NPD documents search: Sociální revue, 8 (1927) - Sosialiministerion julkaisemia vuosikertomuksia

Dr. Jan Cerman:
O nové zákonné úpravě zprostředkování práce v Německu.

Dne 7. července 1927 schválil říšský sněm německý osnovu zákona o zprostředkování práce a pojištění proti nezaměstnanosti. Jak již jest patrno z názvu, obsahuje zákon dvě části, jednak o zprostředkování práce, jednak o pojištění proti nezaměstnanosti. Původně byla podána pouze osnova zákona o pojištění v nezaměstnanosti (16. prosince 1926). Nebylo vůbec úmyslu spojovati organicky nositele navrhovaného pojištění s úřady pověřenými zprostředkováním práce. Brzo se však ukázala při jednání těsná spojitost zprostředkování práce s pojištěním nezaměstnaných a nutnost vzájemného přizpůsobení, jež vedla k recepci zákona z 22. července 1922 o zprostředkování práce do návrhu zákona o pojištění proti nezaměstnanosti.
Podle cit. zákona nositelem veřejného zprostředkování práce a pojištění proti nezaměstnanosti v Německu jest Říšský ústav pro zprostředkování práce a pojištění proti nezaměstnanosti (Reichsanstalt für Arbeitsvermittlung und Arbeitslosenversicherung). Říšskému ústavu náleží také zprostředkování míst učňům a poradny pro volbu povolání. Jiné další úkoly mohou býti ústavu uloženy říšským ministrem práce.
Říšskému ústavu podléhají Zemské úřady práce a těmto opět úřady práce (okresní). Orgány říšského ústavu jsou správní rada a představenstvo, u podřízených zemských a okresních úřadů práce jsou to správní výbory. Správní výbory jsou složeny z přednosty úřadu nebo jednoho z jeho náměstků a stejného počtu zástupců zaměstnavatelů a zaměstnanců, jakož i ze zástupců veřejných korporací jako přísedících. Mezi zástupci zaměstnanců musí býti aspoň jeden zřízenec (Angestellter — soukromý zaměstnanec vyšší kategorie).
Zástupci veřejných korporací jsou míněni zástupci obcí nebo obecních svazů. Při jmenování zástupců zaměstnanců jest kladen důraz na počet členstva příslušného hospodářského sdružení, jež podalo návrh; jde-li o zástupce zaměstnavatelů, rozhoduje počet zaměstnávaných pracovníků.
Jest patrno, že přičleněním sítě úřadů práce k říšskému ústavu nemá býti přerušen styk především s komunální správou a veřejnou péčí; proto její zástupcové, pokud se nejedná o podporu nezaměstnaných, mají stejná práva s ostatními přísedícími ze skupiny zaměstnanců a zaměstnavatelů.
Agendu říšského ústavu obstarává představenstvo, jemuž podle zákona náleží také zastupování ústavu. Skládá se z presidenta, jenž je předsedou a ze stejného počtu zástupců zaměstnanců, zaměstnavatelů a veřejných korporací (po pěti členech).
Jinak administrativní záležitosti náležejí presidentu říšského ústavu, resp. jeho zástupci. Tito funkcionáři jsou jmenováni říšským presidentem po slyšení správní rady říšského ústavu a říšské rady; ostatní členy ústředí (úřednictvo) jmenuje představenstvo říšského ústavu.
V čele zemských úřadů práce jsou předsedové resp. náměstkové těchto jmenovaní presidentem říš. ústavu v dohodě s představenstvem říšského ústavu, po slyšení správního výboru zemského úřadu práce. Předsedy okresních úřadů práce jmenuje představenstvo říšského ústavu po slyšení správního výboru příslušného okresního úřadu práce.
Tito funkcionáři a jejich stálí zástupcové mají práva a povinnosti říšských úředníků; ostatní potřebné síly jsou ustanovovány služební smlouvou na podkladě soukromoprávním.
Z toho, co bylo výše řečeno, jest patrno, že elementu laickému, jak v říšském ústavu, tak i v podřízených úřadech práce, jest při provádění zákona vyhrazeno význačné pole působnosti a že závisí od iniciativy jmenovaných členů správní rady, představenstva říšského ústavu a správních výborů podřízených úřadu práce, aby při úřadování byla zachována potřebná pružnost, jíž právě v tomto oboru jest především zapotřebí.
Zajímavý jest poměr k soukromým institucím, provádějícím bezplatné zprostředkování práce, k nimž u nás by patřily zejména četné zprostředkovatelny práce odborových organisací. Zprostředkovatelny tohoto druhu jsou trpěny, avšak podrobeny dozoru říšského ústavu, který může prováděti dozor podřízeným zemským (nikoliv okresním) úřadem práce.
