NPD documents search: Boh. adm., 3 (1921)

Č. 553.

Úřednictvo: I. * Disciplinární zodpovědnost obecního úředníka není obmezena na služební povinnosti vytčené listinou ustanovovací, když mu obec s jeho souhlasem uložila povinnosti další. — II. * Disciplinární nález proti obecnímu úředníku není vadným 1. když o zahájení řízení disciplinárního se neusnesl předem obecní výbor, nýbrž když řízení obecní radou zahájené bylo obecním výborem před vydáním nálezu schváleno, 2. když k odvolání obecního úředníka v cestě instanční byl potvrzen, aniž dle § 16, odst. 2 zák. ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z. čes. byl schválen okresním výborem.
(Nález ze dne 14. října 1920 č. 9537.)
Věc: Ladislav S. v H. M. (adv. Dr. Viktor Říha z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za stranu súčastněnou obec H. M. adv. Dr. Leopold Langer z Prahy) stran propuštění ze služby.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Dle disciplinárního nálezu ze dne 6. listopadu 1919 č. 3516 usneslo se obecní zastupitelstvo města H. M. k návrhu disciplinární komise ve své mimořádné schůzi konané dne 3. listopadu 1919, propustiti stěžovatele jako policejního úředníka (městského policejního revisora) »ze známých příčin« ze služeb obce H. M. bez nároků na služné, výslužné neb odbytné ode dne usnesení.
Stalo se tak dle spisů správních, zejména protokolů disciplinární komise ze dne 23., 24. a 25. října 1919 a protokolů o mimořádné schůzi obec. zastupitelstva ze dne 3. listopadu 1919 z té příčiny, že bylo pokládáno za prokázané, že stěžovatel v několika případech vyživovací příspěvky poukázané berním úřadem, jejichž vyplácení mu bylo svěřeno, dotyčným osobám nevyplatil a bernímu úřadu nevrátil.
Odvolání stěžovatelovo usnesla se okresní správní komise v zasedání dne 11. ledna 1920 zamítnouti ze správných důvodů nálezu potíraného a také zemský správní výbor dne 18. února 1920 další stížnost zamítl. V důvodech svých uvádí mimo jiné, že z jednacích spisů vysvítá jasně, že disciplinární řízení bylo zahájeno proti stěžovateli pro porušení úředních povinností jako obecního úředníka, jemuž svěřeno bylo vyplácení vyživovacích příspěvků. Z návrhu disciplinární komise ze dne 25. října 1919 je vidno, že disciplinární komise viní stěžovatele, že porušil své úřední povinnosti tím, že v několika případech vyživovací příspěvky poukázané berním úřadem dotyčným osobám nevyplatil a bernímu úřadu neodvedl. Tuto skutečnost pokládá zemský správní výbor provedeným řízením disciplinárním za prokázanou v souhlase s nižšími stolicemi a spatřuje v ní hrubé porušení povinností úředních stěžovatelem; uložení disciplinárního trestu propuštění ze služby bez nároku na služné, výslužné neb odbytné jest prý tedy ustanovením § 12, al. 6, ad b zák. ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z. čes. odůvodněno.
Stěžovatel béře rozhodnutí toto v odpor a navrhuje zrušení jeho jednak pro vady řízení, jednak pro nezákonnost. Nejvyšší správní soud nemohl námitky stěžovatelovy rázu formálního uznati za oprávněné.
1 a). Jak bylo již v důvodech naříkaného rozhodnutí správně vytknuto, byla prvotní závada, že komisi disciplinární nesvolal obecní výbor, nýbrž městská rada. napravena tím, že obecní zastupitelstvo opatření to dodatečně ve své schůzi ze dne 27. října 1919 před vydáním disciplinárního nálezu schválilo. § 14, odst. 1 zákona ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z. čes. chtěl pouze akcentovati, že provedení disciplinárního řízení proti obecnímu úředníku a jeho odsouzení v případech těžšího porušení povinností služebních, na něž stanoveny jsou přísnější tresty disciplinární, než domluva a písemní důtka, leží zásadně v rukou obecního výboru. Stěžovatel nemusil se sice dostaviti k výslechu před disciplinární komisi, která nebyla řádně svolána; ale když tak učinil a když obecní zastupitelstvo dodatečně svolání její schválilo, nemůže stěžovatel nyní již odpírati platnosti provedeného řízení disciplinárního jen proto, že hned od počátku nebylo šetřeno přesně ustanovení § 14, odst. 1 cit. zák.
1 b). Co se týče okolnosti, že nález disciplinární nebyl okresním výborem dle § 16, odst. 2 cit. zákona schválen, nelze ani v ní spatřovati podstatnou vadu řízení, neboť zmíněný předpis zákonný jest zřejmě dán pouze v zájmu účinné kontroly okresním výborem jako úřadem dozorčím (§ 43 zák.), aby bylo zabezpečeno bezvadné provádění disciplinárního práva obce jako zaměstnavatelky a zároveň instance rozhodující i v případech, ve kterých by okresní výbor pro nepoužití prostředků opravných neměl příležitosti věcí se zabývati, ve kterých však jde o nejcitelnější trest, jaký dle zákona jest přípustný.
