Č. 4712.

Cesty. — Administrativní řízení (Podkarpatská Rus): I. Ve sporech o povinnost platiti mýto podle zák. čl. 1/1890 rozhoduje v Podk. Rusi v první stolici úřad služnovský a v druhé a poslední stolici úřad županský. — II. Předpokladem povinnosti mýtní podle § 100 zák. čl. 1/1890 jest použíti župní silnice jako mýtního objektu.
(Nález ze dne 18. května 1925 č. 9793.)
Věc: Firma »Klotilda«, akciová společnost pro chemický průmysl ve V. (adv. Dr. Arnošt Stiasny z Prahy) proti županskému úřadu ve Velkém Sevljuši o placení mýta. Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: K žádosti županského úřadu župy marmarošské povolilo min. veř. prací výnosem ze 13. září 1921 v dohodě s min. fin. na základě ustanoveni § 86 zák. čl. 1/1890, aby se k úhradě výloh spojených s udržováním silnic a mostů a se stavbou nových silnic a mostů nestátních vybíralo ve prospěch silničního fondu župního mýto na všech nádražích v příloze výnosu toho vyjmenovaných, ze všech zásilek nákladů a rychlozboží.
Dne 15. května 1923 podala firma nyní si stěžující k županskému úřadu ve Velkém Sevljuši žádost o vrácení neprávem od ní vybíraného dlažebného mýta při podávání zásilek na železniční stanici B. Do konce prosince 1922 činily prý takto postupně zaplacené mýtní poplatky 81 635,60 Kč.Výši vybraných obnosů na dlažebném lze zjistiti z aktu staniční pokladny B. Jako důvod osvobození od mýtného poplatku udala st-lka okolnost, že jest majitelkou vlastní tovární vlečné koleje.
Županský úřad zaslal tuto žádost hlavnoslužnovskému úřadu v Ránově, aby o ní jako příslušný úřad 1. stolice rozhodl. Hlavnoslužnovský úřad v Rahově pak rozhodnutím z 24. září 1923 na základě odst. 2. shora uvedeného výn. min. veř. prací zamítl žádost stěžující si firmy z toho důvodu, že žadatelka opírá svůj nárok na osvobození od placení mýta o tvrzení, že jsouc majitelkou tovární vlečky dopravuje své zboží po vlastní železnici, avšak v cit. výn. min. veř. prací jest stanice B. výslovně uvedena jako taková, kde mýto se má vybírati, a to ze všech zásilek a mezi důvody osvobození od mýtného, jež jsou v cit. výnosu v čl. 3. taxativně uvedeny, není obsažen důvod, z něhož st-lka dovozuje nárok na osvobození.
Z tohoto rozhodnutí podala st-lka odvolání k županskému úřadu ve V. S., v němž opakujíc žádost o vrácení dlažebného mýta uplatňovala v podstatě, že z cit. výn. nemůže býti dovozováno, že jsou po právu mýtní poplatky vybrané před vydáním onoho výnosu, dále že dosud platné uherské předpisy zákonné o mýtech ukládají placení mýta pouze těm, kdo župních cest aspoň částečně používají, st-lka však majíc vlastní vlečnou dráhu a vlastní příjezdní silnici k nádraží veřejných cest vůbec nepoužívá, nýbrž dopravuje veškeré své náklady po uvedených vlastních komunikacích. Konečně poukazovala na to, že vlastním nákladem udržuje silnici s pěti mosty, které se veřejně používá a že přispívá na udržování ještě další silnice, a žádala, aby od placení mýta byla osvobozena.