Říšský ministr práce může v dohodě se správní radou říšského ústavu vydati předpisy o činnosti těchto institucí a o provádění dozoru nad nimi. Vůbec nejsou dovoleny zprostředkovatelny zřízené politickými organisacemi.
Přesto, že by se odtud mohlo souditi na nedůvěru zákona k neveřejným (odborovým) zprostředkovatelnám, nelze míti za to, že by se stavěl proti existenci zprostředkovatelen práce podobného druhu, neboť dovoluje, aby i zrušené takové ústavy (resp. převedené do veřejnoprávní organisace) byly znovu zřízeny jako samostatné, jestliže, hledíc k druhům povolání a nárokům interesentů, svými zařízeními zprostředkování práce a činnost poradní mohou lépe obstarávati, než může činiti na dohlednou dobu říšský ústav.
Na mezinárodní konferenci práce ve Washingtoně roku 1919 bylo doporučeno, aby každý stát, jsoucí členem organisace, zabraňoval zřizování soukromých zprostředkovatelen práce, jimiž jsou míněny zprostředkovatelny výdělečné. Tam, kde takové zprostředkovatelny trvají, jest žádoucno, aby byla učiněna všechna opatření, aby tyto podniky co nejdříve byly úplně potlačeny.
V Německu v přijaté osnově cit. zákona jest tento požadavek úplně uskutečněn, neboť od 1. ledna 1931 jest zprostředkování práce po živnostensku úplně zakázáno. Tímto dnem zanikají povolení, vydaná k živnostenskému zprostředkování práce. Sem náleží i zpolupůsobení při jednání o pracovní smlouvu, upozorňování na příležitost k získání místa, vydávání seznamů uprázdněných míst a výtahů inserátů z časopisů; živnostenským zprostředkováním jest také »přikazování« dělníků, při čemž jejich pracovní sílu přikazující — po živnostensku — dává k disposici třetím osobám, aniž by sám je opatřil potřebným náčiním a přejímal břemena plynoucí pro zaměstnavatele ze sociálního pojištění. (U nás setkáváme se s tímto zlořádem někdy na Podkarpatské Rusi, kde tuto funkci vykonává často obchodník, jemuž větší část vesnického obyvatelstva jest dlužna a proto nucena na jeho vyzvání pracovati pro toho, kdo u zprostředkovatele (obchodníka) požádal za opatření dělníků.
Osoby, které podle úředního oprávnění provozují živnost zprostředkování práce od 2. června 1910, obdrží přiměřené odškodnění, jehož výše bude určena zvláštním zákonem. Nová povolení nesmí býti udělována, ani dosavadní oprávnění převáděna na jiné osoby, leda zcela výjimečně do 31. prosince 1930.
Správní rada říšského ústavu může vydati předpisy o ohlašování zprostředkovatelen po živnostensku zařízených a o povinnosti k podávání zpráv o činnosti.
Zákon zakazuje také, aby ode dne jeho působnosti byla prováděna činnost poraden pro volbu povolání za plat.
Činnost úřadů práce má směřovati k tomu, aby na uprázdněná místa byly opatřeny nejschopnější síly. Při tom musí býti dbáno nejen druhu práce, nýbrž i osobních, rodinných a j. vlastností uchazeče, jakož i délky jeho nezaměstnanosti, pokud to dovoluje situace na pracovním trhu. Podobných hledisek nutno dbáti také při činnosti poradní. Zprostředkování musí se díti nestranně. Jest zakázáno tázati se uchazeče na příslušnost k nějakému sdružení, leč by se jednalo o vyšetření okolností důležitých pro zprostředkování práce. Výjimky tyto jsou v zákoně vypočteny.
Úřadům práce jest zakázáno nepříznivé označování uchazečů, aby bylo znemožněno jejich přijetí do práce. Rovněž není dovoleno, aby při pracovních sporech úřady práce zaujímaly stranické stanovisko buď ve prospěch zaměstnavatelů nebo zaměstnanců. Říšský ústav (úřady práce) funguje bezplatně, ať se jedná o součinnost při zprostředkování práce nebo o činnost poradní.
Neživnostenská zařízení na zprostředkování práce a pro činnost poradní mohou vybírati poplatky na úhradu skutečných nákladů; bližší předpisy o tom vydává říšský ministr práce.
Zprostředkování práce pro ženy obstarávají zpravidla ženy; pro ženy také musí býti zřizována zvláštní oddělení pod vedením žen.
