Na prahu české konstituce r. 1848

Dr. Robert Maršan,
univ. docent a rada z. s. v Praze
Neznámá zpráva člena I. deputace pražské ve Vídni.1 Uveřejňujeme zde dopis Ferdinanda Šebánka, theologa ve IV. ročníku pražské university, v němž líčí cestu svou do Vídně ve dnech 19. až 27. března r. 1848 s deputací, vypravenou k císaři, aby mu odevzdala petici občanů pražských po památné schůzi v lázni Svatováclavské 11. března roku 1848.
Dopis tento přenáší nás rázem do rušného prostředí slavných dnů březnových téhož roku, tudíž doby, které se pohnutostí vyrovnaly teprve dny převratové v r. 1918. Pisatel úplné podléhá náladě doby, kterou živé a vřele procítil a takřka bezprostředně v dopise zachytil. Učinil tak způsobem stejné poutavým, jako důkladným, takže dosavad známé naše zprávy obohatil leckterými zajímavými detaily. Dopis napsal ihned po návratu do Prahy, neboť již 30. března došel do Rokycan. Zajímavo jest, že autor při veškerém mladickém nadšení svém projevuje i úsudek velmi střízlivý, jak patrno jest zvláště ze zakončení listu.
Dopis psán jest německy, ježto matka pisatelova nebyla dosti mocna češtiny. Syn její však přes to byl upřímným českým národovcem.
Pro bližší porozumění čtenářů méně zasvěcených do historie událostí roku 1848, budiž ještě stručně připojeno toto: Požadavky vyslovené 11. března formulovány byly výborem zvláště k tomu zvoleným; obsahovaly především žádost za zavedení plné rovnoprávnosti jazyka českého s německým, vedle toho ve skromné formě požadavek po státoprávním spojení Čech, Moravy a Slezska, rozšíření samosprávy, demokratisaci sněmu a zaručení svobod občanských (svobody osobní, vyznání, tisku), veřejné ústní řízení u soudů a j.
Petice výborem vypracovaná byla veřejně k nahlédnutí a k podpisu vy' ložena a zaslána i do jiných měst, jichž řada vyslovila s ní souhlas. Plzeň dokonce vyslala zvláštní deputaci, jež připojila se k deputaci občanů pražských, kteří byli zvoleni, aby petici odevzdali ve Vídni císaři. Delegátů měšťanstva bylo dvacet, z nichž dva jeli napřed. Mezi členy zvláště významnými byli Petr Fastr, hostinský u „Zlaté husy“, který velkou popularitu svou získal nejen tím, že u něho scházeli se již dříve uvědomělí vlastenci, nýbrž i energickému vystoupení, jímž umožnil konání schůze v lázni Svatováclavské 11. března; dále významní právníci a proslulí politikové dr. Pinkas a dr. Al. Prav. Trojan. K deputaci této se připojila deputace vysokých škol pražských, jež měla odevzdati svou zvláštní petici, dožadující se hlavně svobody vyučování i tisku a zavedení rovnoprávnosti jazyka českého ve školách. Vedli ji dr. K. J. Fischer, děkan fakulty právnické a prof. Redteubacker. Byli to zástupcové 4 fakult university a jeden technik. Významnou osobou mezi nimi byl zejména Čechoněmec Uffo Horn (1817—1861), básník a spisovatel, jenž v bojích nacionálních později se rozpoutavších neohroženě vytrval při programu rovnoprávnosti národní. Za theology zvolen byl výše zmíněný Ferdinand Šebánek. Studenti vůbec v celém hnutí hráli od počátku velmi významnou roli.
Odjezd deputace 19. března byl vpravdě triumfální. Odjela nedávno (r. 1842) zřízenou železnicí z jediného tehdy nádraží v Hybernské ulici. I po cestě byla v českých krajích nadšeně vítána, neboť vše tonulo v jásotu. Byle již 13. března revolucí ve Vídni smeten zaostalý, dusivý absolutismus Mettemichův, zrušena censura a slíbena konstituce, tajný a přímo nedostižný to ideál všech uvědomělých občanů v té době. Konstituce bylo čarovné heslo, od něhož si tehdy sliboval každý splnění svých nejkrásnějších nadějí. A cesta deputace spadala v dobu, kdy splnění jeho zdálo se dosaženo.
