Č. 425.

Zabírání bytů: * Oznámení dle § 2 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. může býti podáno i nájemníkem, vysvítá-li z okolností stranou uvedených, že nájemce podávaje oznámení jednal za souhlasu pronajímatele.
(Nález ze dne 26. května 1920 č. 4674.)
Věc: Spolek továrníků obuvi při ústředním svazu průmyslníků v Praze a společníci (adv. Dr. E. Bayerle z Prahy) proti společnému bytovému úřadu v Praze o schválení nájemní smlouvy. Výrok: Stížnost Jindřicha Plichty odmítá se jako nepřípustná; na stížnost spolku továrníků obuvi při ústředním svazu průmyslníků v Praze a J. Novotného zrušuje se naříkané rozhodnutí pro nezákonnost.
Důvody: Dne 30. prosince 1919 podal spolek továrníků obuvi v Praze žádost u společného bytového úřadu v Praze, v níž »prosí o laskavé schválení nájemní smlouvy, již uzavřel s p. ing. J. Novotným, Křemencová ul. č. 8, podle níž najal tři kancelářské místnosti s příslušenstvím v I. poschodí ve dvoře téhož domu za roční nájemné 3500 K od 1. ledna 1920.«
Naříkaným rozhodnutím ze dne 14. ledna 1920, doručeným spolku továrníků obuvi dne 16. ledna 1920, nevzal žalovaný úřad žádost tu k úřední vědomosti, poněvadž musí žádost o schválení smlouvy nájemní býti podána pronajímatelem.
Při rozhodování stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí veden byl nejvyšší správní soud těmito úvahami:
Stížnost podává Jindřich Plichta jako majitel domu, J. Novotný jako pronajímatel místností a spolek továrníků obuvi jako strana, uzavřevší s J. Novotným nájemní smlouvu, ohledně tří místností z celkového počtu místností, jež tento od Jindřicha Plichty má najaty.
Stížnost netvrdí, že by spolek továrníků obuvi ony tři místnosti byl najal přímo od majitele domu Jindřicha Plichty, uvádějíc pouze, že smlouva mezi J. Novotným a spolkem stala se za souhlasu majitele domu. Z toho vyplývá, že Jindřich Plichta a spolek továrníků obuvi nebyl a nejsou spolu v žádném právním poměru, že mezi těmito nebyla žádná nájemní smlouva uzavřena a že nájemníkem Jindřicha Plichty zůstal J. Novotný, který část najatého svého bytu dal spolku do podnájmu. Na tom nemění ničeho, že spolek továrníků obuvi uzavřel smlouvu s J. Novotným za souhlasu Jindřicha Plichty, poněvadž souhlasem tím nestal se ještě spolek továrníků obuvi nájemcem Jindřicha Plichty, nýbrž zůstává podnájemníkem J. Novotného. Jsou proto smluvními stranami ohledně smlouvy, o jejíž schválení či neschválení jde, pouze spolek továrníků obuvi a J. Novotný. Nemá proto Jindřich Plichta na schválení nebo neschválení smlouvy té žádného právního zájmu a nemůže tedy naříkaným rozhodnutím, odepřevším schválení smlouvy mezi spolkem továrníků a J. Novotným, na svých právech býti dotčen.
Následkem toho jest stížnost, pokud jménem Jindřicha Plichty, který o schválení smlouvy nežádal a jemuž naříkané rozhodnutí nebylo doručeno, byla podána dle § 2 zák. o spr. soudě nepřípustnou a bylo ji proto odmítnouti.
Žalovaný úřad popírá však v odvodním spisu i legitimaci druhých dvou stěžovatelů, ale v tom nelze mu dáti za pravdu. Naříkaným rozhodnutím vyslovil žalovaný úřad, že žádost ohledně schválení smlouvy, kterou dle tvrzení stížnosti uzavřel spolek továrníků obuvi s J. Novotným, nebéře se k úřední vědomosti. Výrokem tímto odpírá se však jmenovanému spolku legitimace k podání předepsaného oznámení a jest tedy obsah jeho již proto s to, aby dotknul se práv jak tohoto spolku, tak i pronajímatele, za něhož spolek oznámení učinil, nehledě ani k tomu, že výrok onen ve svých důsledcích mohl by působiti na právní poměr uzavřením smlouvy nájemní mezi oběma založený.
Předmětem sporu jest toliko naříkané rozhodnutí ze dne 14. ledna 1920 č. j. C 58/19/1, jímž stěžujícímu si spolku byla odepřena legitimace k oprávnění dle § 2, odst. 1 zák. z 30. října 1919 č. 592 sb. z. a nař.
