NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 26 (1917) - Nepřípustnost převodu vlastnictví ku zajištění dle rakouského práva.

Nepřípustnost převodu vlasnictví ku zajištění dle rakouského práva.

Prvý soud zamítl žalobu na uznání vlastnictví k zabaveným svrškům a nepřípustnost exekuce na ně z důvodů: Nesporno jest a nepotřebuje tudíž důkazů, že žalovaná záložna vedla pro svou pohledávku exekuci proti J. K. pod č. j. E 623/16 a že zabavila předměty shora v enunciátu uvedené. Nepopřeno zůstalo a tudíž jest rovněž nesporno, že mezi žalující záložnou a J. K. uzavřena dne 31. prosince 1914 o předmětech zmíněných smlouva postupní. Na základě svědecké výpovědi přísežně slyšeného svědka J. K. vzal soud za prokázáno, že v několika dnech po uzavření smlouvy citované přišel do závodu J. K. pokladník žalující záložny ještě s jedním pánem a že všechny svršky ve smlouvě uvedené převzal tím způsobem, že na každý jednotlivý sáhl a prohlásil při tom, že ty věci bere do vlastnictví záložny. Žalobkyně pak tvrdí, že uzavřením smlouvy a odevzdáním předmětů nabyla tím práva vlastnického, jež činí exekuci nepřípustnou. I sluší proto posouditi, zdali jsou zde skutečnosti potřebné k převodu resp. k nabytí práva vlastnického, t. j. titulu a tradice. Vzhledem ke skutkovým okolnostem, jež soud shora vzal za prokázány, že totiž pokladník žalující záložny všechny svršky, o jichž vlastnictví běží, převzal tím způsobem, že na každý jednotlivý sáhl, prohlašuje při tom, že je bere do vlastnictví, má soud za to, že se tu stalo hmotné odevzdání předmětů, jak je předepsáno v §u 426. obč. z. Pokud pak jde o posouzení druhé náležitosti převodu práva vlastnického, sluší přihlédnouti k obsahu smlouvy ze dne 31. prosince 1914. Ve smlouvě té se uvádí, že J. K. postoupil žalující záložně svršky ve smlouvě vypočtené do úplného a neobmezeného vlastnictví ku zajištění svého dluhu v obnosu 2590 K se 714 % úroky a 1% příspěvkem správním za obnos 2590 K a že předměty ty mají zůstati v úplném a neobmezeném vlastnictví přejímající záložny až do úplného zaplacení zmíněné již pohledávky.
Jak z celého obsahu smlouvy té, tak z jednotlivých užitých obratů »ku zajištění« a »až do úplného zaplacení« jest patrným úmysl stran, totiž žalující záložny a J. K., aby pohledávka žalobkyně proti J. K. byla nějakým způsobem zajištěna. Právním účelem, jehož strany smlouvou touto zamýšlely docíliti, nebylo tudíž převedení sporných předmětů ku př. solvendi causa, nýbrž pouze a jedině zajištění pohledávání žalující záložny. Následkem toho nepovažuje soud smlouvu ze dne 31. prosince 1914 za pořádný a dostatečný titul k nabytí práva vlastnického a proto neshledav tu jedné z náležitostí, má za to, že žalující záložna nenabyla smlouvou uvedenou vlastnictví předmětů ve smlouvě vypočtených. 'Úmyslu stran, jak ze smlouvy uvedené vyplývá, by z jednotlivých způsobů zajištění a utvrzení závazku, uvedených v §u 1342.—1374. ob. z. obč., nejlépe odpovídala smlouva o právo zástavní 1368. a násl.). Tím by však nabyla žalující záložna ku sporným svrškům pouze práva zástavního, jež však dle §u 258. ex. ř. vedení exekuce nevylučuje, nýbrž pouze poskytuje právo žádati, aby zástavní věřitel z výtěžku prodeje věcí zabavených byl uspokojen před vymáhajícím věřitelem, pak-li jemu propůjčené smluvní právo zástavní přednosti požívá. Samotné povaze práva zástavního pak odporuje vedlejší úmluva v listině postupní o právu vlastnickém obsažená dle §u 1371. ob. z. obč., jako neplatná a nedovolená. K uvedené eventualitě však ani není potřeba přihlížeti, neboť žaloba se výlučně opírá o právo vlastnické. Poněvadž pak toto, jak výše uvedeno, dokázáno nebylo, bylo následkem toho žalobu vzhledem k ustanovení §u 369. ob. z. obč. zamítnouti.