Ve Vídni zastihla deputace již novou vládu zemí neuherských, řízenou ve formě moderního ministerstva. V čele jejím byl český šlechtic hrabě Frant. Kolovrat (1778—1861), ministrem vnitra jmenován svobodný pán Frant. Pillersdorf, pozdější nástupce Kolovratův. S těmito oběma bylo deputaci hlavně jednati; slyšení u císaře mělo ráz čistě formální.
O dalším poučuje nás list Šebánkův úplně názorně.2 Především buďtež ještě citovány záznamy z pamětí Karlíkových, které s věcí přímo souvisejí:
20. (března) v pondělí:
Dnes pan Lodi list syna svého (nevlastního) pana Šebánka, bohoslovce v 4. roku obdržel, že jest od senátu pražské university za deputovaného k císaři Pánu vyvolen pro fakultu theologickou. Zajisté, krásné to vyznamenání pro muže toho, kterýž také pro ctnosti své vsí lásky hoden jest. Mladší však bratr jeho Jindřich, filosof v 1. roce, již co oud legionu studentského na stráži stojí. Paní Lodlová, matka těchto nadějných dítek, však ouzkostí trne, co se s nimi poděje.
22. ve středu:
V neděli, to jest 19. t. m., vyjeli pražští i plzeňští deputovaní jak od měšťanstva, tah. od studentstva všech 4 fakult, jakož i z techniky do Vídně, aby Císaři Pánu i Králi našemu Ferdůnandovi V. přednesli žádosti celého takřka národa . . . Mezi deputovanými fakulty theologické také se nachází p. Ferdinand Šebánek . . . který před odjezdem na cestu do Vídně máteři své radostně popisoval v listě svém, že i on mezi deputovanými zvolen jest od sněmu university pražské. Čest tato, jež řádnému milovanému vlastenci a rodilci města našeho se stala, jest zajisté chloubou celého města Rokycanského, a nikdo snad není, aby s ohromnou radostí a s citem vřelým o jinochu tomto váženém by byl nerozprávěl.
30 ho ve čtvrtek:
Tuto především opis listu hladu, který dnes paní Lodlová od syna svého Ferdinanda Šebánka obdržela, jenž jakožto deputovaný university Pražské s ostatními oudy deputace petici císaři a hráli našemu ve Vídni odevzdávali a který po navrácení se z Vídně matce své takto píše:
Milovaná matko!
S hlavou plnou nejrůznějších dojmů a srdcem přeplněným protichůdnými pocity usedám, abych Vám sdělil krátkou zprávu o svém poslání do Vídně a tah snad Vaší ustarané mysli zjednal ulehčení a mír uprostřed ohlušujícího příboje politických bouří. V neděli ráno o 5 1/2 hod. odebral jsem se v průvodu všech kollegů do výboru měšťanů a tam několiku málo slovy srdečně jsem se s nimi rozloučil, načež odebral jsem se, doprovázen jsa jejich žehnáním do shromáždiště deputace, kterou zastihl jsem právě v nejprudším rozčilení; neboť jeden z jejich středu, občan Weigel z přílišného rozčilení a přepětí těchto dní pojednou zešílel. Jakmile ze sálu byl odstraněn a mysli poněkud se uklidnily, vydali jsme se k hodině na cestu na Koňský trh (čili jak jej nyní překřtili Svatováclavské náměstí), kde očekávala nás již nepřehledná semo tamo vlnící se massa lidu; zde pak četl za slavnostní asistence náš arcibiskup u pomníku Václavova mši svátou, zatím co veškerý dav v pokorné náladě zpíval prastaré české písně: ,,Hospodine pomiluj ny ..." a „Svatý Václave, vévodo české země ..." a zřel jsem při tom mladé i šedivé muže se slzami v očích. Po mši svaté udělil nám arcibiskup požehnání a pak se dal celý průvod na cestu k nádraží za zpěvu týchž písní, provázen jsa všemi sbory studentskými a měšťanskými.
Na nádraží byla strašná tlačenice a jen s nouzí dostal jsem se pod ochranou občanské gardy hu svému vagonu, který vyzdoben byl květinami a prapory. Za volání „slávy" stroj se konečně hnul o 3/4 8. Aby se však našim vzácným osobám již zcela nic nepřihodilo, jela zvláštní lokomotiva od stanice ku stanici před námi. Teď konečně jsem se zase trochu uklidnil; neboť do té doby zdálo se mi pořád ještě, že sním a bál jsem se. že z tohoto hlásného snu se probudím.
