NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Č. 8990.

Učitelstvo. — Řízení před nss-em: 1. Za »případ« zvlášť pozoruhodný ve smyslu čl. 4. poslední věty zákona č. 306/20 nutno pokládati obsazení místa učitelského vůbec v celku, nikoliv jen žádost jednotlivého uchazeče. — 2. Při posouzení, zda »případ« je zvlášť pozoruhodný, nutno přihlédnouti i k služebnímu stáří, kvalifikaci, poměrům rodinným, obtížím dosavadní služby a zdravotnímu stavu všech uchazečů. — 3. Posouzení okolností těch náleží nejen presentátoru, ale také úřadům školským. — 4. Veřejný zájem žádá, aby definitivní místa učitelská byla bez odkladu obsazována silami definitivními (§ 17 zák. o ss).
(Nález ze dne 15. ledna 1931 č. 316).
Prejudikatura: Boh. A 6550/27, 7522/28.
Věc: Městská obec O. (adv. Dr. Kar. Schoppl z Ústí n./L.) proti ministerstvu školství a národní osvěty o presentaci na místo učitelské a o nepřiznání odkladného účinku.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Ve schůzi dne 17. prosince 1926 presentovalo zastupitelstvo města Ú. na uprázdněné místo definitivního odborného učitele při 5. občanské škole chlapecké v Ú. Otu K., přiznavši mu jako válečnému poškozenci přednost před ostatními uchazeči. Výnosem z 29. ledna 1927 nepotvrdila zšr v Praze tuto presentaci, poněvadž odporuje čl. 4. zák. č. 306/20 a § 15 bodu 4 prováděcího výnosu min. škol. z 31. prosince 1920 č. 40897, a to z těchto důvodů: Ve smyslu cit. ustanovení přísluší válečným invalidům v každém případě přednost jen před uchazeči stejného stáří a stejné kvalifikace. V další větě § 15 bodu 4 cit. min. výnosu zůstavuje se sice orgánům, vykonávajícím presentaci, právo rozhodovali případ od případu, jsou-li dány okolnosti zvláště pozoruhodné, pro něž by podle zákona mohla býti přiznána válečným invalidům přednost před uchazeči ostatními; v daném případě nelze však 20%ní invaliditu K.-ovu považovati za okolnost zvláště pozoruhodnou u srovnání se služební dobou stejně kvalifikovaného Maxe H., která jest o 15 roků 9 měsíců delší. Rozdíl ve služ. stáří obou těchto uchazečů jest tak značný, že nutno k němu přihlížeti i před invaliditou presentovaného.
Z výnosu toho se městská obec Ú. odvolala, min. škol. však nař. rozhodnutí zamítlo z důvodů v odpor vzatého výnosu zšr-y, při čemž upozornilo na nál. Boh. A 6550/27.
Na toto rozhodnutí podala městská obec Ú. k nss-u stížnost a žádala podáním ze 17. srpna 1928, aby stížnosti té byl přiznán odkladný účinek. Dalším nař. rozhodnutím z 19. října 1928 min. této žádosti nevyhovělo, jelikož veřejný zájem vyžaduje, aby byla vypsaná místa co nejdříve obsazena a definitivně ustanovenými osobami učitelskými skutečně zastávána. Také do tohoto rozhodnutí podala městská obec Ú. stížnost.