Žal. úřad rozhodnutím z 26. října 1923, které označil jako konečné, odvolání nevyhověl z důvodů 1. stolice a podotkl ještě, že st-lka vůbec neprokázala, že nějaké dlažebné platila, ani kdy nějaký obnos platila. Odkaz na spisy stanice B. nestačí, poněvadž není povinností úřadu vyhledávati důkazy pro žádost strany. Mimo to nepokládal úřad zjištění placených obnosů za nutné, ježto jest náhledu, že žadatelka na základě skutečností uvedených v žádosti nemá práva žádati za vrácení dlažebného mýta již zaplaceného. Vyvracuje námitky odvolání st-lčina, uvedl žal. úřad, že nemohl vzíti zřetel k námitce, že nař. min. veř. prací ze 13. září 1921 nelze použíti pro dobu před tímto dnem, poněvadž st-lka vůbec neuvedla, kolik před uvedeným dnem zaplatila na mýtném a původní žádostí vůbec netvrdila, že platila mýtné také před vydáním cit. nařízení. V cit. nař. není také řečeno, že stran osvobození od mýta platí předpisy § 99 z. čl. 1/1890, nýbrž důvody osvobození jsou v cit. nař. samém taxativně uvedeny. Avšak nehledě k tomu, neuvádí ani § 99 cit. zák. čl. takové důvody osvobození, jež by se mohly vztahovati na případ st-lčin. Finanční stav župního silničního fondu nepřipouští však ani, aby osvobození od mýta bylo st-lce přiznáno dobrovolně. Aby totiž pro pasivní župní silniční fond byly opatřeny nějaké mimořádné příjmy, bylo právě povoleno vybírati dlažebné ze všeho zboží, nikoli jen za zboží po župních silnicích skutečně dopravované. Z důvodu, že st-lka nese náklady za udržování své vlastní silnice a přispívá k udržování silnice K.-P., nemůže býti žádáno o osvobození od jiných zákonných břemen, nehledě k tomu, že zaplacené mýtné poplatky obdržela firma již nahrazeny v cenách zboží.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss takto:
Stěžující si firma především vytýká, že žal. úřad, maje neprávem za to, že není kompetentní rozhodnouti o žádosti její jako úřad 1. stolice, postoupil žádost tu hlavnoslužnovskému úřadu k vyřízení v 1. instanci. — — —
Nss neuznal námitku tu důvodnou. Podle ustanovení § 102 zák. čl. 1/1890 přísluší rozhodovati o stížnostech ve věcech vybírání stanovených mýtních poplatků úřadům správním a to v župách (komitátech) v první stolici hlavnímu služnému, v druhé stolici podžupanu. O stížnosti ve věcech vybírání mýtných poplatků lze zajisté mluviti také tehdy, když někdo popírá, že jest povinen platiti mýtné poplatky, náleží tudíž také rozhodování o stížnostech, v nichž někdo popírá povinnost platiti mýtné poplatky, do příslušnosti úřadu 1. stolice, uvedeného v § 102 cit. zák. čl. Takovéto popření povinnosti platiti mýtné poplatky obsahovala v podstatě také žádost stěžující si firmy, která zavdala podnět k úřednímu jednání.
Nss nemohl proto uznati, že žal. úřad, postoupiv žádost st-lčinu úřadu dle zákona příslušnému ji vyříditi, jednal proti zákonu, ani že tím porušil nějaké subjektivní právo stěžující si firmy.
Ani druhé námitce týkající se formální stránky, že totiž žal. úřad, označiv nesprávně své rozhodnutí za konenčné, obmezil tím právo st-lky dovolati se min. obch. po případě nyní min. veř. prací, nemohl nss dáti za pravdu. V přítomném případě není stížnost podána do rozhodnutí ministerstva, nýbrž do rozhodnutí úřadu županského. Poněvadž dle § 5 zák. o ss může nss rozhodovati o stížnostech k němu podaných teprve tehdy, když věc jest v adm. pořadu vyřízena, musel nss z úřední povinnosti, i kdyby v tom směru námitky nebylo, zkoumati, zda rozhodnutí županského úřadu, které stížnost napadá, jest výrokem poslední dle zákona v té věci přípustné instance. Po té stránce uvážil nss, že zák. čl. 26. z roku 1896 o uher. ss, jehož předpisy, pokud jde o otázku, zda rozhodnutí stížností k nss-u naříkané jest s hlediska § 5 zák. o ss pokládati za konečné, zůstaly zákonem o nss z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb nedotčeny, stanoví v § 20, že po tom, kdy cit. zák. čl. vstoupí v platnost, jsou spory ve věcech vypočtených v 2. hlavě zákona toho vůbec vyloučeny z rozhodování ministrů. V hlavě 2. téhož zákona uvádí se pak v § 66, že ss-u náleží rozhodovati o stížnostech do usnesení podžupana, jimiž bylo rozhodnuto o sporech, které se týkají trvání koncese k vybírání mýtného, osvobození od mýta a oprávněnosti a výše mýtných poplatků (§§ 99 a 100 zák. čl. 1/1890). Z tohoto předpisu, jímž byl starší předpis § 102 z. čl. 1/1890 modifikován, plyne tudíž, že nař. rozhodnutí županského úřadu, který dle § 1 vl. nař. ze 7. června 1923 č. 113 Sb. převzal působnost podžupana, nepodléhalo již přezkoumáni ministerstva ve 3. stolici. Vzhledem k tomu nepřichází vůbec v úvahu předpis § 5 vl. nař. ze 7. června 1923 č. 113 Sb., kterého se stížnost dovolává, dle něhož na působnost ministerstev v případech, kde tato podle právních předpisů v Podk. Rusi rozhodovala v druhé neb třetí stolici, nebylo cit. vl. nař. nic změněno.