Tyto scény, jak jsem je právě vylíčil několika chladnými slovy, opakovaly se od stanice ku stanici; všude očekávaly nás slavnostní deputace a za volání ,,vivat" a střelby z hmoždýřů a hudby jel vlak náš dále až do Zámrsků, kde očekávala nás vybraná tabule. Za vybuchování četných lahví šampaňského pronášeny všestranné přípitky blaho vlasti a národa českého i všech jeho ušlechtilých synů. Na hranici sesterských zemí — Čech a Moravy postavena byla krásná pyramida a přes úzký potok, jenž tvoří hranici, podávali si Čechové a Moravané bratrsky ruce; neboť od nynějška má i tato nepatrná přepážka mezi námi zmizeti. K 7. hodině dorazili jsme konečně na nádraží olomúcké, kde nás již očekávali studenti s pochodněmi a objímali mne, až by mne byli málem umačkali. Odebral jsem se ihned do semináře, kdež mne nad míru přátelsky uvítali, a tam proslovil jsem k bratrům krátkou řeč, která přijata byla s uspokojením. Musil jsem jim slíbiti, že se na zpáteční cestě delší dobu zdržím, bude-li to možno, což se mi pohříchu stalo nemožným. Následujícího dne dojeli jsme konečně požehnanou Hanou a úrodným, rovným Moravským polem, těmito jatkami všech národností, minuvše Waagram a Aspry, do císařského města Vídně.
Zde čekaly na nás sice již vozy, ale museli jsme jíti pěšky, neboť Slované všech národností ve Vídni žijící již nás očekávali a dr. Dvořáček vítal nás řečí českou a dr. Kuretič řečí illyrskou. Národní garda nás obklopila a slavnostním průvodem šlo to do města a rovnou k hraběti Kolovratovi. Náš vstup do města byl triumfálním tažením a ze všech oken bývali na nás šátky a házeli nám květiny; neboť ne,smí se zapomínati, že ve Vídni bydlí na 80000 Slovanů.
Audience u Kolovrata trvala přes hodinu a řečnily měšťanstva Fastr mluvil tak energicky, že mně při tom bylo často až úzko; pak mluvil Trojan a statkář Veit a konečně dr. Pinkas a v zájmu i ve prospěch sedláků a zrušení roboty. Dostalo se mu ihned svrchovaně uspokojujících slibů.
Ve dvě hodiny konečně dostali jsme se z této audience do našeho hotelu v Seilergasse, zvaného „Matschaker-Hof“, v němž sídleli současně s naší deputací hornorakouští stavové. Ještě téhož dne večer šli jsme k baronu Pillersdorfovi poprositi ho o přímluvu a zde dověděli se z jeho úst: ,,Jeho Veličenstvo jmenovalo mne právě před chvílí ministrem vnitra"; byli jsme první, kdož mu blahopřáli. Řeč při tomto slyšení, jakož i u Kolovrata a Montecucculiho sdělím Vám, milá matko, budete-li si toho přáti, později. Ale i zde nedostalo se nám, kromě krásných slov, ničeho jiného, než ještě krásnějších slibů; ale o tom jindy.
Ve středu konečně obdrželi jsme audienci u císaře samého. Zprvu odebrali jsme se ku Kolovratovi a když jsme petici měšťanstva byli bod za bodem probrali, dal nám jistý dvorní rada znamení a vešli jsme v 10 hodin přes schodiště vyslanecké špalírem, salutujících stráží gardy německé, uherské a italské do předpokoje velké audienční síně. Sotva jsme čekali několik sekund, když otevřela se obě \řídla dveří a my po třikráte se uklánějíce, vkročili do sálu, v jehož středu očekával nás císař v generálské uniformě. Rozestavili jsme se do polokruhu, ve středu deputovaní pražští, na pravém křídle vyslanci plzeňští, pp. Peitner, Hässler a Dlouhý a na levém křídle deputovaní university. Vzhled císařův mne dojal bolestně, ba cítil jsem s ním soustrast, když uzřel jsem jeho malou postavičku s velkou hlavou znaveně svislou, plného rozpaků. Nejprve mluvil Fastr (hospodský u „Zlaté husy“) česky, a odevzdal petice Prahy, Litoměřic, Nymburka, naši a ještě několik jiných; pak mluvili Trojan, Pinkas a děkun university Dr. Fischer německy, načež císař sice velmi lámaně, ale mírným hlasem, četl následující slova: ,,Vítám vás milí Češi! Váš příchod mne velmi těší; odpověď na vaše žádosti a svou císařskou vůli dám vám oznámiti skrze vašeho krajana hraběte Kolovrata, ministrpresidenta." To jsou jeho slova, která poněkud se odchylují od oněch, jež byla uveřejněna v „Bohemii" mým spoludeputovaným Pečírkou; ale ručím za správnost právě citovaných. Provolavše císaři hlasité „Hoch!", opustili jsme za stálých poklon audienční síň.