1. Rozhoduje o první stížnosti do nepotvrzení presentace Oty K., řídil se nss těmito úvahami:
Čl. 4. zák. č. 306/20 stanoví v první větě pravidlo, že při obsazování míst učitelských vžiti jest nejprve zřetel ke služebnímu stáří a kvalifikaci uchazečů a v druhé řadě, t. j. při stejném služebním stáří a stejné kvalifikaci, k jejich poměrům rodinným, obtížím posavadní služby a zdravotnímu stavu. Z tohoto pravidla pro výběr uchazečů připouští však čl. 4. v následujících dvou větách výjimky a zvláště nařizuje ve třetí větě, že legionářům a válečným invalidům jest v případech zvlášť pozoruhodných, zejména za okolností jinak stejných, dávati přednost. Vykonávajíc právo presentační, vycházelo obecní zastupitelstvo z toho, že daný případ jest případem zvlášť pozoruhodným, a presentovalo na vypsané místo válečného invalidu K. Úřady školní však tuto presentaci nepotvrdily z důvodu, že po jejich názoru 20%ní invalidita K.-ova, srovná-li se se služební dobou jiného uchazeče, která jest o 15 roků 9 měsíců delší, nemůže býti považována za případ zvláště pozoruhodný. Vývody stížnosti proti tomu mířící vrcholí v tvrzení, že při posuzování otázky, zda u válečného invalidy, který se uchází o uprázdněné místo učitelské, jest či není dán případ zvlášť pozoruhodný ve smyslu cit. zák. ustanovení, musí ony okolnosti, které podle prvé věty čl. 4. zpravidla jsou rozhodující, zůstati zcela mimo zřetel, a že okolnosti ty mohou přijití v úvahu teprve tehdy, je-li zvlášť pozoruhodný případ také u některého jiného nebo u několika z ostatních uchazečů. Dále tvrdí stížnost, že posouzení »pozoruhodnosti případu« přísluší jen presentátoru. Názorům těmto nemohl nss přisvědčiti.
Zákon sám sice neuvádí, co jest pokládati za případ zvlášť pozoruhodný ve smyslu poslední věty čl. 4, uchází-li se totiž o místo legionář neb válečný invalida, a nestanoví také, které momenty mají tu býti vzaty v úvahu. Poněvadž však předmětem jednání je obsazení místa učitelského, nutno za »případ« ve smyslu čl. 4. poslední věty cit. zák. pokládati obsazení místa učitelského vůbec v celku, nikoliv jen žádost jednotlivého uchazeče; co do posouzení, zda »případ« je zvlášť pozoruhodný, nutno pak, jak nss vyslovil již v nál. Boh. A 6550/27, přihlédnout i k oněm okolnostem, které jinak (sc. není-li mezi uchazeči žádného legionáře ani válečného invalidy) při obsazování míst učitelských jsou ve smyslu tohoto zákonného ustanovení rozhodnými, t. j. tedy k služebnímu stáří, kvalifikaci, poměrům rodinným, obtížím posavadní služby a zdravotnímu stavu — a to ve smyslu toho, co uvedeno právě shora — nejen jednotlivého uchazeče-legionáře nebo invalidy, nýbrž uchazečů všech.
Na oporu opačného názoru nelze se dovolávati nál. Boh. A 6550/27; neboť; praví-li se tam, že pouhé služební stáří, resp. pouhá kvalifikace uchazeče-legionáře (invalidy), sama o sobě není ještě něčím zvláště pozoruhodným a že může padati na váhu jen jakožto zákonem uváděná eventualita »okolností jinak stejných«, nelze z toho vyvozovati závěr, že by služební stáří a kvalifikace ostatních uchazečů měly při posuzování zvláštní pozoruhodnosti případu zůstati vůbec mimo zřetel.
Oceniti okolnosti, které přicházejí takto v úvahu a jež konkrétní případ obsazení místa (presentace) činí nebo nečiní zvlášť pozoruhodným, náleží pak, jak nss vyslovil již v nál. Boh. A 7522/28, nejen presentátoru, nýbrž i školním úřadům, jimž přísluší presentaci potvrditi a tudíž také posouditi, zda presentace zákonu odpovídá nebo mu odporuje.
Jestliže tedy žal. úřad, odvažuje při sporné presentaci okolnosti přicházející podle cit. článku 4. v úvahu, a to u všech uchazečů, vzal na jedné straně zřetel k invaliditě presentovaného uchazeče K. a na straně druhé ke značně vyššímu služebnímu stáří jiných uchazečů, a dospěl-li, oceňuje tyto okolnosti, k závěru, že ve prospěch presentovaného Oty K. nemůže býti uplatňován případ zvlášť pozoruhodný a že tudíž jeho presentace jako značně mladšího odporuje zákonu, nemohl nss shledati v tomto postupu žal. min. nezákonnost.