Zjistiv takto, že má před sebou rozhodnutí poslední přípustné instance, přistoupil nss ke zkoumání zákonnosti meritorního obsahu nař. rozhodnutí v mezích námitek stížnosti. Jádrem nař. rozhodnutí jest výrok, že osvobození od placení dlažebného mýta nelze stěžující si firmě přiznati, poněvadž pro to není zákonného důvodu, a to ani podle nař. min. veř. prací ze 13. září 1921, ani podle zák. čl. 1-1890. Proti tomu namítá stížnost, že dle platných uher. zákonů jest stěžující si firma od placení dlažebného mýta osvobozena z toho důvodu, že jest držitelkou vlastní vlečné dráhy a kromě toho že vydržuje vlastní nákladnou silnici. St-lka nedovolává se v souvislosti s touto námitkou výslovně žádné konkrétní právní normy, o kterou nárok na osvobození od placení mýta opírá, nechávajíc stranou i výnos min. veř. prací ze 13. září 1921 č. 38 972/XI — 1921, avšak z obsahu stížnosti v souvislosti s tím, co stěžující si firma uváděla v instančním rekursu, lze souditi, že právní podklad pro osvobození od placení mýta spatřuje v předpisech zák. čl. 1/1890. Námitkou tou st-lka popírá povinnost platiti mýtné poplatky z toho důvodu, že mýtného předmětu, t. j. nestátních silnic a mostů na území župy vůbec nepoužívá, majíc svou vlastní vlečnou dráhu a svou silnici, a že tudíž předpoklad mýtní povinnosti vůbec nenastal.
Zkoumaje důvodnost této námitky, uvážil nss, že mýtem rozumí se v novější době zpravidla poplatek, který se vybírá za užívání silnic, mostů a jiných komunikací. Z tohoto pojetí vychází patrně také zák. čl. 1/1890 v části jednající o mýtech, jak vysvítá zejména z ustanovení § 85, posl. odst., že mýtné poplatky lze vybírati dle jednotlivců, povozů nebo zvířat nebo dle váhy dopravených předmětů a materiálu, a že jest sazbu upraviti, jak jest to odůvodněno mírou a způsobem použití mýtného objektu, a zvláště z předpisu § 100, odst. 2., dle něhož jest každý, kdo mýtného objektu použije, povinen platiti úředně stanovené mýtné poplatky, není-li od mýta osvobozen dle § 99 cit. zák. Z cit. ustanoveních plyne, že dle vůle zákona ukládá se povinnost platiti mýtné pouze těm, kdož mýtného předmětu způsobem mýtu podrobeným použijí a že tudíž na základě cit. zákona nelze mýtné poplatky požadovati od těch, kdo mýtného předmětu v konkrétním případě způsobem mýtu podrobeným nepoužili. Na této zásadě nemohlo zajisté býti nic změněno, jestliže z důvodu snadnějšího a levnějšího vybírání mýta bylo zavedeno vybírání mýta jen na nádražích při příležitosti podávání neb vydávání zásilek, neboť i při tomto způsobu vybírání se předpokládá, že k dopravě nákladu na nádraží nebo z nádraží použije se některého objektu mýtného. Žal. úřad v nař. rozhodnutí vychází z právního náhledu, že mýtné poplatky jest požadovati od každého, kdo na železniční stanici, kde se mýto vybírá, zboží k dopravě podává neb došlou zásilku přijímá, není-li od mýta výslovně osvobozen, byť i prokázal, že v konkrétním případě k dopravě zboží vůbec mýtného objektu nepoužil, a z toho důvodu odpírá vyhověti žádosti st-lčině, aby mýtní poplatky již zaplacené byly jí vráceny. V důsledku tohoto svého právního názoru nepřikládal žal. úřad žádného právního významu okolnosti st-lkou tvrzené, že k dopravě svého zboží používá výhradně své vlečné dráhy a své soukromé silnice. Toto stanovisko žal. úřadu však nss, veden jsa úvahou shora uvedenou, neshledal v souhlasu se zákonem a zrušil proto nař. rozhodnutí dle § 7 zák. o ss.
Proto nemusil nss již zkoumati, zda by st-lce příslušelo osvobození od mýtného ve smyslu ustanovení § 99 cit. zák. čl., kde zákon stanoví výjimky jednak povahy osobní, jednak povahy věcné v tom smyslu, že v případech tam vypočtených povinnost platiti mýtní poplatky odpadá, třeba že bylo mýtného předmětu použito způsobem, který by jinak mýtu podléhal. O takový případ však zde nejde, neboť st-lka tvrdila v adm. řízení a tvrdí také ve stížnosti na nss, že mýtného objektu vůbec nepoužívá.
Nss neměl pak ani důvodu zabývati se další námitkou stížnosti, že stěžující si firma domáhala se vráecní poplatků, placených před vydáním shora cit. výnosu, neboť cit. min. výnosem, jak patrno z ustanovení jeho bodu 7., na předpisech zák. čl. 1/1890, pokud se vztahují na mýta, nemělo a také ani nemohlo býti nic měněno; jest tudíž pro posouzení sporného případu s hlediska předpisů zák. čl. 1/1890 lhostejno, zda se žádost st-lčina týká mýtných poplatků placených před vydáním cit. min. výnosu nebo již za jeho platnosti. Taktéž nemohl nss zkoumati, zda vyhovění nároku stěžující si firmy na vrácení již zaplacených mýtných poplatků nestojí v cestě jiná právní překážka, než kterou uvedl žal. úřad v nař. rozhodnutí.

Citace:

č. 4712. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 978-982.