1. Církevní obec pravoslavné církve jest s hlediska státní správy kultové považovali za zřízenou ve smyslu ustanovení 11. odst. § 3 nař. ze dne 10. srpna 1868 č. 108 R. T. teprve dnem, kdy byly její stanovy příslušnou správní vrchností vzato na vědomí.
2. Místem při správě farního úřadu, který jest podle ustanovení § 7, odst. 1. vlád. nař. č. 124/1928 Sb. bez dalšího průkazu pokládali za místo systemisované se souhlasem státní spravy kultové, není místo pravoslavného duchovního v náboženské obci, jejíž stanovy vzala státní správa kultová podle ustanovení § 3, odd. n ústavy pravoslavné církve (nař. ze dne 10. srpna 1868, č. 108 R. T.) na vědomí teprve po dni 1. ledna 1926.
Na sporu byla otázka, za jakých podmínek je splněno — pokud jde o pravoslavnou církev na území dříve uherském — požadavek trvalého obsazeíní místa duchovního při správě farního úřadu ve smyslu § 7, odst. 1. vl. nař. č. 124/1928 Sb.
Ze zákona koaigraového č. 122/1926 Sb. (srv. § 1, mluvící o »systemisaci se souhlasem sitátní správy kultavé«, z níž vychází i § 7 nař. č. 124/1928 Sb.) a z § 4 nař. č. 124/1928 Sb., vyslovujícím požadavek, aby tu byl nejen souhlas státní správy kultové se systemisací místa, ale i aby se ustanovení duchovního nestalo proti vůli státní správy kultové, tak i ze zák. čl. XIV/1898 (§ 2) a zákonů jej doplňujících (zejm. § 2, odst. 1. a 3. zák. čl. XIII/1909), plyne, že státní správa poskytuje doplňky koogruové jen duchovním na těch místech, která byla zřízena se souhlasem státní správy kultové. Nestačí tedy podle kongruových předpisů pouhé zřízení místa při duchovní správě církevní vrchnosti, nýbrž musí k němu přistoupí ti souhlas státní správy kultové. Dlužno proto i při zkoumání otázky, zda jde o místo při správě farního úřadu, přihlédnouti k tomu, zda zřízeni farního úřadu stalo se s vědomím státní správy kultové. Pro otázku nároku na kongruové doplňky mohly by proto uvedené skutečnosti (na př. zřízení místa, farního úřadu, náboženské obce, ustanovení duchovního) přijití v úvahu jen od té doby, kdy státní správa kultová skutečnosti ty vzala na vědomí a tím dala najevo, že je uznává se všemi důsledky z tohoto uznáni plynoucími.
I když podle ustanoveni odst. II. § 3 nař. ze dne 10. VIII. 1868 č. 108 R. T. z r. 1868 je pravda, že zřízení nové farní obce pravo-slavné a farního úřadu je věcí církevní vrchností, nestačí tato skutečnost sama o sobě k právní existenci jejich, ukládají-li ustanovení shora cit. nařízení církevní vrchností, že musí zřízení ta oznámiti příslušné správní vrchností. Z toho je zřejmo, že s hlediska státní správy kultové a s hlediska státních zákonů (.nikoliv s .hledisek vnitrocírkevnich) počátek existence farní obce a farního úřadu dlužno připnouti k onomu aktu, kterým státní správa kultová zřízení uvedených organísačních jednotek církevní správy i pro svůj ohoř uznala resp. na vědomí vzala. V podstatě z těchže hledisek vychází ostatně i nová církevní ústava z r. 1929 v §§ 55 a 54.
Došlo-li tedy k ohlášení vzniku farní obce po 1. lednu 1926, pak nemohla příslušná státní správní vrchnost před tímto dnem vžiti její zřízení na vědomí a tedy dne 1. ledna 1926 tato farní obec s hlediska státní správy kultové ve smyslu zákonů státních ještě právně neexistovala. Tím padá i základní předpoklad možnosti trvalého obsazení místa duchovního při správě farního úřadu ve smyslu § 7, odst. 1. vl. nař. č. 124/1928 Sb.
Nález ze dne 22. prosince 1937 č. 4677/35/4.