Z hradu císařského odebrali jsme se pak na universitu, abychom odevzdali svou adresu studentstvu vídeňskému; při této příležitosti pronesl Uffo Horn, delegát filosofů, výtečnou řeč o Slovanství, zcela jinak znějící, než jak jsem ji nalezl v ,,Bohemii", která však právě proto, že měla slovanskou tendenci, milým Němcům nezdála se právě zamlouvati. — Pokud se týče mojí maličkosti, vedlo se mi ve Vídni zcela dobře a dovedl jsem času také dobře využíti. Prohlédl jsem si všechny pozoruhodnosti a není jich ve Vídni málo; jako člen deputace dostal jsem se do domů, které by mi jinak, byly zůstaly uzavřeny. Tak, byli jsme neustále zváni: tak večer do Salonu paní baronky Wagnerové. Milá matko, jaký přepych jsem tu viděl a jakou eleganci! Zdálo se mi vskutku, že se ocitám v pohádce z tisíce a jedné noci — kdyby jen nebyl mně připomínal upjatý život, jaký panuje v takovém saloně, brzy na pozemskou marnost jeho; ba musím poctivě přiznati, že jsem se cítil zprvu jaksi zaražen a pak znuděn.
Ve čtvrtek uspořádalo nám několik velkoobchodníků skvělou hostinu a byly tu lahůdky všech zemědílů, šunka z Westfálska, ryby z Černého moře a zase lissabonské hrozny, víno madeirské vedle rýnského a šampaňského a není tudíž podivu, že na konec hlavy všech přítomných byly slavnostně illuminovány.
V neděli odjeli jsme po službách božích v kostele sv. Štěpána s doprovodem studentské hlídky do Prahy a v každé stanici na Moravě vítalo nás představenstvo a lid s největší okázalostí; všude občanské gardy, hudba a slavnostní střelba, prapory a slavobrány, ba dokonce i na mezích, kde nebylo žádné zastávky, stál zpravidla duchovní z blízké vsi se slavnostně vyzdobenou mládeží školní, aby nám provolali slávu; pohled na tyto radostně rozjařené malé děti často mne hluboce dojal. Po celé cestě rozdávána byla vytištěná odpověď našeho císaře na petici občanstva mezi lid. Odpověď tato (lze ji čisti v Bohemii) byla nedostatečná a zněla tak neurčitě, že by se byla dala vykládati nejrůznějším způsobem a to všechno, když se nám dostalo nejsladších slibů opravňujících k nejkrásnějším nadějím. Deputovaní byli tím nad míru rozčileni a někteří vyjadřovali se o tom velmi energicky, tak na příklad: „Teď už nebudeme prošiti, nikoliv! Teď budeme sami diktovati zákony!" Nejnovější události činí to pravděpodobným.
K 6. hodině dorazili jsme koneěně do Ústí n. Orlicí v Čechách, kde očekávalo nás nejslavnější uvítání. Všechny domy ozdobeny červenými a bílými prapory, všechny illuminovány, na nádraží obyvatelstvo městečku a všech okolních obcí a volání „Vivat" a „Sláva" bez konce. Až sem přijelo nám naproti několik doputovaných Pražského měšťanstva nás uvítali a byla pro nás připravena slavnostní hostina. Dostavili se lidé ze vzdálených míst až 6 hodin cesty, i staří, a nic mne více nepohnulo, než když jsem viděl v jejich očích slzy, když jsem spatřil, s jakou radostnou důvěrou mnohá matka svým dětem na nás ukazovala, ne — tak jako my necestoval žádný král!
