Čís. 14177.

Žaloba nahražuje výpověď (zápůjčky), jen stanoví-li výpověď dobu plnění, nikoliv, má-li se teprve výzvědi zrušiti právní poměr sám.
(Rozh. ze dne 15. února 1935, Rv II 1087/34.)
Žalobkyně ujednala se žalovaným, že vrácení kapitálu 100000 Kč, který mu odevzdala do opatrování s povinností platiti jí 8% úroky, se může státi jen po předcházející čtvrtletní výpovědi. Žalobou domáhá se na žalovaném vrácení kapitálu. K formálně správné předchozí jeho výpovědi nedošlo. Prvý soud uznal podle žaloby maje za to, že výpověď kapitálu byla nahražena žalobou, od jejíhož podání do vynesení rozsudku uplynulo více než 3 měsíce. Odvolací soud žalobu pro tentokráte zamítl. Důvody: Žalobu nelze pokládat za výpověď. Žaloba může sice nahraditi upomínku, jíž se dluh stane splatným, není-li platební lhůta nijak určena (§ 1417 obč. zák.), nikdy však nemůže nahraditi ujednanou výpověď, třeba že by od doručení žaloby až do vynesení rozsudku uplynula doba rovnající se ujednané výpovědní lhůtě. Při tom by ovšem bylo lhostejným, zda byla ujednána 3měsíční nebo %letní výpověď; žalovaný má na mysli kvartální výpověď, taková by však musela býti výslovně ujednána, což však žalovaný sám ani netvrdí. Žaloba bez předchozí výpovědi jest předčasnou.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Nižší soudy zjišťují, že žalobkyně odevzdala žalobci před více než 6 lety čásku 100000 Kč do opatrování, že žalovaný měl toto její jmění opatrovati, platiti jí 8% úroky a vrátiti částku tu po čtvrtletní výpovědi. Jde především o to, zdali nahradila žaloba výpověď, když od doručení žaloby do vydání rozsudku čtvrtletní lhůta uplynula. Co do doby, kdy mohla býti dána, nebyla mezi stranami ujednána výpověď kvartální, kterou by bylo možné dáti jen na začátku čtvrtletí, tedy bylo jen ujednáno, že od výpovědi do splatnosti mělo uplynouti čtvrt roku; vždyť i žalovaný uvádí výpověď tříměsíční. Od doručení žaloby (3. února 1934) do vydání rozsudku první instance (11. května 1934) doba ta uplynula. Žalobkyně dala částku 100000 Kč žalovanému do opatrování a měl ji spravovati. V čem správa pro žalobkyni měla záležeti, tvrzeno nebylo, dle tvrzení obou stran byl povinen platiti jí úroky. Podle toho šlo vlastně o zápůjčku podle § 983 a násl. obč. zák. Žalovaný měl vrátiti částku žalobkyni jemu poskytnutou na čtvrtletní výpověď. Podle toho měla výpověď učiniti pohledávku tu splatnou. Jest rozeznávati dva druhy výpovědi, a to jednak výpovědi kterou se zrušuje nějaký právní poměr, která tedy tvoří nezbytnou podmínku tohoto zrušení, jednak výpověď, která jen stanoví dobu plnění. Výpověď prvního druhu, která musí žalobě o plnění předcházeti, žaloba nenahrazuje (srov. rozhod. čís. 2492 sb. n. s.). V souzeném případě jde však o výpověď druhého způsobu, kterou žaloba nahrazuje. Tu jest podání žaloby o zaplacení pokládati za výpověď (rozhod. čís. 11268 sb. n. s.) a běží výpovědní lhůta od doručení žaloby. Jestliže se pak zažalovaná pohledávka v částce 100000 Kč stala splatnou před vydáním rozsudku prvního soudu (§ 406 c. ř. s.), jest žaloba co do ní odůvodněna.

Citace:

č. 14177. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 174-175.