NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 523.

Hospodářská správa obce: I. Změna v obsazení obecního zastupitelstva nezakládá právo nového zastupitelstva, aby bralo v odpor rozhodnutí vyhovující návrhu dřívějšího zastupitelstva. — II. Poplatník obce jest oprávněn podati stížnost i k nejv. správ. s. do rozhodnutí zem. správního výboru o prodeji kmenového majetku obce. — III. Vykonávajíce právo schvalovati určité usnesení obecního zastupitelstva okresní zastupitelstvo i zemský správní výbor jednají dle volného uvážení a nejv. správ. soud může rozhodnutí poslední stolice zkoumati jen s hlediska § 6, odst. 2 zák. o správ. s.
(Nález ze dne 20. září 1920 č. 7590.)
Věc: Obec Kouty a Jan Tykva a spol. proti zemskému správnímu výboru v Praze (súčastněná strana Ant. S.) o schválení odprodeje kmenového jmění obce.
Výrok: Stížnost obce Koutů odmítá se jako nepřípustná; stížnost Jana Tykvy a spol. zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Obecní zastupitelstvo v Koutech dne 20. května 1919 uznalo, že obecní kovárna již delší dobu obci ničeho nevynáší, naopak rok od roku stálými opravami a jinými výdaji obec zatěžuje, a usneslo se, že proto má býti prodána z volné ruky nynějšímu nájemci Antonínu S. za 12 000 K.
Proti tomuto usnesení podali Jan Tykva a spol., pak Josef Budka a spol. stížnosti, o nichž k vyzvání okresního výboru obecní zastupitelstvo usnesením ze dne 14. června 1919 se vyjádřilo, že trvá na svém usnesení s tou změnou, že Antonín S. se uvoluje zaplatiti konkurenční cenu 16 000 K a že se zavázal, že bude řemeslo kovářské provozovati.
Okresní zastupitelstvo vyhovělo stížnostem, usnesení o prodeji kovárny zrušilo a obci doporučilo, aby tuto nemovitost vůbec neprodávala, ježto jest možnost, že by kupec kovárnu sloužící zájmům všech mohl zrušiti a obec by musela stavěti kovárnu novou s větším nákladem, a že cena nebyla řádně vyšetřena, což zřejmo z toho, že kupec původní nabídku zvýšil na 16 000 K.
Na to Antonín S. a 8 rolníků udávajících, že jsou členy bývalého a nynějšího obecního zastupitelstva, podali stížnost na zemský správní výbor.
Zemský správní výbor 6. března, 1920 svým technickým znalcem za přítomnosti bývalého starosty L. a nynějšího radního M., ježto nynější starosta nebyl doma, zjistil, že obytné stavení s chlévem a budovou, kovárna s přístřeškem, chlívky, plotem a stavebním pozemkem mají úhrnnou cenu obecnou 12 274 K 50 h, že tudíž prodej za 16 000 K jest velmi výhodný pro obec.
Zemský správní výbor rozhodnutím z 18. března 1920 zrušil usnesení okresního zastupitelstva a schválil dle § 97 obec. zříz. usnesení obecního zastupitelstva z 20. května 1919 o prodeji kovárny Antonínu S. za 16 000 K s podmínkou, že kupec smlouvou převezme a do knihy pozemkové vloží závazek,
1. že v čp. 24 bude vždy řemeslo kovářské provozováno,
2. že majitel čp. 24 strpí, aby střecha sousední pastušky (chudobince) přečnívala a měla okap do jeho nádvorního prostoru v rozměrech dnešních a konečně 3. že nejméně po dobu jednoho roku ode dne převodu nemovitosti čp. 24 do majetku Antonína S. bude studna při kovárně ponechána ve veřejném užívání zejména obyvatelů chudobince.
O podané stížnosti uvážil nejvyšší správní soud toto:
Antonín S. v odvodním spise namítá, že stížnost jak obce, tak ostatních spolustěžujících jest nepřípustná, poněvadž jak obecní zastupitelstvo, tak zemský správní výbor při prodeji kovárny jednali dle volného uvážení, k čemuž obě instance byly oprávněny a že nelze proto tvrditi, že by byl těmito rozhodnutími porušen zákon a stěžovatelům bylo v jejich právech ublíženo.
Pokud stížnost byla podána obcí Kouteckou, shledal nejvyšší správní soud námitku tuto důvodnou a stížnost obce pro nedostatek porušení její práv ve smyslu § 2 zák. o správ. soudě jako nepřípustnou odmítl. Třeba k tomu poukázati, že se obecní zastupitelstvo v Koutech dne 20. května 1919 usneslo obecní kovárnu prodati dosavadnímu nájemci Antonínu S.; bylo-li usnesení toto naříkaným rozhodnutím zachováno v platnosti, nemůže obec Koutecká tvrditi, že by naříkaným rozhodnutím byla porušena její práva a nemůže si proto do něho stěžovati. Že snad nynější zastupitelstvo obce jest jiného mínění nežli zastupitelstvo, jež ono usnesení učinilo, jest bez významu. Neboť i když mění se representanti obce, obec zůstává touž právní osobou, s dosavadním kruhem práv a závazků, veškerá usnesení trvají dále, dokud novým usnesením nebyla zrušena.
Pokud však jde o ostatní stěžovatele, neshledal nejvyšší správní soud důvodnou námitku odvodního spisu strany súčastněné, že by stížnost byla nepřípustná.
