (§§ 1, 5 tr. zák.) v tom směru, by škoda povstala v rozměrech skutečně nastalých, neb aspoň s vědomím, že škoda taková následkem jich společného, úmyslného, bezprávného činu povstati může, buď jen ku1posně, však tím způsobem, že není jisto, která škoda, kterým činem toho neb onoho společníka vznikla. Podle zjištění nižších soudů nejde při žalovaných vůbec o společný bezprávný čin ve smyslu §§ 1301 a 1302 obč. zák., čímž solidární jich ručení za veškerou škodu je vyloučeno. Tím vyloučen úmyslný čin v širším shora uvedeném smyslu společného konání a jsou proto žalovaní právi jen za tu škodu, kterou každý sám na svůj vrub, třeba úmyslně, způsobil. Srv. Stubenrauch Kom. z. AbGB. 1903, str. 654 ad B, Ehrenzweig, System d. öst. allg. Privatr. 1920, II. svazek, str. 92, čís. 3 a), Mayr, Lehrbuch des b. R. 1923, II. svazek, III. kniha, str. 92, 93, § 328. Citované dovolatelkou místo v Randově náhradě škody 1891, str. 16, nejedná o solidárním závazku, nýbrž o příčinné souvislosti.

Citace:

Rozhodnutí č. 3539. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 297-299.