Ale veškeré moje očekávání předstihlo naše slavnostní uvítání v Praze samé. Počínajíc u Invalidovny, dráha byla lidmi v pravém slova smyslu poseta, celý vrch Žižkov zdál se býti v pohybu a nádraží i bašta nemohly pojmouti množství lidu.
Davy stály tu hlava na hlavě, jásajíce, zpívajíce, plačíce, kvičíce, zkrátka vše v největším rozčilení. Se všech domů vlály sáhodlouhé, běločervené prapory, ze všech oken lítaly květiny, věnce a básně a se všech stran nám na přivítanou. Osmdesátiletí starci tvrdili, že takovou oslavu ještě nezažili; neboť kdo oddával se plně radosti. Škoda, že netrvala déle a déle trvati nemohla, poněvadž poselství bylo tak nedostatečné, tak málo uspokojivé.
Když jsme se s nouzí protlačili z nádraží skrze masy lidu, vydal se průvod opět na cestu ku pomníku sv. Václava na Koňském trhu a tam sloužil arcibiskup „Te Deum"; pak přečtena byla odpověď na petici, která působila na radost asi tak. Jako voda na oheň. Na večer ohlášena byla iluminace a již připravena, ale brzy táhly ulicemi tlupy studentů, hrozící, že vytlučou okna, nebude-li okamžitě shasnuto a brzy setmělo se ve všech oknech. Pokud jde o klid, nepotřebujete se, milá matko, prozatím ještě ničeho obávati; neboť zápasící strany nejsou ještě plně vyvinuty a nestojí ještě tak příkře proti sobě. že by musilo nutně dojiti k roztržce; snaha jejich směřuje ještě k tomu, aby se uvnitř konsolidovaly, upevnily a vyzbrojily k možnému boji. Ale o přítomném stavu věcí napíši Vám jindy, prozatím podotýkám jen tolik: všechna moc leží nyní v rukou občanů pražských, vláda jest úplně bezmocnou.
Líbám Vám ruce atd., atd.
Váš
Ferdinand,
čestný měšťan pardubický, m. p. Jak pisatel předvídal, mělo nepříznivé vyřízení I. petice za následek hlučné nepokoje, za kterých vypravena byla do Vídně deputace druhá s peticí daleko radikálnější. Odpověď na ni byl známý kabinetní list z 8. dubna neboli česká konstituce, vyhovující požadavkům našim širokou měrou. Provedení jeho zmařeno bylo bouřemi svatodušními v červnu 1848, v nichž se vybily politické vášně po tři měsíce Prahou zmítající.

List tento psán byl Šebánkem jeho matce, znovu provdané Lodlové, choti učitele v Rokycanech. Opis jeho nalézá se v pamětech Františka Karlíka, učitele v Rokycanech, vlastence českého, spisovatele a skladatele, otce známého velkoprůmyslníka dra Hanuše Karlíka. Rodina učitele Karlíka spřátelena byla úzce s rodinou Lodlových, s Lodlem spojovalo je kromě toho společné národní nadšení. Lodl a Karlík právě v únoru 1848 byli pořadateli české ,,Besedy“ v Rokycanech a prožívali přirozeně živě pohnuté dni revoluční. Jak Lodl, tak i Karlík byli hrdi na svého příbuzného resp. rodáka a Karlík si dopis jeho svědomitě doslovně opsal do knihy svých pamětí, které i jinak přinášejí leckteré zajímavé zprávy. Paměti tyto zapůjčeny byly autoru tohoto článku laskavostí rodiny Karlíkovy prostřednictvím p. A. P. Šlechty, historického badatele a vydavatele rodopisné sbírky „Z pravěku do novověku". Díl III. obsahuje speciální studii o rodu Karlíků a zde vyskytuje se mimo jiné životopis učitele Frant. V. Karlíka (1811 až 1889) na str. 65—82.
Z literatury o době této odkazuji hlavně na spisy: Jan M. Černý, Boj za právo. Sborník aktů politických atd., v Praze 1893, str. 1 a násl., a Z. Tobolka, „Počátky konstitučního života v Čechách". V Praze 1898, str. 27 a násled., příloha II.—XVIII.

Citace:

NOVÁK, Karel. Policejní právo trestní.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1927, svazek/ročník 8, číslo/sešit 7, s. 201-204.