Naopak jest přiznati, že stěžovatelé jsou oprávněni vyvolati nález tohoto soudu již jako poplatníci — a o této vlastnosti jejich v řízení nebylo pochyby — proto, že uskutečnění řečeného usnesení může jeviti své účinky na rozpočet obecní a tím i na rozsah jejich berní povinnosti.
O stížnosti samé uvážil nejvyšší správní soud toto:
Stížnost namítá, že zemský správní výbor nebyl vůbec povolán schvalovati usnesení obecního představenstva z 20. května 1920, že podle § 97 obec. zříz. jest k tomu povoláno okresní zastupitelstvo a odepřelo-li ono schválení, že stává se tím usnesení obce neplatným a že nelze ze zákona vyvoditi, že by odepřené schválení okresním zastupitelstvem mohlo nahrazeno býti schválením instance vyšší, t. j. zemského správního výboru. Námitka tato nesrovnává se se zákonem. Stížnost přehlíží, že § 77 zákona o okresním zastupitelstvu přikazuje výboru zemskému, aby rozhodoval o odvoláních z usnesení okresního zastupitelstva a okresního výboru, nečině při tom nějakých výhrad v ten rozum, že by v určitých záležitostech usnesení okresního zastupitelstva bylo konečné a pravomoc zemského výboru byla vyloučena.
V daném případě odvolal se Antonín S. z rozhodnutí okresního zastupitelstva ze dne 23. července 1919 k zemskému správnímu výboru, jenž byl dle citovaného § 77 nejen oprávněn, nýbrž i povinen o odvolání tom meritorně rozhodnouti. Jednal-li tu však zemský správní výbor jako řádná instance odvolací, pak přešla na něj veškerá práva, jež v případě tom příslušela instanci nižší, tak jako by rozhodovalo ve věci okresní zastupitelstvo. Výrok, že stížnosti se vyhovuje a rozhodnutí okresního zastupitelstva se zrušuje, obsahuje věcně i schválení řečeného usnesení obecního zastupitelstva, jak to v naříkaném rozhodnutí jest výslovně vyřčeno.
Vykonávajíce však právo schvalovati určitá usnesení obecního výboru, okresní zastupitelstvo a i zemský správní výbor jednají podle volného svého uvážení, nejsouce nijakými předpisy vázány v tom, kdy a za jakých podmínek by zákonem požadované schválení měly uděliti nebo odepříti. Jejich volnému uvážení jest dáno na vůli posouditi, zda usnesení, o něž jde, vyhovuje zejména předpisu § 68 obec. zřízení.
S tohoto hlediska nemůže nejvyšší správní soud výrok naříkaného rozhodnutí přezkoumati in merito, jsa dle § 6 zák. o správ. soudě vázán skutkovou podstatou, z níž vycházel žalovaný úřad a může jej zkoumati, zda žalovaný úřad ke svým zjištěním dospěl řízením, jež netrpí podstatnými vadami po rozumu § 6, odst. 2 cit. zákona.
Po této stránce nejvyšší správní soud vytýkaných vad neshledal.
Pokud řízení se vytýká vadnost proto, že žalovaný úřad nepozval k šetření zástupce dnešního zastupitelstva obecního a že jeho vyjádření o vznesených námitkách si nevyžádal, nelze nejvyššímu správnímu soudu námitkami těmito se zabývati, poněvadž obec Kouty — jak řečeno — v této věci k nejvyššímu správnímu soudu si stěžovati nemůže a ostatní stěžovatelé k zastávání nároků obce po této stránce povoláni nejsou.
Avšak ani v ostatním neshledal nejvyšší správní soud stížnost důvodnou, neboť — jak výše vytčeno — zákon neobmezuje, vyjma § 68 okresní zastupitelstvo a v dalším instančním pořadí zemský výbor nijak, kdy a za jakých podmínek určité usnesení obecního zastupitelstva má schváliti či schválení odepříti. Jest proto zůstaveno jeho volnému uvážení, shledá-li usnesení pro obec výhodným, a nelze vytýkati vadnost řízení proto, že nevyslechnul před svým rozhodnutím stěžovatele, jejichž stanovisko mu bylo ostatně z odporu jimi podaného dostatečně známo, ani proto, že dále nekonal šetření, zda kovárnu lze lépe pronajmouti a je-li prodej kovárny nevýhodný i s hledisek jiných nežli § 68 obecního zřízení. Pokud však tohoto předpisu se týče, jenž nařizuje, že kmenové jmění a kmenový statek obce mají býti chovány neztenčeny, tu stížnost ani netvrdí, že by žalovaný úřad tohoto předpisu byl nešetřil.
Pokud stížnost vytýká rozhodnutí naříkanému nejasnost v příčině podmínky, jež má se vložiti do knih, že v čp. 24 musí vždy řemeslo kovářské provozováno býti, přijal žalovaný úřad ovšem podmínku tu jen stručně do svého rozhodnutí, poněvadž jak obec, tak kupec v řízení uvedli, že se na ní shodli, ale žalovaný úřad přijav tuto zásadu, ponechal přesnou její formulaci a případné další kautély vyhotovení písemné smlouvy, kterouž dozorčí úřady před připojením schvalovací doložky přezkoumávají, zda dle jejího znění jest dostatečně zabezpečeno intendované stálé provozování řemesla kovářského v čp. 24.
Není tudíž ani v tomto směru stížnost důvodnou a bylo ji tedy zamítnouti.

Citace:

č. 523. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 543-546.