Zákon klade důraz na to, aby úřady při své činnosti dbaly ustanovení kolektivních smluv; je-li úřadu známo, že uchazeč o místo a zaměstnavatel místo ono přihlásivší jsou vázáni touž kolektivní smlouvou, smí úřad práce spolupůsobiti, jen když zprostředkování lze provésti za podmínek v tarifní smlouvě stanovených. Úřad práce musí odříci spolupůsobení také v tom případě, jestliže by bylo odmítnuto uzavření pracovní smlouvy, v níž by nejnižší mzda dosahovala pro příslušnou kategorii nejnižší sazby v místě obvyklé. Jinak jest povinností úřadu práce, aby se zdržel všeho působení na stanovení mzdových sazeb; sem ovšem nenáleží běžná informace o mzdách v místě obvyklých.
Aby úřady práce mohly s úspěchem vykonávati úkoly zákonem jim přikázané, musí býti informovány o stavu pracovního trhu a zejména i o jeho různých nepravidelných výkyvech.
Proto ukládá zákon zaměstnavatelům, aby počátek a ukončení každého pracovního sporu byly písemně ohlašovány příslušnému úřadu práce. Bližší předpisy o lhůtách, v nichž hlášení musí býti učiněna, a o jejich formě vydává představenstvo říšského ústavu. Tento orgán vydává i předpisy, podle nichž tato povinnost přechází na veřejné zájmové korporace nebo hospodářská sdružení podnikatelů.
Úřad práce, jemuž takové oznámení o sporu v podniku bylo zasláno, jest povinen uchazeče o místo v onom podniku o sporu uvědomit a provésti zprostředkování pouze tehdy, jestliže přes toto poučení byl úřad práce o to uchazečem požádán. Opačně zase dělníci vyloučení nebo vysazení z práce mohou býti do jiného podniku zprostředkováni na místo, jestliže předtím tato okolnost byla oznámena podnikateli, jenž o dělnictvo žádal.
Úřad práce jest povinen, pokud jest mu to ovšem z úřední činnosti známo, podávati zprávy nezaměstnaným o způsobu práce na uprázdněném místě, zaměstnavatelům pak zprávy o způsobilosti uchazeče k práci a o jeho vlastnostech, zvláště jedná-li se o přijetí do domácnosti zaměstnavatelovy.
Jedním z velmi důležitých ustanovení zákona jest zmocnění dané říšskému ministru práce, aby po slyšení správní rady říšského ústavu pro zprostředkování práce a pojištění proti nezaměstnanosti nařídil, že zaměstnavatelé jsou povinni hlásiti uprázdněná pracovní místa příslušným úřadům práce. Tato povinnost může se vztahovati pouze na ta pracovní místa, na nichž zaměstnanci podléhají povinnému nemocenskému pojištění, ať se jedná o vyšší nebo nižší kategorii pracovní.
Povinnost ta nemůže býti uložena, pokud jde o místa v zemědělství nebo v domácnosti a v takových závodech, které záměstnávají méně než pět osob.
Ohlašovací povinnost může býti omezena na určité okresy a na určité obory. Sem nenáleží ten případ, kdy pracovní místa byla uprázdněna vzniknutím pracovního sporu.
Z těchto ustanovení jest patrno, že v Německu rozumově a prakticky byla upravena otázka hlášení uprázdněných míst, která by i u nás vyžadovala brzkého projednání. V Československu setkáváme se s touto povinností zaměstnavatelů posledně v §u 5. zák č. 322/1921 Sb. z. a n. o podporování nezaměstnaných. Citovaný zákon však pozbyl dnem 31. března 1925 účinnosti, byv vystřídán zákonem č. 267/1921 Sb. z. a n. o státním příspěvku k podpoře nezaměstnaných, který podobného ustanovení nemá. Tím se stává, že veřejné zprostředkovatelny práce mají v záznamu četné uchazeče o práci, avšak zcela nepatrný počet hlášených uprázdněných míst. Nezřídka jsou to jen osoby, které pobírají státní příspěvek k podpoře v nezaměstnanosti, jejichž nárok na tento závisí na trojím hlášení v týdnu u zprostředkovatelny podle §u 4. odst. 1. č. 4 zák. č. 267/1921 Sb. z. a n. Za těchto poměrů jest uložená povinnost podporovaného formou k provádění kontroly nezaměstnaného bez většího praktického významu, pokud jde o jeho umístění. Zavedením povinnosti hlásiti uprázdněná pracovní místa bylo by veřejným zprostředkovatelnám umožněno, aby dbaly při zprostředkování také sociálních poměrů jednotlivých uchazečů, aby výdělku se dostalo v prvé řadě těm, kteří jsou naň výhradně odkázáni a nemají majetku, z něhož by v době nezaměstnanosti aspoň částečně mohli přispívati na svoji výživu.