Odvolací soud vyhověl odvolání a změnil prvý rozsudek v ten rozum, že se výkon exekuce žalovanou proti J. K. pod č. E 623/16 vedené prohlašuje za nepřípustný.
Důvody:
První soudce dospěl k závěru, že tradice předmětů dotyčných ve smyslu v §u 426. obč. zák. se stala, jest však náhledu, že smlouvu ze dne 31. prosince 1914 nelze za pořádný a dostatečný titul k nabytí práva vlastnického pokládati a proto žalobní žádání zamítnul. V tom právě spočívá po náhledu soudu odvolacího nesprávné právní posouzení sporné věci. V §u 424. obč. zák. jest totiž mezi tituly ku nabytí odvozeného práva vlastnického poznačenými též smlouva uvedena. Zákon při tom však nemluví o určitých smlouvách, zejména nepoukazuje na to, že smlouvami rozuměti dlužno jen typické, výslovně poznačené smlouvy, které zpravidla mají za účel převod vlastnictví a převod tento také obecně sprostředkují. Přihlíží-li se k ustanovení §§ 861. a 1173. obč. z., není žádné pochybnosti proti tornu, aby i innominátní kontrakty za platné nabývací tituly ve smyslu §u 424. obč. zák. se mohly pokládati. Jako smlouva takovéhoto druhu jeví se i smlouva písemně dne 31. prosince 1914 mezi žalobkyni a J. K. jakožto vlastníkem zmíněných předmětů uzavřená. Při tom nemůže padati nijak na váhu okolnost, že smlouva ta jest označena jako smlouva postupní. Rovněž okolnost, že účelem ujednání uzavřeného bylo zajištění pohledávky kreditované, nemůže ničeho měniti na právní účinnosti převodu vlastnictví. Vždyť v důsledku zásady volného uzavírání smluv nejsou strany nijak obmezeny, aby používaly ku zajišťování nebo k utvrzování nějakého práva nebo závazku jen takových prostředků, které v §§ 1342. až 1347. obč. zák. jsou typicky označeny. V důsledku toho nelze tudíž věřiteli a dlužníku brániti, aby ku zajištění poskytnutého úvěru také jiné v zákoně výslovně nezakázané a tudíž přípustné majetkové transakce si vyvolili a provedli, které dle jejich náhledu dosažení od nich sledovaného účelu spíše zajišťují, než jinaké obvyklé prostředky. Proto účel, který kontrahenti sledovali, nemůže míti rozhodného účinku, když jinak vůle jejich nesla se k tomu, postoupiti a převzíti vlastnictví. Vzhledem k uvedenému a se zřetelem na skutkové zjištění prvního soudce, ze kterého plyne, že tradiční vůle u J. K. předati a u žalobkyně tomu odpovídající vůle převzíti, tu skutečně byla, nelze pochybovati o tom, že žalující záložna práva vlastnického, o které svůj odpor proti výkonu exekuce opírá, ve skutečnosti nabyla. Bylo tedy odůvodněnému odvolání vyhověti a změnou naříkaného rozsudku výkon exekuce na zmíněné předměty vedené za nepřípustný prohlásiti (§ 37. ex. ř. a § 366. obč. zák.).
Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalované a obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolání opíranému o dovolací důvod dle č. 4. §u 503. c. ř. s. nutno přiznati plnou oprávněnost. Pro výsledek rozepře je v přítomném případě rozhodno rozřešení otázky, dá-li se smlouva ujednaná dne 31. prosince 1914 mezi žalobkyní a dlužníkem J. K. pokládati ve smyslu zákona za titul způsobilý k nabytí práva vlastnického. Ve smlouvě této se uvádí, že J. K. odevzdal tam vypočítané předměty žalobkyni do úplného a neobmezeného vlastnictví k zajištění její pohledávky per 2590 K s přísl., a že předměty tyto až do úplného zaplacení pohledávky mají zůstati v plném a neobmezeném vlastnictví žalobkyně. Dle toho je důvodem převodu práva vlastnického zajištění pohledávky, i jde tu tedy o zajišťovací převod vlastnictví, jímž se theorie i praxe od let již zhusta obírají. Zákonník občanský nezná tradice abstraktní, nýbrž vyžaduje v §u 424. titulu. Náhled odvozovaný soudem odvolacím ze znění §§ 424., 861. a 1173., že totiž titulem takovým může býti kterákoliv smlouva obligační, vyvrácen již jinými ustanoveními zákonnými. Tak žádá i § 1461. výslovně titulu, jenž by byl býval stačil k převzetí vlastnictví. Dle §u 316. je držba tehdy řádná, spočívá-li na právním důvodu, schopném k nabytí. § 1461. uvádí, byť i jen příkladmo, důvody, jež zákon pokládá za postačující k nabytí vlastnictví, kdežto z §u 1462. seznati lze tituly, jež se k nabytí vlastnictví nehodí. Ve skupině prvé uvádějí se odkaz, darování, zápůjčka, koupě a prodej, výměna a zaplacení, v druhé pak skupině smlouva zástavní, půjčovní a schovací, jakož i požívání. Z toho plyne, že pro nepřímé nabytí držby věcné, jakož i pro nabytí vlastnictví odevzdáním a vydržením jen takové tituly přicházet i mohou v úvahu, jež po náhledu zákona pro nabytí takové jsou »způsobily«, »dostatečny«. Byť i pak zákon ve směru tomto neobsahoval výroku všeobecného, nutno přece z hořejšího, třebas neúplného výpočtu dostatečných a nedostatečných titulů, jakož i z povahy věci a ve shodě s pojetím zákonodárcovým, jak vyplývá z dějin kodifikace řečených míst zákonných (srov. zejména Horten II., 5., § 2.), usouditi, že jen právní jednání, jehož účelem je vyřaditi věc ze jmění odevzdatelova, může vlastnictví její převésti a že naproti tornu převody, k nimž dochází za účelem zabezpečení pohledávky, nejsou s to, aby vyvolaly účinky převodu vlastnictví. Neodpovídalo by též duchu našeho právního řádu, připouštěli vlastnictví, jež přece je jedním ze základních pilířů našeho státního a společenského života, za dočasný, vedlejší prostředek pro účely zajišťovací. Tomu však též nevadí, že se nový řád konkursní v §u 10. zmiňuje o zabezpečovacím převodu, jelikož při tom pomýšlí hlavně na nabytí pohledávek knihovních a ostatně nepohlíží na takové převody jako na práva na vyloučení, nýbrž jen jako na práva na oddělení, takže jim také v řízení konkursním upírá nabytí vlastnictví. Dlužno tudíž zplna přisvědčiti soudci prvému, že smlouva shora zmíněná není způsobilá zříditi titul vyžadovaný k nabytí vlastnictví a že tedy žalobkyně neprokázala vlastnického práva k předmětům, na něž žalovaná vedla exekuci. Pouštěti se do probírání otázky, nabyla-li žalobkyně na předmětech těch práva zástavního, není třeba, jak případně dovodil již soudce prvý, právo žalobní dle §u 37. ex. ř. nemůže býti opíráno o skutečnost, že žalobci přísluší k věcem do exekuce pojatým právo zástavní.
(Rozh. nejv. soudu ze dne 28. listopadu 1916, č. j. Rv II 576/16 / 1)
—Fk—

Citace:

Nepřípustnost převodu vlastnictví ku zajištění dle rakouského práva.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1917, svazek/ročník 26, číslo/sešit 2, s. 95-99.