NPD documents search: Váž. civ., 1 (1919)

Čís. 141.

Náhradní nárok dělnické úrazové pojišťovny po rozumu § 47 zákona o úraz. pojišť. vůči dráze, zodpovědné za úraz dle § 1 zák. o povinném ručení železnic, nesahá přes meze, jež v poměru poraněné neb usmrcené osoby, pokud se týče jejich pozůstalých vůči dráze vytčeny jsou §§ 1325 až 1327 obč. zák. (Rozh. ze dne 15. dubna 1919, Rv II 123/19.)
Závodní inženýr dolů Felix S. utrpěl za služební cesty úraz na dráze, jemuž dne 23. prosince 1916 podlehl. Úrazová pojišťovna hornická poskytla pozůstalé vdově náhradu hotových nákladů a převzala závazek, platiti jí měsíční důchod až do její smrti neb opětného provdání. Žaloba pojišťovny na dráhu byla pokud jde o vdovský důchod za dobu ode dne 23. prosince 1921 dále jdoucí ve všech třech stolicích zamítnuta. Soud prvé a druhé stolice, vycházeje ze zjištění, že inženýr Felix S. byl v době úrazu do té míry churav, že by byl, i kdyby nebylo došlo к úrazu, žil nejvýše ještě pět let, tudiž nejvýše do 23. prosince 1921, vyslovily právní názor, že pozůstalé vdově příslušel by dle § 1325 až 1327 obč. zák. důchod jen do 23. prosince 1921 a že pojišťovna jakožto cessionářka vdovy ze zákona vůči dráze více než vdova sama požadovati nemůže.
Rozhodnutí nejvyššího soudu, nevyhovující dovolání, založeno na těchto
důvodech:
Dovolání, uplatňujíc jako jediný revisní důvod č. 4 § 503 c. ř. s., potírá právní názor odvolacího soudu o předpisu § 47, odst. 2 zákona o úraz. pojišťování ve více směrech, tvrdíc, že tímto ustanovením zákona bylo úrazovým pojišťovnám přiznáno zvláštní právo na odškodnění, a že ve všech těch případech, ve kterých jsou oprávněny k regresu, jim přísluší úplné odškodnění. Náhradní nárok úrazové pojišťovny jest, jak vyplývá ze slovného znění a smyslu § 47 odst. 2. zák. o úraz. pojišť., vlastním nárokem pojišťovny, nikoli nárokem odvozeným od nároku osoby pojištěné, pokud se týče její pozůstalosti, resp. osob pozůstalých. V odst. 2. §u 47 cit. zákona jsou oba tyto náhradní nároky upraveny samostatně vedle sebe. Nároku pojišťovny jest určeno proti nároku pojištěncovu právo přednostní v tom smyslu, že do té míry, pokud úrazová pojišťovna jest povinna na základě zákona o úrazovém pojišťování škodu nahraditi, přísluší jí jedině odškodnění oproti třetí osobě úraz zavinivší, kdežto osoba pojištěná resp. její pozůstalí mohou od této třetí osoby žádati jako odškodnění jen onen obnos, o který náhrada škody jim příslušející dle stávajících zákonitých předpisů proti této třetí osobě převyšuje to, co dle zákona o úrazovém pojišťování jest povinna pojišťovna platiti jako náhradu škody. Dle toho přísluší úrazové pojišťovně proti třetí osobě, náhradou povinné, nárok na odškodnění vždy, když sama je povinna dle úrazového zákona k náhradě škody, kdežto pojištěnci poškozenému resp. jeho pozůstalým jen tenkráte, je-li odškodnění, které jest třetí osoba po- vinna dle stávajících zákonů platiti, větší, nežli odškodnění, které vyplácí úrazová pojišťovna dle zákona o úrazovém pojišťování. Z toho vyplývá, že není správným názor odvolacího resp. též procesního soudu první stolice, jako by nárok uplatňovaný žalobkyní proti straně žalované jako osobě třetí byl nárokem odvozeným, závislým na nároku pozůstalé