Odvolal-li se odsouzený z nálezu disciplinárního k okresníma výboru a potvrdil-li okresní výbor nález pořadem instančním, nutno již v tomto výroku vydaném na podkladě obranného spisu odsouzeného úředníka, obsahujícího kritiku disciplinárního nálezu, spatřovati plnou náhradu za schválení požadované ustanovením § 16, odst. 2, o němž se okresní výbor usnáší zpravidla jen podle obsahu disciplinárních spisu. Dodatečné vyvolání onoho schválení bylo tedy vlastně již zbytečné a nemělo pro platnost či neplatnost nálezu nijakého významu.
2. Naříkaným rozhodnutím, bylo odvolání stěžovatelovo z usnesení okresní správní komise zamítnuto proto, že dle názoru žalovaného úřadu jsou tu předpoklady dle § 12, odst. 6 b cit. zákona. Předpis ten připouští, aby obecní úředník byl nálezem disciplinárním propuštěn ze služby bez nároku na služné, výslužné neb odbytné jen tehdy, porušil-li své povinnosti úřední, a to zúmyslně, způsobem hrubým a ke značné škodě obce.
Po názoru nejvyššího správního soudu neposkytuje provedené řízení před disciplinární komisí, k jehož výsledkům obecní výbor při vynášení nálezu jedině přihlížeti smí (§ 14, odst. 9), dostatečného podkladu již co do první z podmínek těchto, t. j. v otázce, jde-li vskutku o porušení úřední povinnosti stěžovatelovy. Dle jmenovacího dekretu stěžovatelem předloženého, proti jehož správnosti nebylo žalovaným úřadem činěno námitek, byl stěžovatel policejním úředníkem obce H. M. a zřekl se obecní výbor práva přidělovati mu jakékoliv jiné práce, které do tohoto oboru nespadají.
Žalovaný úřad shledává porušení úředních povinností stěžovatelem v tom, že v několika případech vyživovací příspěvky berním úřadem poukázané ani percipientúm nevyplatil ani bernímu úřadu nevrátil. Není pochyby, že sprostředkování výplaty vyživovacích příspěvku nepatří k pravidelným funkcím obecního úředníka policejního. Nejvyšší správní soud nesdílí sice názor stěžovatelův, že i kdyby dobrovolně převzal nějakou část agendy obecní, která mu dle jmenovacího dekretu nenáleží, nemohlo by v nesprávném obstarávání jejím spatřováno býti porušení jeho povinností úředních, neboť jakmile se úředník obecní podjal určité, třeba mimo obor jeho pravidelné služby ležící práce, při- dělené mu obcí s jeho souhlasem a v jeho vlastnosti jako úředníka obecního, jest povinen provésti ji stejně přesně jako každou jinou do jeho oboru nesporně spadající práci (§ 11 zák.), zvláště když ani netvrdí, že by to byla práce, se kterou nebyl. Ale v daném případě zůstává vůbec nevyjasněno, jak došlo k pověření stěžovatele zmíněnou funkcí. Neníť nikde ustanoveno, že úkol ten mají obstarávati právě obce. Jim jest v zákonech o státním příspěvku vyživovacím (§ 11 zákona z 26. prosince 1912 č. 237 ř. z., § 9 zákona z 27. července 1917 čís. 313 ř. z. a § 9 zákona z 23. září 1919 čís. 530 sb. z. a n.) pouze všeobecně uloženo spolupůsobiti při provádění a šetření těchto zákonů. Normálně má si každá osoba přiznaný jí vyživovací příspěvek vybírati u příslušné pokladny státní sama nebo svým zmocněncem. Není proto vyloučeno, že stěžovatel skutečně, jak tvrdí, převzal vyplácení příspěvků vyživovacích jen jako prostředník mezi oprávněnými stranami a berním úřadem a nikoli jako funkci spadající do působnosti obce a touto na něj s jeho souhlasem vznesenou. Dokud však není podklad dotyčné činnosti stěžovatelovy náležitě objasněn, nelze tvrditi, že činnost ta náležela k úředním povinnostem stěžovatelovým a je také předčasno mluviti o porušení těchto úředních povinností.
Ale i kdyby nebylo právě uvedených pochybností o rázu činnosti té, zůstalo řízení disciplinární kusým i v jiných ještě směrech. Naříkané rozhodnutí kvalifikuje sice provinění stěžovatelovo jako hrubé porušení úředních povinností, ale nezmiňuje se ani slovem o tom, zda a proč zavinění to pokládá také za úmyslné, a zda a proč shledává, že je tu i další zákonný předpoklad, t. j. značná škoda obce jednáním inkrimovaným přivoděná.
Dle zákona mohly by však jedině všecky tyto známky ve svém souhrnu zdůvodniti uvalení trestu propuštění ze služby. Postrádá-li disciplinární nález opory kterékoli z nich ať proto, že o ní vůbec nebylo uvažováno nebo že nebyly bezpečně zjištěny příslušné okolnosti ji opodstatňující, jest nález disciplinární nezákonný. Zrušení naříkaného rozhodnutí je dle toho plně odůvodněno. Při tom nebylo ovšem nutno, aby nejvyšší správní soud zkoumal také důvodnost námitky stěžovatelovy, že nebylo vůbec zjištěno, že se činů, jemu za vinu kladených, skutečně dopustil.

Citace:

č. 553. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 608-611.