2. V příčině druhé stížnosti, která směřuje proti nepřiznání odkládacího účinku stížnosti prvé, musil nss především z doslovu § 17 zák. o ss ve shodě s dosavadní svou judikaturou (srov. Boh. A 3182/24, 4009/24, 5061/25, 7528/28 a jiné), dojíti k závěru, že straně přísluší nárok na to, aby stížnosti podané k nss-u byl přiznán odkladný účinek, jen v tom případě, jsou-li oba na zmíněném místě zákona uvedené momenty dány, t. j. když veřejný zájem okamžitého provedení rozhodnutí, o něž jde, nevyžaduje a jestliže by z okamžitého provedení jeho vzešla straně újma nenahraditelná. Schází-li tedy jeden nebo druhý z těchto předpokladů, t. j. buď že veřejný zájem žádá okamžité provedení rozhodnutí, anebo že provedením tím nevzejde straně újma nenahraditelná, může úřad přiznání odkladného účinku odepříti.
V daném případě postavil se žal. úřad na stanovisko, že veř. zájem žádá, aby rozhodnutí jeho bylo ihned provedeno. Je-li toto stanovisko správné — což bude ještě dále podrobiti přezkoumání —, stačila již tato okolnost o sobě k zamítnutí žádosti stěžující si obce, a nelze proto v tom, že úřad se nezabýval ještě také momentem druhým, totiž otázkou event. vzniku nenahraditelné újmy, spatřovati vytýkanou vadu řízení.
Pokud pak jde o otázku, zda veřejný zájem okamžitého provedení rozhodnutí vyžadoval či nikoliv, staví se stížnost na stanovisko, že veřejný zájem nežádá definitivní obsazení uprázdněných míst učitelských, poněvadž jinak by se příčila zákonu všechna ona často se vyskytující úřední opatření, kterými se definitivní síly učitelské jinak (na př. u školních úřadů, jako okresní školní inspektoři a pod.) upotřebují, což má za následek, že jejich místa musí býti suplována. Při tom však stížnost přehlíží, že zákony školské mají řadu předpisů, jejichž účel zřejmě jest ten, aby systemisovaná definitivní místa, jakmile se uprázdní, byla bez průtahu obsazena silami definitivními. V tom směru budiž poukázáno zvláště k ustanovením 1. části česk. zák. učitelského z 19. prosince 1875 č. 86 z. z., kde se stanoví, že každé uprázdnění místa učitelského má se ihned oznámiti okres. škol. radě, která rozepíše konkurs, že po uplynutí konkursní lhůty jest odevzdati podané žádosti do 14 dnů míst. škol. radě, aby tato do dalších 14 dnů podala ternální návrh, že ten, komu přísluší právo presentační, musí volbu vykonati a oznámiti ji do tří neděl a že, nestalo-li by se tak v této zákonné lhůtě, může zšr sama k obsazení uprázdněného místa přikročiti. Ve všech těchto předpisech zračí se nepochybně vůle zákonodárcova, aby definitivní učitelská místa na veř. školách obecných a občanských byla obsazována co možná bez odkladu a definitivně. Na tom nemůže ovšem nic změniti stížností namítaná okolnost, že dochází často k zastupování definitivních osob učitelských, jimž ve výkonu služby na jejich definitivním místě brání nějaká překážka, neboť v takových případech nejde právě o místa uprázdněná. Z uvedených důvodů nemohl nss shledati nezákonným, když žal. úřad uznal, že veř. zájem odkladu provedení jeho rozhodnutí, vydaného ve sporném presentačním případě, nepřipouští, a musil proto obě stížnosti zamítnouti.

Citace:

č. 8990. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 220-224.