vdovy po inženýru Felixů S., a neprávem mluví odvolací soud o cessi resp. zákonné cessi. Do té míry jest dovolání, tento právní názor odvolacího soudu potírající, v právu. Leč jiná jest otázka, v jakém objemu přísluší žalující pojišťovně náhradní nárok proti žalované straně jako osobě třetí. To závisí na rozsahu v jakém tato třetí osoba ručí za škodu jejím zaviněním vzešlou. V tomto směru ustanovuje prvý odstavec § 47 zák. o úraz. pojišť. že ručení třetí osoby se řídí dle stávajících předpisů. Žalován je jako třetí osoba sice erár, ale, poněvadž úraz Felixe S., který byl zároveň úrazem podnikovým, přihodil se mu následkem události v dopravě na státní dráze, a dráha ve smyslu § 1 zákona ze dne 5. března 1869, č. 27 ř. z. jest povinna poskytnouti náhradu za tělesné poškození resp. usmrcení osoby, jež bylo způsobeno událostí v dopravě, v mezích ručení jí citovaným právě zákonem uloženého, nemůže žalující pojišťovna žádati na žalované straně více, nežli onu náhradu, která jest ustanovena v §§ 1325—1327 obč. zák., výslovně uvedených v § 1 zákona o povinném ručení drah. Jenom v tomto objemu přísluší proti straně žalované jako osobě třetí náhradní nárok jak žalující pojišťovně, tak i pozůstalé vdově, oba tyto nároky v poměru proti žalované straně prýští z téhož právního důvodu, totiž z ručení dle zákona ze dne 5. března 1869 č. 27 ř. z., a není proto pro výši náhradního nároku strany žalující rozhodno, co ona sama jest povinna platiti pozůstalé vdově dle úrazového zákona. Tento smysl má ustanovení § 47 zákona o úraz. pojišťování, jehož oba odstavce dlužno vykládati v souvislosti. To plyne již z jich slovného znění. V odstavci 2., začínajícím slovy; »nárok na odškodnění z tohoto ručení vznikající«, se poukazuje přímo na odst. 1., jenž toto ručení upravuje, a poněvadž v tomto poslednějším se výslovně praví, že ručení toto se řídí dle stávajících zákonitých předpisů, jest zřejmo, že nárok žalující strany nemůže jíti dále, než pokud žalovaná strana ručí dle zákona o povinném ručení drah. Otázka, zdali a jakým způsobem by měly býti spočítány veškeré náhradní obnosy vyplacené ze škody úrazem vzniklé, jest pro tento spor úplně bezvýznamna, neboť nežalovala pozůstalá vdova, nýbrž úrazová pojišťovna, jejíž náhradní nárok jest nezávisle na náhradním nároku pozůstalé vdovy zákonem přesně vymezen. Jelikož o tom není více sporu, že by Felix S., kdyby se mu nebyl přihodil úraz, byl žit nanejvýš o pět let déle, následkem čehož žalovaná strana není povinna ve smyslu § 1327 obč. zák. platiti pozůstalé vdově důchod déle než pět let ode dne jeho úmrtí počítajíc, a jelikož žalující strana již v odvolání svém připustila, že vdově po Felixu S. přísluší naproti dráze vdovská renta, jen po dobu, ve které by byl — nebýti úrazu — pravděpodobně zůstal na živu, přesahuje žalobní nárok, pokud se jím žalující pojišťovna domáhá proti žalované straně jako třetí osobě přisouzení náhrady za vyplacení dalšího než pětiletého důchodu pozůstalé vdově — rozsah ručení žalované strany, a byl proto odvolacím soudem vším právem potvrzen rozsudek procesního soudu prvé stolice, jenž žalobní prosbu pokud uplatňuje více než pětiletý důchod, zamítl.

Citace:

č. 141. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 291-293.