Ze způsobu, jakým jest tato otázka řešena v Německu, je dále vidno, že jest počítáno s nezaměstnaností jako se zjevem pravidelným. Nezaměstnanost jest již zjevem předválečným, avšak nikdy nevystoupila na venek v takové míře, jako po ukončení války. Před válkou nebylo tolik překážek proti ruchu vystěhovaleckému; přebytek obyvatelstva si mohl tudíž hledati jinde pro sebe příznivější životní podmínky. Válka ochudila většinu obyvatelstva. Tato okolnost a jiné poměry rázu hospodářského i politického působily nepříznivě na výrobu a vyvolávají stálé poruchy. Tím se udržuje a stupňuje nezaměstnanost, jež se stává hrozivým zlem lidské společnosti. Státy, do nichž dříve směřoval vystěhovalecký proud, brání se zvýšenému přistěhovalectví, vyvolanému nadprůměrným nedostatkem práce doma, na ochranu svého obyvatelstva, v obavě, aby neomezeným přílivem cizinců jeho životní úroveň nebyla snížena. Jest jisto, že budoucnost přivodí spíše zhoršení situace a že přebytek nezaměstnaného obyvatelstva, nemoha se vystěhovati, v četných státech bude proto odkázán stále na veřejnou pomoc.
Jest proto pochopitelno, že každý stát musí věnovati péči o nezaměstnané svou pozornost, při čemž podle okolností musí býti obyvatelstvu ukládány ve prospěch občanů postižených nezaměstnaností i určité povinnosti, jejichž zavedení před válkou nebylo nezbytné. Sem náleží již zmíněná povinnost zaměstnavatelů ohlašovati uprázdněná místa zprostředkovatelnám práce. V Německu jest při tom dbáno náležitě malých podniků se skrovným počtem dělníků, které kladou větší váhu také na individualitu pracovníka; těmto podnikům jest zákonem dána plná volnost při opatřování zaměstnanců a poskytnuto osvobození od povinnosti k hlášení uprázdněných míst. Zákon zavazuje k této povinnosti pouze větší podniky, v nichž jest zaměstnanec oceňován téměř výhradně se stránky své pracovní způsobilosti a výkonnosti, s hlediska více mechanického. (Patrně ze stejné příčiny byla z ohlašovací povinnosti vyňata i místa v zemědělství a v domácnosti.) Ustanovení zákona o ohlašovací povinnosti jest pružné, dovolujíc, aby povinnost mohla býti omezena na určité obvody nebo určitá povolání. To má význam pro průmyslová střediska, kde při zastavení nebo omezení výroby lidé bez práce nejvíce trpí nezaměstnaností, poněvadž nemají vedlejších pramenů výživy. V takových případech mohou právě úřady práce prováděti distribuci míst co nejúčelněji na osoby, jež v prvé řadě vyžadují ohledů.
Zachovávání zákonných předpisů jest zabezpečeno tresty, jež mohou záležeti v peněžité pokutě nebo vězení.
Zákon nabývá platnosti dne 1. října 1927.
O druhé části zákona, ještě ve stadiu projednávání, bylo pojednáno minist. taj. JUDrem J. Rosenkranzem v »Sociální Revui« č. 1. a 2. ve článku: »Návrh zákona o pojištění proti nezaměstnanosti v Německu«.
Při této příležitosti nutno vysloviti přání, aby i u nás byl projednán co nejdříve zákon o zprostředkování práce. Právní předpisy, tuto otázku normující, jsou nejednotné. Při provádění dozoru nad zprostředkováním práce a při upravování různých poměrů s tím souvisejících na Slovensku a v Podkarpatské Rusi ministerstvo sociální péče setkává se s ministerstvem zemědělství, jež má ve své kompetenci věci, které v historických zemích náležejí ministerstvu sociální péče. Tyto okolnosti nijak nepřispívají k tomu, aby při zprostředkování práce bylo dosaženo náležité účelnosti; jestliže přes to docílené výsledky jsou potěšitelné, lze je spíše přičísti zájmu o věc příslušných funkcionářů, jimž jest agenda svěřena, a pochopení těžké situace té části zaměstnanců, která bez své viny pro neurovnané hospodářské poměry ocitla se bez práce.

Citace:

K § 1. оdst. 4. zák. ze 16. července 1892, č. 202 ř. z.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1927, s. 114-114.