Jedině proti tomuto rozhodnutí stížnost směřuje a zůstává tedy úplně stranou rozhodnutí ze dne 7. ledna 1920 č. A 407/19/2 o zabrání bytu a přikázání jeho osobě jiné, neboť zabrání toto nebylo provedeno v důsledku rozhodnutí ze dne 14. ledna 1920 č. j. C 58/19/1, jak stížnost míní, nýbrž stalo se ze zcela jiného právního titulu (§ 8, č. 4 zák.) ve zvláštním řízení, které s otázkou schválení smlouvy nijak nesouvisí.
Tvrdí-li stížnost, že žalovaný úřad rozhodl o něčem, co vůbec neexistuje a že u žalovaného úřadu nebyla podána žádost o schválení smlouvy, nýbrž že podání ze dne 30. prosince 1919 bylo pouze opovědí nového pronájmu, je tvrzení to v odporu se spisy. Spolek továrníků obuvi zažádal dne 30. prosince 1919 o »laskavé schválení nájemní smlouvy«, žalovaný úřad však naříkaným rozhodnutím žádost tu nevzal na vědomí, protože žádost musí býti podána pronajímatelem, čímž arci odepřel žádost tuto učiniti předmětem úředního jednání. Vytýká-li stížnost, že v oznámení uvedeny jako předmět smlouvy 3 kancelářské místnosti, je to pro věc zcela lhostejno, poněvadž dle § 2, odst. 1 cit. zák. utvořena je povinnost oznámiti ke schválení zamýšlené pronajmutí bytu neb jakékoli místnosti jiné.
Žalovaný úřad opírá však výrok svůj, kterým odepřel pojednati o žádosti za schválení nájmu spolkem továrníků obuvi podané o § 2, odst. 1 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n., vycházeje z právního názoru, že k oznámení zamýšleného pronájmu jest oprávněn pouze pronájemce.
Výrok tento vydal úřad až po uplynutí 8denní lhůty, stanovené v § 2, odst. 3 cit. zák., maje zřejmě za to, že vzhledem k nedostatku legitimace nájemce k oznámení nájmu tato 8denní lhůta, jejíž marné uplynutí klade zákon na roveň výslovnému schválení smlouvy, vůbec nepočala běžeti.
Nejvyšší správní soud nesdílí však právní názor žalovaného úřadu, že by oznámení nájmu mohlo účinně býti podáno pouze pronajímatelem.
Zákon stanoví sice v § 2 cit. zák., že předepsané oznámení má podati osoba hodlající pronajmouti byt neb jiné místnosti. Avšak oznámení toto nemá jiného účelu, nežli aby úřad mohl zkoumati, zda dotčený byt nebo místnost nezaujme osoba, nemající náležitostí uvedených v § 14, v kterémžto případě může úřad schválení smlouvy odepříti, což po zákonu (§ 2. posl. odst.) působí jako zabrání bytu, resp. místností, ohledně kterých schválení nájemní smlouvy bylo odepřeno.
Nemá-li však předepsané oznámení smlouvy účelu jiného, pak nelze nahlédnouti, proč by nebylo lze spokojiti se i s oznámením nájemní smlouvy, podaným třeba i nájemcem, pokud jen z okolností stranou uvedených vysvítá, že nájemce, podávaje oznámení, jednal v souhlasu s pronajímatelem.
Je-li tomu tak, nemůže úřad oznámení nájemcem podané prostě přejíti nebo jednání o něm odepříti, nýbrž jest povinen naložiti s ním tak, jako s oznámením řádně podaným, t. j. musí do 8 dnů vydati straně své rozhodnutí, při čemž mu ovšem není bráněno, aby si vyžádal od strany vysvětlivky nebo průkazy, jichž jest snad k meritornímu rozhodnutí zapotřebí, což však státi se musí v 8denní lhůtě zákonem stanovené, má-li býti odvrácen právní účinek, který zákon v § 2, odst. 2 vyslovil.
V daném případě oznámení podané 30. prosince 1919 spolkem továrníků obuvi dovolává se výslovně toho, že spolek tento uzavřel s J. Novotným nájemní smlouvu. Vysvítá tedy z obsahu oznámení, že stalo se za souhlasu s pronajímatelem a nebyli proto žalovaný úřad oprávněn, oznámení to prostě přejíti a věcné vyřízení jeho jen z toho důvodu odepříti, že nebylo učiněno samým pronajímatelem.
Nelze tudíž naříkané rozhodnutí srovnati se zákonem, pročež slušelo je dle § 7 zák. o spr. soudě zrušiti.

Citace:

č. 425. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 347-350.